... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Kapitola 7

5. října 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.
Kojot se ale odmítal vzdálit ze zahrady. Nevypadne, ne bez těch maličkých. Pes na terase se hbitě vyhoupl z lehu do stoje a sklonil hlavu. Pozoroval Kojota černýma očima a celé tělo bylo napružené, připravené vyrazit proti vetřelci. "Jen klid," zašeptal Kojot a přiblížil se o dva kroky k malém psovi, "není čeho se bát. Neublížím ti." Vrčení toho štěněte bylo čím dál tím hlasitější a s dalším Kojotovým krokem štěně vyrazilo. Kojot překvapeně zalapal po dechu a Tara za plotem soucitně kvikla, když se Kojotovi štěně pověsilo na přední tlapku. Pokusil se ho setřást, ale marně. Ostré štěněčí zoubky se mu pomalu zarývaly až do masa a Kojotem projela ostrá bolest. Chytil štěně za kůži za krkem a to se instinktivně pustilo. Ve vzduchu s ním ještě zatřásl a až pak s ním mrštil o zem. Když Myšilov knikl bolestí, stiskl mu zuby hřbet tlamy.
"Jsi Myšilov, že?" zavrčel, přičemž stále držel tlamu štěňátka. To jen kývlo a zuřivě poulilo oči. Kojot jeho tlamu pustil a štěně se vztekle oklepalo. "Býval jsem Myšilov. Teď jsem už Jack. Pojmenovali mě lidé a dobře udělali. Kdoví, co by ze mě bylo, kdybych zůstal Myšilovem. Odporný, špinavý čokl!" Kojot nechápavě zvedl od štěněte hlavu. Celé ho překvapovalo. To, jak se chová i to, jak mluví. Nejen, že má zvláštní typ vyjadřování. On už nemluví tou štěňátkovskou řečí, které mnoho dospělých psů nerozumí. Hvězdy se asi trochu spletly, pejsci nebudou až tak maličcí.
"Ty nemáš sourozence?" zeptal se Kojot a zapíchl pohled na ucho Myšilova, který se zrovna drbal. "Roztrhbřich zemřel," štěkl, jako by se nic nedělo. "A to mi říkáš jen tak?" divil se Kojot. Myšilov pokrčil rameny. "Prostě se stalo. Asi zemřel hlady. To víš, byl to hladovec. Tak moc se sápal po mléku, až matce strhal některé struky. Proto mu taky dala to jméno." Kojotovi přejel mráz po zádech, když si uvědomil, s jakým klidem mluví o smrti svého bratra a zranění matky. "A ti druzí dva?" zavrčel netrpělivě. Štvalo ho, jak musel mládě k odpovědím dovádět. Koneckonců, to štěně v něm vzbuzovalo víc rozporuplných pocitů, než kdejaký dospělý pes.
"Jsou v pořádku," odbyl ho Myšilov. "Tím myslíš také mrtví?" zavrčel znechuceně Kojot. Štěně nakrčilo maličký nosík. "Jsou v mé péči. V naprostém pořádku." Kojot se posadil a sklonil ke štěněti hlavu. "Vážně? A proč si to myslíš? Kdyby ses o ně dokázal postarat, nepřivolají mě k nim hvězdy!" "Nevěřím ti, že s tebou mluvily hvězdy," zavrčel Myšilov, "navíc mi matka sama řekla, že se mám o bratry postarat. Když odcházela do bitvy, řekla mně, nejstaršímu a nejspolehlivějšímu, že pokud nepřijde do západu slunce téhož dne, je pouze zraněná. Ovšem pokud nepřijde do východu dvou sluncí, je už dávno mrtvá!"
Kojot štěně povalil na zem, převrátil na záda a chytil pod krkem. "Kde jsou?" Zavrčel. S Myšilovem to ani nehlo. Nadzvedl ho tedy mírně do vzduchu za kůži a srst na krku. Nechtěl ho zabít, jen mírně zranit, aby vyzradil vše, co chtěl Kojot slyšet. "Kde… jsou?" zeptal se znovu a rázněji. Myšilov zasípal a po chvilce, kdy se marně snažil nic neříct, vykašlal nesouvislou větu: "Nora… strom… u plotu, díra!" Kojot s ním, dnes už po druhé, mrštil o zem. Tentokrát už ale Myšilov nedokázal být tak chladný. Zakňučel bolestí, co nejrychleji se zvedl a se staženým ocasem utekl psími dvířky do bezpečí domova. Kojot se za ním jen znechuceně otočil a mrskl vztekle ocasem. Pak se otočil a zamířil k místu, kde, jak řekl Myšilov, měli být jeho sourozenci. Udělalo se mu špatně, když si všiml maličkých uzlíčků v noře. "Taro?" kvikl a ohlédl se na fenku, která přeskočila plot, aby mu pomohla.
V rohu zahrady ve vyhrabané díře pod kořeny stromů se choulila dvě štěňata. Poměrně maličká, zvláště v porovnání se svým bratrem. Kosti jim byly vidět a kůže na nich volně visela, neměla žádný tuk, ani svaly. Jedno z štěňat, to o trochu větší, které mělo zamračený výraz a mělo až doposud hlavičku položenou na svém bratrovi, roztřeseně pozvedlo oči ke Kojotovi. "Jsme mrtví?" kvikl tiše, aby spící maličké štěně pod ním nevzbudil. Kojot zavrtěl hlavou. "Ne, ale nezbývá mnoho. Pojďte s námi, pomůžeme vám. Tady vás už nic hezkého nečeká."
Štěně si povzdechlo a roztřeseným krokem vyrazilo až ke Kojotovi. Bálo se, ale vědělo, že pokud s ním nepůjde, zemře stejně. "A co on?" zeptal se opatrně s pohledem upřeným na maličkého spícího bratříčka. Tara se pomalým krokem přiblížila k noře a opatrně uchopila do čelistí maličké štěně. "A teď rychle pryč, než si nás někdo všimne a zabije nás," zavrčel Kojot, chytil do zubů Matkotrapiče a všichni čtyři zmizeli jako mrsknutím ocasu za plotem Myšilovovy zahrady…
 

Kapitola 6

28. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot čenichal u země. Cítil to - věděl, že jsou poblíž - ale zaboha je nemohl nikde najít. Vždyť tady jasně cítí ten pach, pach, který cítí ve snech, které mu seslaly hvězdy. Zvedl hlavu a pootevřel tlamu, aby identifikoval pach i pomocí čidla na horním patře. Jsem už starý, pomyslel si zaraženě, už ani čich mi neslouží.
Křoví za ním se pohnulo a hnědá fenka s bílými tlapkami vyletěla ven magickou rychlostí. Strhla Kojota k zemi a sladce zavrčela: "Co tady pohledáváš, drahoušku?" Kojot pozvedl pysky. "Hledám tebe!" Tara nechápavě naklonila hlavu na stranu a seskočila ze psa, který byl až do této chvíle pod ní tak přišpendlený, že se nemohl ani pohnout. "Mluv," vyzvala ho. Kojot se oklepal, aby setřepal zbytky prachu a potupy, že ho složila fenka.
"Hledám Pejsky z Mazlova," štěkl prostě. Tara naklonila hlavu na stranu. "Ty jsi ten pes z mých snů?" pokorně stáhla ocas a přiložila uši k hlavě a opatrně očichala psu před sebou hruď. Kojot se velmi divil její proměně. Vždyť před chvílí ho málem zakousla a teď je mu podřízená, jako snad nikomu. "Co všechno víš?" zeptal se jí vlídně. "Smečka bude vedená hnědým psem, složená z těch členů Pejsků z Mazlova, kteří se od smečky kdy oddělili," knikla, "jen nechápu, proč bychom měli zakládat novou smečku, když teď někde existuje původní rod Pejsků z Mazlova, který vede má sestra." Kojot na ni tiše hleděl, v domnění, že jí to dojde. Když však viděl, jak překvapeně jej pozoruje, vzdychl si.
"Tvá sestra je mrtvá, Taro," zavrčel, "a její syn, Rox, místo toho, aby smečku zachránil na místě bez válek, ji dovedl k naprosté záhubě!" Taře mírně poklesla čelist. Překvapeně hleděla na Kojota a nebyla schopna uvěřit svým vlastním uším. "Všichni… zemřeli? I Dexter a Šmouha?" Kojot nepatrně kývl. "Neznal jsem je, ale jistě i ti. Vím o všech přeživších Pejscích z Mazlova. A ti teď vytvoří novou generaci smečky!" Tara mu uctivě olízla koutek a kývala hlavou. "Jistě, alpho." Kojot se uchechtl. "Kojot," zabručel vlídně, "říkej mi Kojot."
Cooper nervózně poposedával u branky. Věděl, že dnes to přijde, věděl, že dnes se přidá ke smečce Pejsků z Mazlova. Páníčkové před chvílí odešli a náhodnému pozorovateli se může zdát, že čeká právě na ně, on se však těší na příchod toho, kterého uznává jako svého Boha, na příchod alphy Pejsků z Mazlova, Kojota. Hvězdy mu dnes v noci poslaly sen. Seslaly mu sen o tom, jak Kojot potkal Taru. Tu Taru, která chtěla svrhnout Lajku, až byla vyhnána ze smečky. A teď míří sem, do blízké lidské vesnice, přímo pro ně. Pro Coopera, Willyho, Míšu a Choco s Vanille.
Kojot s Tarou za patami obezřetně vyšli z lesa a stanuli před cestou dvounohých, jak říkal Kojot silnici. Strachy přitiskl uši k hlavě a koutky tlamy se mu stáhly do zamračeného výrazu. "Děje se něco?" zeptala se Tara, která vycítila jeho nervozitu. "Stezka dvounohých. Je velmi nebezpečná," zakňučel Kojot a prázdně hleděl před sebe. "Stůj na místě, dokud nepřejede čtyřnohý ďábel!" Tara se uchechtla: "Čtyřnohý ďábel? A to jsem myslela, že aspoň ty jsi normální, Kojote," zavrčela pobaveně. Předními tlapkami vstoupila na stezku dvounohých a tiše začenichala. Popošla o dva kroky dál, když se zpoza rohu vyrojil obrovský čtyřnohý ďábel a s hlasitým: "svissst," projel kolem pejsků. Tara stihla jen tak tak uskočit a ještě schytala spršku z roztátého černého sněhu, který se odrazil od kol vozidla.
Vztekle prskala, měřila si Kojota obdivným pohledem a vzpamatovávala se z děsivého zážitku. "Teď!" vyštěkl Šakal a vyrazil přes silnici. V půlce si však uvědomil, že hnědobílá fenka zůstala stát před stezkou dvounohých. Otočil se uprostřed silnice a začal hystericky štěkat. Tara však byla naprosto zmrzlá a neschopná pohybu. "Dělej, než nás srazí čtyřnohý ďábel! Poběž!" Štěkal zoufale Kojot a pootočeným uchem vnímal zvuk přijíždějícího vozidla. Rozběhl se proto k Taře, chytil ji za kůži za krkem a odtáhl přes celou silnici na druhou stranu. Sotva se jejich tlapy dotkly zelené trávy za silnicí, auto hlasitě prosvištělo kolem nebohých pejsků. Kojot zprudka dýchal, tlapy se mu klepaly a oči měl doširoka otevřené. Tara si mezitím zoufale olizovala odřená záda, kterými drhla o zem, když ji Kojot táhl po silnici. "Zbláznil ses?" ňafala hystericky, "mohls nás oba zabít!" Kojot zavrčel. "Zachránil jsem ti život a spoustu času! Sama bys stezku dvounohých nepřešla! Čtyřnohý ďábel by tě smetl a rozsekal na miliony kousků! Rozedřená kůže na zádech proti tomu není vůbec nic!" Tara k němu obrátila smutné oči. "Promiň, Kojote," pípla, "měla jsem strach. Jsem ráda, žes nás zachránil."

Kapitola 5

21. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
"Tak my jdeme, Jacku! Buď tady hodný a hlídej!" zavolal vesele Knírač. Myšilov radostně štěkl a třikrát se zatočil dokolečka. "Buď tu hodný, my musíme do práce. Za chvilku jsme doma." Venkovní branka se zabouchla a Myšilov se rozeběhl ke své misce na terase. Uchopil do zubů kus masa a uháněl s ním k rohu zahrady. "Dali mi maso jako doplněk ke granulím!" Zamumlal hrdě, když spustil kotletu mezi své dva sourozence. "Granule?" Zavrčel nechápavě Matkotrapič. "Ty hnědé kuličky," poučil ho Myšilov.
"Myšilove!" vypískl Nervydrásal, když zvedl hlavičku od jídla, "bráško, co to máš na krku?" Myšilov hrdě zvedl hlavu a ukázal modrý obojek s bílým vyšitým nápisem Jack. "Obojek," zavrněl hrdě. "O-co?" Zavrčel Matkotrapič. "Obojek," zopakoval mírně vytočeně Myšilov. "A k čemu ti je? Že tě tlačí v kožíšku? Řeže do kůže? Ničí ti srst!" zakňučel Nervydrásal a oklepal se. "Nee," zasmál se Myšilov, "to znamená, že jim patřím." Oba bráškové naklonili hlavičku na stranu. "Patříš… KOMU?" Zavrčel Matkotrapič. "Jim. Knírači a Zlatovlasé. Jsem teď jejich pes. A říkají mi Jack."
Oba bráškové si vyměnili překvapený pohled a Nervydrásal couvl. "Co je s tebou, bráško? Změnil ses. Proč máš nové jméno? Ty jsi Myšilov. Náš bráška. Jméno Jack by tě mělo urážet. Ohavné lidské jméno." Myšilov zavrtěl ocasem. "Jsem na něj hrdý. Právě naopak, nesnáším jméno Myšilov. Je urážlivé. Stejně jako vaše jména. Matka nás nenáviděla a nechtěla nás ukázat dvounohým jen proto, že by se bála, že by nás měli radši, než ji!" Nervydrásal zalapal po dechu a Matkotrapič hluboce zavrčel. "Jak jen můžeš…" pomalu se přibližoval ke svému bráškovi, který ho však zastavil jednoznačným argumentem: "A proč se tedy jmenuješ Matkotrapič? Tedy ten, kdo trápí Matku?" Bratr se zastavil a překvapeně posadil. "A Nervydrásal? Víš vůbec, co to znamená? Měla tě plné zuby, nenáviděla tě, LEZL JSI JÍ NA NERVY! A co teprv Roztrhbřich!"
Nervydrásal přiložil uši k hlavě a stáhl ocásek podél těla. "Nemluv zle o našem bratříčkovi, když umřel. Nezaslouží si to. Byl moc hodný. Milý. Přátelský…" Jack zavrčel: "A měl absolutně příšerné jméno." "Myšilove," pískl Nervydrásal. Jack jen vztekle mrskl ocasem. "Jsem Jack. Neříkej mi tím jménem. Nemůžu ho již vystát. Lovit myši mě nebaví. Teď mám granule, kotlety a žvýkací kosti!" Otočil se k sourozencům zády a mířil přímo k misce s jídlem.
"A kde jsou ty tvé řeči, že dokud budeš s námi, jsme v bezpečí? A nebo to, že bychom neměli každému hned věřit? Ty sis dvounohé zamiloval za necelý týden!" Ozval se Matkotrapič. Jack zavrčel a otočil se na svého drzého bratra. "Knírač a Zlatovlasá mě krmí. Vybírají mi blechy z kožichu. Určují, kde budu spát a když mám zlý sen, můžu se k nim přitulit. Oni jsou má smečka. A vám je už deset týdnů. Dokážete se o sebe postarat sami." Nervydrásal sklonil hlavu a zakňučel. "Mohli bychom být smečka všichni společně…" Jack odhalil bělostné štěňátkovské zuby a poposkočil blíž k sourozenci. "Kdyby dvounozí chtěli tři psy, pořídili by si je! Dokud nebudete tolerovat moji věrnost k lidem, nechci o vás slyšet." Opět se otočil a zamířil na terasu, kde sežral zbytek misky, lehl si na záda a odhalil břicho prvním lednovým slunečním paprskům.
"Stává se z něj to, co bylo z naší matky," zavrčel znechuceně Matkotrapič, "rozmazlený, sobecký jedináček, který se bojí, že bude jeho místo ohroženo jiným psem."
Klíče zarachotily v zámku a Matkotrapič s Nervydrásalem zmizli v noře. Na zahradu vešli dvounozí a Jack se líně protáhl. Když si jich všiml, vyběhl jim šťastně naproti. Dvounozí ho ošahávali a dokonce zdvihali ze země, pak si ale černovlasý kníratý muž všiml prázdné misky. "Tys to snědl všechno? Nepomohl ti s tím náhodou někdo?"
Nervadrásal významně pohlédl na Matkotrapiče: "Teď nás objeví. Stane se z nás velká smečka a nikdy nebudeme trpět hlady!" Jack ale zatáhl muže za nohavici a proběhl mu kolem nohou k nízkému křoví na opačné straně od nory štěňat. Muž okamžitě pochopil jeho počínání a následoval ho. Jack usedl před ledabyle rozhrabanou část zeminy, z níž vykukovala ještě špička ocásku zemřelého sourozence. Jack k ní zoufale přičichl a zavyl. A muž mu rozuměl. V tu chvíli došlo k naprostému porozumění mezi těmi dvěma naprosto odlišnými druhy - člověkem a psem.
"Tví bratříčci umřeli?" Zeptal se muž smutně se slzami na krajíčku. Jack jen zakňučel, převalil se na záda a odhalil dvounohému bříško.
Nervydrásal popotáhl a pohlédl na svého o dost většího brášku. "On… on nás pohřbil…" kvikl tiše s pohledem upřeným na místo, kde před týdnem pohřbili nebohého Roztrhbřicha. Matkotrapič jen zavrčel: "Netušil jsem, že je toho schopen. Nechť mu tímto začne válka!"
 


Kapitola 4

14. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
"Nemůžeme potvrdit, co bylo příčinou masového úhynu tak velkého množství psů. Liší se jejich barvy, tvary, velikosti, fyzická zdatnost, věk i pohlaví. Přesto byla za zcela záhadných okolností nalezena tato zvířata mrtvá," hlásily televizní zprávy, "podle všeho mohlo dojít k nějaké potyčce s divokými psy, kteří se ve městě potulují. Mnoho z uhynulých zvířat totiž na sobě nemělo ani obojek a nevykazovala známky pravidelné péče."
Reportáž skončila a blondýna sedící na pohovce smutně zalapala po dechu. Posledním záběrem byla totiž fotografie mladé fenky německého ovčáka ležící bezvládně na zemi s otevřenou tlamičkou. Rána na jejím krku byla skryta v rozmazané cenzuře.
"Takže… Sweetie je…?" popotáhla blondýnka. Po tolika nálezech mrtvých psu v okolí lidské vesnice už nespoléhala na to, že by se ztracená fenka vrátila domů. Vědět, co se s ní stalo, však bylo jako bodnutí dýkou do srdce. Roztříštění posledních střípků naděje v hořké pravdě. Černovlasý muž s knírkem se prudce vymrštil z křesla. "To určitě udělal ten beznohej pes. V poslední době se v okolí motal víc, než kdy jindy. Byl šílenej, nepochyboval bych o tom, že byl nakaženej vzteklinou," zabručel, "měli bysme varovat ostatní, co maj psa, aby ho nechali naočkovat."
Zcela maličké štěně se sunulo v trávě za šedivým maličkým zvířátkem se sametovým kožíškem. Vymrštilo se ze země, chytlo myšku tlapkami a zlomilo jí vaz. Hrdě se s ní pak vracelo k díře vyhrabané v zemi. Naproti mu vyběhli dva sourozenci. Jeden z nich se tvářil celkem vyděšeně, druhý, který měl - snad díky masce - téměř neustále naštvaný výraz, jen hlasitě zívl.
"Myšilove, Myšilove, stala se hrozná věc!" kňučel vyděšený. Mladý pejsek, Myšilov, položil kořist na zem a tázavě na bratříčka pohlédl. "Roztrhbřich je mrtvý. Zemřel. Asi hlady, prostě se ráno neprobudil!" Myšilov zacukal vousky. "To bude v pořádku, Nervydrásale. Tuhle krizi přežijeme. Ulovil jsem myšku, na, podělte se!"
Mladý vyděšený Nervydrásal se vrhl na myšku, zatímco zamyšlený Matkotrapič se neustále ohlížel k vyhrabané díře. "Nemyslíš, doufám, na to, na co si myslím, že myslíš?" Zavrčel Myšilov. Matkotrapič si odfrkl. "Co nás matka opustila, trápí nás hladomor. Myši nás dlouho neuživí. Bratr nám může pomoci. Roztrhbřich je naše naděje." Myšilov se prudce otočil a převalil Matkotrapiče na záda. "Já jsem ten, který vás ochrání. Já jsem ten, co vám pomůže přežít. Bratra nikdo žrát nebude, pohřbíme ho a večer už bude poskakovat Za Duhovým mostem. Jestli k němu jen čuchneš bez mého vědomí, zaručují ti, že zažiješ ten nejnepříjemnější den svého života, jako že je Brok nade mnou!"
Dveře cvakly a všechna tři štěňata vyděšeně zaběhla do nory. Na zahradě se objevil muž s knírkem. "Jestli má být někdo naše naděje, tak on." Zakňučel Myšilov směrem k bratrům. Muž se za zvukem štěněčího kňučení se zájmem otočil a Myšilov, snad ve snaze odvést pozornost od sourozenců, neohrabaně vyběhl ze své skrýše. Muž si přičapl a pejsek k němu pomalými kroky zamířil. Možná, že ho muž nezabije, jak neustále tvrdila matka. Ne teď, když je mrtvá. Ne teď, když Knírač nemá psa. Možná ho přivítá s otevřenou náručí!
"Ty budeš štěňátko Sweetie, že?" Broukal muž a natáhl ruku ke štěněti, aby ho podrbal za uchem. Myšilov tiše zavrčel, ale při zaslechutí jména své matky pootočil hlavou a zavrtěl ocasem. A pak ho člověk zvedl ze země a zanesl dovnitř, do domu.
Myšilov si samozřejmě musel nové místo okamžitě označit důležitým přičapnutím, což drobnou blondýnku hlasitě rozesmálo. Přiblížila se k němu a natáhla ruku. Nevěděl, proč lidé mají potřeba štěňata ošahávat, ale nechal ji. Podrbala ho mezi ušima a Myšilov si uvědomil, že její počínání mu není zrovna nepříjemné.
A pak přinesla jídlo. Nádobu plnou maličkých hnědých kuliček - vypadaly jako myší bobky a voněly podobně, ale hlad byl veliký a tak se do nich Myšilov okamžitě pustil. Chuť sice tak hrozná nebyla, ale čerstvě ulovené myši se pokrm nevyrovnal…
"Chutná?" Zeptal se Knírač, když Myšilov zvedl tlamičku od prázdné misky a olízl se. Místo odpovědi si hlasitě říhl, což opět spustilo smích obou lidí v místnosti.
Byl večer. Myšilov ležel na verandě na zádech. Bloňďatá žena otevřela dveře domu a přinesla na terasu misku s těmi hnědými myšími bobky. Vrátila se do domu a přinesla ještě jednu, plnou křišťálové vody. "Kdybys chtěl, Jacku, můžeš přijít za námi. Těmito psími dvířky se dostaneš dovnitř," zamumlala s úsměvem. Myšilov naklonil hlavu. Jacku? Proč mi neříká mým jménem? Proč mi neříká Myšilove, jako všichni? Pak si ale položil hlavu na zem a žena zavřela dveře. Myšilov se zvedl a protáhl si tlapky. Ohlédl se, aby zjistil, zda ho lidé nepozorují, uchopil misku do zubů a opatrně ji odtáhl k díře v rohu zahrady. "Tohle mi dali. Ale já už dneska jedl. Podělte se o to. Ještě je tam voda!" vyštěkl směrem k bratříčkům a zavrtěl ocáskem. Matkotrapič i Nervydrásal vyběhli z nory, poskakovali šťastně kolem Myšilova a olizovali mu koutky. Pak se hladově vrhli na granule v misce. "Ty jsi skvělý, Myšilove! Budeš nám nosit lidské jídlo! My se tu budeme skrývat, když budeš sám, lidi tě nezabijou! A tak budeme mít šanci na přežití," kňoural Nervydrásal, "a pak, až budeme dostatečně velcí, utečeme do divočiny a budeme žít život divokých psů, jako taťka! Budeme smečka!" Myšilov se usmíval a horlivě bušil ocáskem do země. "Samozřejmě, bráško. Neboj se, postarám se o tebe. Jsem sice starší jen o pár hodin, ale o to tě mám radši." Nervydrásal se zatetelil slastí a Myšilov ho olízl. V tu chvíli nemohla být štěňátka šťastnější.

Kapitola 3

9. prosince 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série


Zrzavý pes se srstí rozčepýřenou do všech stran se protáhl a hlasitě zívl. Venku ještě byla tma, poslední dobou ho ale trápila silná nespavost. Tiše vyšel z psích dvířek v ložnici a následně i z těch, které vedly na zahradu, a snažil se, aby mu při tom ani trochu nezacinkala známka na obojku. Posadil se na zahradě vedle velké boudičky a pohlédl na jasné nebe. Bylo zcela bez mráčku, s jasně viditelnými hvězdami.

Hvězdy… Dříve jakoby s ním komunikovaly. Dříve. V době, kdy ještě nebyl součástí divoké smečky. Pak ho zcela nechaly být. Až do doby, kdy opustil smečku Pejsků z Mazlova. I včera mu seslaly sen. A dnes také. A on chtěl přijít na to, proč. Začalo ho mírně bolet za krkem a hvězdy stále nekomunikovaly. Lehl si proto do boudičky a doufal, že se ozvou.


Velký hladkosrstý pes čenichá u země. Zvedne hlavu a pootevře tlamu, aby nasál pach, který se šíří všude kolem. Pach klidu, pokoje a bezpečí. "Tady to je?" zeptá se překvapeně. Rozčepýřený kývne. "Tady jsme přebývali s Lajkou. Tohle byl náš domov. Teď je čas obnovit populaci."


Rozčepýřený se s trhnutím probudil. Opět ten sen. Opět mu hvězdy seslaly poselství. Opět ho někdo nabádá, aby se stal součástí divoké smečky. Psí dvířka klapla a zahradu provoněl pach mladého psa, syna střapatého. V době, kdy ještě bývali součástí divoké smečky, se jmenoval Willy, lidé ho ale pojmenovali Lupínek. Stejně tak Michelle, jeho dcera, černá kudrnatá fenečka, se teď jmenuje Blackie. A jeho, Coopera lidi nazývají Ginem.

Willy se protáhl okolo stromu na zahradě. Natáhl si tlapky, začenichal ve vzduchu a zvedl u stromku nožku. Naklonil hlavu, když ucítil pach psa, který už chvíli chyběl v lidském obydlí a odpočíval v boudičce. "Otče?" Se zvednutýma ušima se přiblížil a Cooper se jen otočil na druhou stranu, aby na syna viděl. "Děje se něco, otče?" Zeptal se překvapeně mladík. "Vše je v pořádku, Willbure," zabručel Cooper. Mladý pes se mírně naježil. Nesnášel, když mu otec, nebo sestra říkali Willy a naprosto nenáviděl, když mu říkali Willbure. Byl hrdý na lidské jméno. A to Coopera znepokojovalo. "Zase ty sny?" Zjihl náhle Willy. Na jeho změny nálad si otec již zvykl. A byl si vědom toho, že když sdělí synovi pravdu, vybuchne. Přesto mu nedokázal lhát. "Ano. Vídám ve svých snech velkého hladkosrstého psa, který vede naši smečku." Willy se zarazil. "Naši smečku?" Cooper kývl. "Smečku složenou z posledních pozůstalých pejsků z Mazlova. Musíme splnit poslání!"


Willy zavrčel. "Takže ještě tohle? Po tom všem, co se tenhle týden událo, mi řekneš tohle? Nejdříve to s mou matkou a pak…" "Tvá matka JE mrtvá," přerušil ho Cooper. Dýchání se mu zrychlilo a srdce sevřelo. "Zabil ji její synovec, Rox, kvůli kterému jsme i my opustili smečku. A nejen ji, zabil i moudrého a rozvážného Jima a nešťastného Berryho!" Cooper prskal, až mu zlostí kapaly sliny a oči byly plné slz. Willy zalapal po dechu. V tomhle stavu otce ještě neviděl. Věděl, že vše, co mu vypráví, jsou jen báchorky. Chce se cítit důležitý. Vždyť - on a Blackie jsou jediní sourozenci. A že by se navíc jmenovali jinak? Rozhodl se ale, že bude hrát otcovu hru. Alespoň před ním. To poslední, co teď potřeboval, bylo pouštět se s otcem do nesmyslných potyček…



Kapitola 2

2. prosince 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Na nočním stolku se hlasitě rozdrnčel budík. Černohnědá fenka s bílými znaky, Choco se obratně vyhoupla z lehu na všechny čtyři a ve chvíli, kdy páníček zamáčkl budík - naivně si asi myslel, že se aspoň trochu vyspí - skočila na postel. Dvakrát poskočila a dokonce se pokusila vlézt pod deku, než páníček cosi zabrblal. "Tak teda jdeme?" zamumlala rozespale panička.


Choco pootočila ušima, seskočila z postele a s hlasitým cvakáním drápků na linoleu zmizela v obýváku. "Jdeme ven, jdeme ven, jdeme ven! VEN, VEN, VEN!" pokňourávala zpěvavě. Její sestra Vanille se jen na gauči rozespale protáhla. "Musíš každý víkend takhle vyvádět?" Choco se vrhla po plyšové hračce na zemi a třikrát zatřásla hlavou. "Probudila jsem páníčky, a zabila medvěda, podívej na to, leze z něj něco bílýho, bože, Broku, to budou střeva!" Choco se začala točit v kruhu, až z toho malém upadla. "A teď se nasnídají a nám dají taky, dostaneme jídlo, já mám tak strašný hlad, bude jídlo! A pak půjdeme ven, půjdeme ven, půjdeme ven! Na procházku a budem běhat pro míčky!"


Vanille na svou sestru jen chladně hleděla. Seskočila z gauče a řádně se protáhla. Mezitím vešli páníčci do obýváku. Choco je vyrazila s hlasitým funěním přivítat. Vanille se jen posadila na koberec, párkrát mrskla ocasem a čekala, až ten každodenní ranní rituál, to otrávené vítání, bude konečně u konce. Zívla, když se k ní přiblížila panička, aby ji podrbala za uchem.

Všichni byli řádně najezeni a oblečeni, když páníčci s fenkami vyrazili na procházku. Zatímco Choco byla na volno, - ona byla vždy hrozný závislák a páníčci si byli stoprocentně jisti, že by se jich nikdy nepustila dobrovolně - Vanille byla venčena zásadně na vodítku.


Byla přesným opakem své divoké, rozmazlené a závislé sestry. Byla klidná, nenechala na sebe sáhnout každým - svůj kožíšek si střežila obzvlášť před těmi nechutně opatlanými tlapkami lidských mláďat - a hlavně byla odkázána jen na sebe. Dokázala si ulovit, nachytat dešťovou vodu, uschovat pavučinky na rány, případně rozžvýkat správné byliny, když jí nebylo dobře. Jako by snad už někdy v minulosti byla divokým psem. Což byl samozřejmě nesmysl, když je někdo pohodil před domem páníčků v době, kdy jim byly sotva tři týdny a musely tak svádět boj o holý život…


Choco sebou prudce trhla. "Lupínek!" vyštěkla a rozeběhla se směrem, odkud cítila svého oblíbeného psího kamaráda - křížence snad ovčáka, retrívra a teriéra. "Lupínku, Lupínku!" štěkala za čilého poskakování kolem černohnědého psa.


Ten ji přivítal radostným vrtěním ocasu, hravou pozicí a pak už nic nebránilo jejich každodenní divoké hře v parku. Skákali po sobě, běhali z konce parku n druhý a hráli si na schovávanou.


"Co ostatní?" zeptala se na nové události v rodině Lupínka. "Blackie je pořád stejná, však ji znáš," uchechtl se a hodil pohledem po fence s černou kadeřavou srstí a drahým obojkem, na který si dávala velký pozor. Seděla na chodníku a tvářila se tak vznešeně, jak to uměla jen ona. Proběhla kolem ní dvě štěňata a kvůli plné rychlosti od jejich tlapek odlétly miniaturní kousky bahna, které, shodou nešťastných náhod, dopadly na drahý obojek černé fenky. Ta se jako mávnutím kouzelné hůlky změnila z relaxující mladé dámy na větrnou smršť, která si dala jediný cíl - ukázat těm nevycválaným štěňatům pravidla etikety. I Choco se musela zasmát při pohledu na černou fenku, která se snažila svalit k zemi dvě třikrát větší štěňata labradora.


Obrátila se ke svému kamarádovi. "A Gino?" Jeho úsměv se náhle stáhl a pes posmutněl. "Otec měl dnes sen. Prý s ním mluvily hvězdy," zavrčel hořce, "zda se mi, že už pomalu blázní. Takový sen se mu totiž nezdál poprvé!" Choco mrskla ocasem. "Vzpomínám si. Říkal jsi, že už mluvil s hvězdami vícekrát…" Lupínek se zamračil: "Ano, ale nikdy ne… takto. Často mi vyprávěl, že my tři jsme byli součástí jedné velké smečky, která měla celkem vznešený název. Když jsme však s Blackie byli ještě malí, smečku opustil, kvůli jakémusi zlému Alpha psovi. Prý jsou to už dva roky, ale přijde mi to jako nesmysl. Něco takového si totiž vůbec nepamatujeme ani já, ani sestra. A dnes mu hvězdy řekly, že se máme stát novou generací té smečky. Že prý Willy, Michelle a Cooper mají možnost být opět smečkovými psy."

Kapitola 1

25. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Černočerná tma. Hnědá dlouhosrstá fenka s bílými tlapkami, které v pochmurné, zatažené noci přímo svítí, se mihla okolo širokého stromu. Zastavila se a ohlédla k místu, kde trávila několik dní svého života. Pak ale opět pokračovala v cestě. Kulhala na přední tlapku a občas při došlapu tiše vykvikla. Vždycky měla útočnou povahu, ale přímé válce se vždy snažila vyhnout. Milovala slovní přestřelky, hádky a urážky. Nechtěla však, aby to došlo takhle daleko. Opět měla zraněnou tlapku. Jako tehdy. Jako tehdy, když jí zranila její vlastní sestra. Lajka.


Lajka sice neuměla moc bojovat, ale jeden chvat se naučila. Využila volné chvíle, chytila Taru pod krkem a mrskla s ní o zem. Převalila ji na záda, rozškrábla tlapku a natrhla ucho. Jednu tlapku přiložila na její hrdlo, druhou stála na Tařině hrudi. "Je konec," zašeptala k Taře, která se marně snažila zvednout. Ta jen zamručela: "Na co ještě čekáš, sestřičko, zabij mě! Zaryj své tesáky hluboko do mého krku, trhej moje maso, jako kořist. Staň se opět mocnou. Naše hádky ustanou navždy! Porazíš nezničitelnou Taru! Dokonči, co jsi začala! Nech moji krev, ať potřísní tvůj kožich!"

"Ne!" Vyštěkla Lajka a pohlédla na seskupenou smečku. "Takhle to dopadne? Tohle je skutečně konec? Na čí smrt vlastně dnes čekáte? Čí tělo pohřbíte pod pokrývkou země a kdo bude uhánět za Větrnými chrty?" Smečka překvapeně zašuměla. "Zabij ji!" vyštěkl Dexter do napjatého ticha a Lajce došlo, že věta není mířená na ni. Obrátila se k Taře a výhružně zavrčela. "Pokud nechceš mít žádné problémy, feno, okamžitě opusť smečku Pejsků z Mazlova. Na první pohled jsi neohrožená a krutá, skvělá bojovnice, když však ležíš pode mnou, v očích máš strach. Dala jsem si záležet, aby ses dobrých pár týdnů nedokázala na tlapku postavit. Mohla bych ti tlapku ukousnout. Mohla bych tě na místě zabít. Mohla bych ti udělat COKOLIV, co by tě nenapadlo v nejhorším snu. Ale já to přesto neudělám, Taro. Já to neudělám, protože nejsem jako ty. Takže teď tě napomínám a vyzývám, feno, opusť smečku Pejsků z Mazlova! Ať už se s tebe teď stane vyděděný samotář, nebo mazlíček, jsi s okamžitou platností VYHNÁNA ZE SMEČKY!"


Lajka je už teď ale kdovíkde. Úspěšně vede smečku, se kterou žije na krásném místě. Obklopena těmi, kteří ji milují a obdivují. Koneckonců, nyní, když byla Tara vyhnána z další smečky, mohla by se zkusit vrátit. Její sestra by ji zajisté přivítala s vrtěním ohonu a tichým kňouráním.


Vůbec za poslední tři roky nezažila hezké období. Se zraněnou tlapkou ještě od své černobílé sestřičky se loudala krajinou dlouhé dny, než ji napadla úžasná myšlenka. Možná tomu přispěl i hlad - od odchodu ze smečky pozřela jen pár brouků a bobulí - připojit se k vlkům. Vlci nebyli daleko od místa, které Lajka našla pro svoji smečku. Právě naopak. U vlků tehdy smečka strávila noc, když se Lajka pokusila vrátit vlkům Šmouhu, vlka, který byl hrdým členem Pejsků z Mazlova poměrně dlouho, což ale pravděpodobně vůdkyně nebyla schopna pochopit. Tehdy došlo k té události, Lajka se zamilovala do Larse, budoucího Alphy vlčí smečky a od té chvíle už s ní šlo všechno z kopce - vždyť - Tara byla vyhnána právě kvůli těm polovlčím štěňatům. A byla v právu! Lajka si sama zavedla pravidla, která porušila. Potřebovala trochu kázání od své starší a zkušené sestry…

To ale nevyšlo, a tak Tara mířila až za pachem vlků. Za tím nechutným divokým pachem, který ji obracel žaludek a vybavoval vzpomínky na dobu, kdy byla ještě štěně, na dobu, kdy se setkala s úplně prvním vlkem. Krvavým stínem, kterého se smečce Pejsků z Mazlova podařilo zabít. I proto chtěli žít vlci s touto smečkou divokých psů již relativně v harmonii - zemřel nejkrutější diktátor a z oveček toužících po krvi se stali nezávislí vlci. Každý se svým názorem a svou povahou.


Vzpomínala i na první setkání s hlídkou Larsovy smečky. Ani to nebylo zrovna příjemné - Tara si všimla bílého vlka procházejícího okolo stromu. Otřel se o kůru, mrskl ocasem a zamířil až k hnědé fence. "Co tady pohledáváš takhle sama, děvče?" zavrněl a tiše našlapoval až k ní. Tara přimrzla na místě a stáhla uši k hlavě. Teď bude řeč těla důležitá. Hodně důležitá. Odvrátila hlavu, sklonila ji k zemi a mírně se přikrčila. Ocas se jí mírně pohupoval ze strany na stranu. "Byla jsem vyhnána ze smečky," kňourla tiše. "Máme na svém území vyhnance?" zavrčel tiše bílý vlk. Nebylo to nenávistné vrčení… Tara si jen nedokázala v tu chvíli přiřadit vhodný pocit, který vlk do věty vložil… vlastně… nedokázala si ho vybavit ani teď, po té dlouhé době. "Co myslíš, že s tebou udělám?" ptal se vlk úlisně, "myslíš, že tě na místě zakousnu?" scvakl zuby u Tařina ucha, až jí přeběhl mráz po zádech. Snažila se neposlouchat jeho poznámky, ale jedno věděla jistě: Jestli bude vlk pokračovat, Tara zaútočí.

Nakonec byla "jen" chycena za ucho a odtáhnuta před obrovského černého vlka. Byl zrovna otočený zády, když bílý cosi nesrozumitelně zavrčel. "Už ji pusť, Makurro. Myslím, že stačilo," zavrčel černý a otočil se čelem k Taře i bílému vlkovi. Ten jen na odchodu odfrkl a něco tiše zabrblal.

"Máme tady špiona?" zeptal se černý vlk a s pozvednutým obočím si Taru prohlížel. Ta se nezaujatě podrbala za uchem. "Stále mám pocit, že tě znám. Že jsem tě už někdy viděl," mumlal Lars a obcházel Taru, aby si ji lépe prohlédl. "Jsem Tara," zašeptala fenka hrdě, "sestra Lajky, vůdkyně smečky Pejsků z Mazlova!" Černý vlk zalapal po dechu. "Lajka?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Tara si odfrkla. "Ano, Lajka. Ta černobílá fenka se srdcovou maskou, která vám chtěla do smečky vrátit tvého bratra. Porodila štěňata. Dvě. Křížená s vlkem. A kvůli nim jsem byla vyhnána ze smečky," dokončila Tara svůj příběh. "Kvůli štěňatům? Kvůli mým štěňatům? A po mně chceš teď co?" zavrčel vlk a pohlédl Taře přímo do očí. Ta okamžitě pokorně uhnula pohledem. "Lajka zakázala psům ze smečky stýkat se s vlky a pak sama porodila křížence. Někdo jí musel něco říct," smlouvala Tara. "Dovolili jste si něco na vůdkyni smečky?" vrčel černý vlk, Lars…

Tara by se s Larsem možná hádala ještě dva západy slunce, kdyby nepřišel Makurra, který se jí zastal. Ano, ten vlk, který Taře přišel zpočátku tak zvláštní a úlisný se jí zastal!

Dva roky se jí podařilo ve smečce zůstat. Lars ji neměl příliš v lásce, a tak se mu snažila vyhýbat, jak jen to šlo, jednoho dne se to ale nepovedlo. Pohár jeho trpělivosti přetekl, když jednoho z vlků fenka napadla kvůli postavení ve smečce a troše masa - tehdy už nepomohl ani Makurra, ač se moc snažil své družce pomoci. Ano, Tara na chvíli stala dokonce družkou toho zvláštního bílého vlka. Taře byl udělen kousanec vyhnanství, hryznutí na přední tlapce, které dokazovalo, že ona je zrádce, že ona rozhodně ke smečce vlků nepatří.


Tara se zastavila a oklepala se. To už je dávno. Minimálně sedm východů a západů slunce. Nyní je opět divokým psem, samotářem. Samotářem, kterým zůstane už navždy…

Prolog

18. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Vrcholky vysokých smrků ozářila běloba jarních slunečních paprsků. Ty pomalu pronikaly mezi stromy a utvářely na zemi světelné cestičky. Bylo jaro. Možná ne takové, o kterém se učí malé děti ve škole, či snad štěňata od dospělých psů. Bylo mrazivé jaro, zasněžené. Takové, jaké bývalo v posledních pěti letech naprosto běžným.


Pod jedním z nižších stromků se mírně nadzvedla hromada sněhu. Pes, který byl až do této chvíle zasněžen úplně celý, až na černý čenich, který vykukoval z bílé peřinky, zdvihl hlavu. Opatrně se rozhlédl a tiše si vzdychl. Jeho čenich byl již poměrně šedivý, oči trochu zakalené a koutky úst povislé, takže se nejednalo o úplně nejmladšího jedince. S velkým úsilím se vzepřel na tenkých předních tlapkách a úspěšně se pokusil setřást hroudy mokrého tajícího sněhu, ve kterém celou noc přespával. Sám se divil, vzhledem k podmínkám, jaké tuto noc zažil, že stále ještě žije a ani mu není příliš zima.


Protáhl zkřehlé staré tělo: nejdříve položil na zem přední tlapky a vystrčil zadek, poté se zvedl a zadní tlapky párkrát protřepal. Tohle jaro je kruté, říkal si, když začenichal ve vzduchu ve snaze objevit pach kořisti, zlé, studené. Jako by si snad zima a jaro své úlohy zcela vyměnily. Popošel o několik kroků ke konci lesa. Lesa, který mu byl dlouhá léta bezpečnou skrýší, ochránil ho, když bylo potřeba. Snad i proto ho nikdy neopustil od… od TÉ události. Nebo aspoň ne ve dne.


Teď ale cítil, že z něj zkrátka vyjít musí. Blíž k lidským obydlím. Na louku, z níž cítil pach smrti. Jako by zde snad byl jiný pes, možná dokonce smečka. Jako by ulovili kořist, kterou nebyli schopni sežrat a část nechali. Například pro něj. Pro středně velkého zrzavého psa, který byl většinu svého života tulákem. Tlapky se bořily do hustého a hlubokého tajícího sněhu. Každý krok byl těžší a těžší. Aspoň, že už nesněží. Kráčel mýtinou zcela beze strachu, nebál se, že potká jiného psa, nebál se lidí. Nebo si snad své nebezpečí ani neuvědomoval. Byl natolik zaujat pachem, který přicházel z druhé strany mýtiny. Pachem velmi známým a jemu povědomým, který si však za žádných okolností nebyl schopen přiřadit k nikomu, koho za celý život potkal.


Že by už začínalo působit stáří? Že by začínal zapomínat? Nebo je dokonce mrtvý? Z rozjímání jej vyrušil stále se blížící pach. A tak zrzavý přidal do kroku. V tu chvíli ale zakopl a přeletěl přes kupu těžkého sněhu. Odsud se šířil ten pach. Pach nenávisti, zrady, ale i strachu a smrti. Spíše ze zvědavosti, než z hladu, odhrábl část sněhu. A pak ještě trochu. A víc.


Slunce se dostalo vysoko nad obzor, když se zrzavému podařilo odkrýt celé tělo. Tělo neskutečně obrovského psa. Tedy vlastně polovlka. Polovlka, který si tak moc přál být vlkem, až vlastně vlkem vůbec nebyl. Tělo bylo ohyzdně poraněné, bílá srst zcuchaná a oko zeširoka otevřené ze strachu z nepoznaného. Strachu ze smrti. Přes druhé oko se táhla ošklivě nezhojená jizva. To zvíře muselo být válečník. Přesto se ale dočkalo pro divokého psa největší potupy. Zabil ho mazlíček.

A pak si zrzavý všiml pozůstatku přední nohy. Druhá noha byla zcela zdravá a velmi silná a právě na ni proběhly Kojotovi hlavou děsivé vzpomínky.


Rox, velitel krvavé smečky se zakousl do jeho krku. "Co tady chceš, Šakale?! Přišel jsi mě upozornit, že bych měl být hrdý na svůj původ? Nebuď směšný. Krvavá smečka je krutost sama!" Kojot zalapal po dechu. "JSEM KOJOT," zavrčel a vymanil se z Roxových zubů. Pak mu pohlédl do oka a pokračoval. "Pejsky z Mazlova čeká bitva s domácími. Zemřete všichni. Do jednoho… Pokud chcete žít, bitvu zrušte, nebo se na ní vůbec nedomlouvejte. Tohle si Pejsci z Mazlova nezaslouží. Pokud to uděláte… Zemřete!" Rox si jen posměšně odfrkl. "Nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat. Jsme velmi silná smečka. Máme-li zemřít - zemřeme. Ale přece si nemůžeš myslet, že budu naslouchat žvástům umírajícího starýho psa?" Kojot zakňučel. "Měj na paměti, Roxi, že mé sny jen málokdy lžou. Měl jsem vizi. Mrtvá těla divokých psů a nad nimi vítězoslavně stojí domácí. Krev se řine proudy po celé mýtině a barví sníh…"


Kojot se oklepal. Jsou to oni. Dnes se mu o Pejscích z Mazlova zdálo znovu. Žijí. Stále existují členové, kteří přežili! Takže jeho sny, které tvrdily, že vymřou všichni, lhaly. Je tu možnost, že opět obnoví své poselství. Je tu možnost, že obnoví smečku. Je čas na příchod nové generace Pejsků z Mazlova…


Již zítra! :)

17. listopadu 2016 v 17:50 | Lajka |  4. série
Už zítra 17.11. v 10:00 se můžete těšit na prolog ke speciální 4. sérii PzM! :)
A protože vás mám ráda, házím vám sem speciální úryvek ne z prologu, ani z první kapitoly, ale rovnou z 6. kapitoly. (Ať víte, na co se těšit Usmívající se)

Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.


Trailer k 4. sérii PzM

15. října 2016 v 15:30 | Lajka
Tak tohle bylo to, co se chystá. Ale ještě vás chvíli nechám napnuté. Prolog bych ráda zveřejnila 18.11. :)