na Blog.cz

Rita mrkla na Lajku. Roční fenka vyletěla ze svého úkrytu, neslyšně přiběhla až k odpočívajícímu králíčkovi. Její heboučké tlapičky se odrazily od země, vyskočila… Při dopadu zlomila zvířeti krk, nestihlo téměř nic postřehnout. Lajka chytla mládě do tlamy a nesla svojí matce. Mýtinou proletěl černý stín, vrazil jí hlavou do boku. Lajka překvapeně pustila kořist, když ji Šmouha převalil na zem. Bleskurychle se otočila, Šmouha ji však přátelsky hryzl do břicha. Lajka se pokusila vyhnout, vlk ji chytil za ucho a odmítal pustit. "Au, au, pusť mě, Šmouho, ty kříženče!" Odrostlé vlče rozhořčeně pustilo ucho své kamarádky a svezlo zadek k zemi. "Bylo to připravený…" Zabručel a kývl na Ritu, která vyběhla zpoza kmene povaleného stromu. "Musíš se naučit bojovat, Lajko. Divoký pes potřebuje umění bojovat v životě víc, než… Než domácí pes svůj obojek!" Lajka zavrčela. "To nestačí, že umím číst myšlenky lidí a že mám šestý smysl?" Rita jí olízla po hlavě. "Tvé schopnosti jsou nám v poslední době velkou pomocí. Od chvíle, co se lidé pokouší na naší mýtině stavit ty… ty…." "…Paneláky," zamumlala Lajka a Rita pokračovala. "Od chvíle, co se tu lidé snaží stavět paneláky, se náš styl života hodně změnil a je jen otázkou času, než nás lidé z mýtiny vyženou úplně. Už tak můžeme být rádi, že na nás nezavolali odchytovou službu… Budeš velmi dobrý pomocník pro naši smečku, protože poznáš, až bude čas. Pak nás prosím kontaktuj a společně, jako smečka opustíme mýtinu. A já tě naučím bojovat a připravím tě na velitelské povinnosti, které každý velitel musí znát.

Asi o týden později Lajka smečku upozorňovala. Lidé nastoupili do hlučných strojů a začali zpracovávat část mýtiny, kde Pejsci z Mazlova přebývali celý rok. "Musíme tuto mýtinu opustit" špitla Rita. Tara s Tess jí vyběhly za patami, Lajka jen bez hlasu stála a sledovala lidské počínání. Ač uměla číst jejich myšlenky a rozuměla každému jejich slovu, nechápala jejich počínání. Proč lidé ničí jejich přirozené prostředí? Proč lidé ničí jejich domov? Proč se lidé snaží zničit místo, kde mohli Pejsci z Mazlova dožít? Z přemýšlení ji vyrušil Šmouha. Rozeběhl se a skočil jí na záda, povalil ji a žertovně se jí zahryzl do tlapky. Lajka zavrčela a chytla vlka pod krkem. Šmouha sklopil uši a pustil její tlapku. Překvapeně zavrčel. Black proběhl kolem Lajky, letmo se přitulil k jejímu krku a přihopsal až ke své družce, Ritě. Maja zvedla hlavu a začenichala. "Je dobře, že se stěhujeme…" Zamručela zvučně. "V okolí už není dostatek Měsíčku lékařského. Doufám, že na místě, kam se dostaneme, bude velké množství."

A tak vyrazili. Proběhli okolo nově postavených panelových domů, otřeli se o několik odpočívajících dělníku. Když téměř opouštěli nově vznikající čtvrť, zachytila Rita ostrý pach nepřítele. "Něco cítím…" Zavrčela a Black s Tarou s ní souhlasili. "Pach neznámého psa, který nám bude chtít ublížit. Bude lépe, když ho zničíme dřív, než zničí on nás…" A pak ho spatřili. Šedý pes s bílými tlapkami ležel na zemi, udržoval si bezpečný odstup od jednoho z dělníků a nechal se od něj krmit. Dělník vždy odlomil kus svého tlustého sendiče a hodil jej přímo do tlamy šedivého psa. Když však natáhl ke psu ruku, zavrčel, ucouvl a hleděl na něj, zda se nehodlá ještě více přiblížit. Pes spatřil smečku, stáhl uši k hlavě a rozeběhl se k ní. "Kdo jste a co tady děláte?!" Zavrčel překvapeně a vztekle zároveň. "Přebývali jsme tu asi rok!" Štěkla Rita. "Bylo to naše území, ale sebrali nám ho lidé. Opusť tuto mýtinu, uhni nám z cesty a nic se nestane…" Šedivý pes se oklepal. Nechtěl fence, která byla o polovinu menší než on ustupovat. "Neslyšel jsi?" Zaštěkal Black, až sebou pes škubl. A než se stihl jakkoliv pohnout, Rita po něm vystartovala. "Matko, nech ho!" Vyštěkla Lajka, to už ale k šedivému přibíhal i Black. Šedivý překvapením vyštěkl, bylo to na něj až moc násilí. Nechtěl se poprat. Když se mu však Rita zakousla pod krkem, škubl sebou a třískl s fenkou o zem. Bíglice vykvikla bolestí, stále jej však držela. Black se přidal a svým již známým chvatem hryzl šedivého do nohy. Šedý cukl s tlapkou a vytrhl se z Blackových čelistí. Urychleně se otočil a scvakl Blackovi zuby před čumákem. Rita se pustila a narazila psovi hlavou do boku. Pes vyjekl bolestí a otočil hlavou. Dřív, než Lajka stihla zaštěkat, aby předešla tragédii, ozvalo se velmi ošklivé křupnutí a tělo Rity se bezvládně svezlo k zemi…

Lajka je mladá fenka pocházející z sedmi sourozenců. Narodila se po drsné bitvě domácích psů s divokými, po kterém si Rita odnesla několik zranění. Možná to bylo bitvou, možná tím, že smečka žila ve volné přírodě - jen jedno jedinné štěně ze smečky přežilo. A Rita měla radost, protože živé štěně byla fenka, takže měla nástupkyni, která se stane velitelkou, až Rita zemře.
Zjistilo se, že Lajka dokáže rozumět lidem a má šestý smysl, což je pro psy v divoké přírodě velmi důležitá schopnost.

Lajka je odvážná mladá fenka, která nadevše miluje svoji smečku a nikdy by ji nezradila.

Lajku jsem si musela nakreslit sama, protože pes s takovou maskou, jako má ona, na internetu pravděpodobně neexistuje :D

Takže se omlouvám, jestli někdo z mého obrázku oslepl, nebo tak něco...

Jak napovídá název článku, zakončili jsme první sérii... A ihned navážeme druhou, takže příští čtvrtek opět očekávejte díl Pejsků z Mazlova - tentokrát první díl druhé série (v druhém vydání) ... Už to začíná být složité i na mě, to popisování :D Druhou sérii se mi podařilo už dopsat, ale nejsem s ní spokojená. Psala jsem ji jen tak narychlo, v posledních dvou měsících (ano, to je na 18 dílů skutečně málo času, zkombinujeme-li to ještě se školou, volnočasovými aktivitami [vůbec žádné nemá] a časem stráveným nad těmi svými čoklíčky ), a ani jsem si ji nestihla po sbě přečíst, než jsem ji stihla přednastavit (a ano, teď to z ní vylezlo, ona opravdu každý příspěvek přednastavuje - nebudu vá lhát, já jsem tak brutálně nespolehlivý člvěk, že nebýt tlačítka přednastavit, nedočkáte se třetího dílu - hlavně že blog čekuji každé dva dny, jestli nepřibyl nový komentář - jo, už si s tím fakt lezu na nervy a nevím co s tím... A víte, co mě taky štve? To moje věčný odbíhání od tématu :D ). Neříkám, že najdete v některém z dílů chybu - JÁ gramatické chyby nedělám [zase kecá], ale spíše vás možná budou některé pasáže nudit. No a po přednastavení mi došlo, že hlavní povahový rys nové velitelky není v druhé sérii tak patrný, jak jsem původně chtěla. Nechci druhou sérii moc spoilerovat, protože každá prozrazující věta by mohla velmi napomoci vyzrazení dalšího děje, chci vám však říct, že Lajka byla naivní... Možná vás překvapí její chování k jednomu určitému členovi smečky (to poznáte). Nechtěla jsem, aby Lajka vyhlížela nenávistně. Lajka je naivní. Naivní, pitomé štěně, které se nestihlo naučit základní životní zkušenosti. I přes tuto životní zkušenost jsem Lajku hluboce nenáviděla, což se možná trošku odrazí v řádcích, které (možná) budete číst.
Jinak ve druhé sérii nezažijete žádnou válku. Pár postav zemře a pár jich přibyde. A možná, že jedno určité odhalení (které je snad nejzajímavějším prvkem druhé sérii, ale dozvíte se ho až na konci) překvapí i vás. Bylo nečekané. I já jsem ho původně do příběhu neplánovala.

JO, a P.S. - asi byste měli vědět, že jsem upustila od předlohy Druhá série podle toho taky vypadá...

P.P.S - během měsíce května se pokusím doplnit profily postav.

Nastalo jaro. Sníh roztával a první sněženky si razily cestu skrz něj. Maličká, nyní již 2 měsíční Lajka pobíhala nadšeně po dvorku polorozpadlého domu, Rita ležela poblíž ní a šťastně na fenku hleděla. V divočině, kde se každý bojí o život, na Ritu číhala smrt na každém rohu. Lajka byla nástupce. Až Rita zemře, stane se Lajka velitelkou Pejsků z Mazlova. Najednou maličká fenka zvedla hlavu a nastražila uši. Tiše zavrčela. Rita se ostražitě postavila. "Co… Co se děje, maličká?" Lajka zakňučela. "Je tu člověk. Velmi blízko. Musíme opustit naše stanoviště… Pokud okamžitě nezmizíme, zabije nás!" Rita byla nervózní a rozrušená, přesto se snažila dceru uklidnit. "Nic se neděje, maličká, neboj se…" Lajka však okamžitě zaštěkala. "Ten člověk je velmi blízko, matko. Má zbraň. Pokud okamžitě neutečeme, zabije nás všechny!" Rita zaštěkala na smečku, která vyrazila hledat nový domov. "Taky musí neustále celá smečka poslouchat tu malou čubu?" Zavrčela znechuceně Tara. "Ona štěkne a celá smečka vyrazí… To jsem ještě neviděla…" Rita se na ni láskyplně usmála. "Bude to tvá velitelka, Taro. Až zemřu, stane se Lajka vůdcem vaší smečky…" Zahnuli a oběhli kamenný sloup, proběhli ovocnou alejí a stáli na odlehlé a opuštěné louce. Obrovský kmen ležící na ní si Rita okamžitě oblíbila, vprostřed loučky protékal potůček. "To je nádhera…" Zašeptala Maja téměř bez dechu. Rita přikývla. "Zde budeme v bezpečí. Usadíme se tu." Lajka se ale neuklidnila. Klepala se stále víc a z maličké tlamičky vycházelo stále hlasitější vrčení. Ve chvíli, kdy se rozběhla směrem k aleji, vyrazil odtud člověk se zbraní v ruce. Black se proti němu okamžitě rozeběhl. Maličká Lajka se člověku zakousla do nohavice. Vztekle zaklel a fenečku odkopl. Black se odrazil od země a skočil na člověka, svými téměř 40 kilogramy ho srazil k zemi. Vyrval mu z ruky zbraň a odhodil ji o pár metrů dál. Člověk napřáhl pěst, aby Blacka uhodil, ten se však do jeho ruky okamžitě zakousl. Podpásová rána přišla z druhé strany. Black zavrávoral, na pomoc mu běžela Maja. Zakousla se do člověka a Black jí pomohl, až pod její silnou čelistí téměř ochabl. "Broku svatý, co jsme to provedli!" Zavyl Black a s výčitkami svědomí hleděl na osláblého člověka. Otočil se na Ritu, která jen bezmocně zavrtěla hlavou. A pak, když se Black otočil k člověku, všiml si, že jeho dech utichl. Tělem Blacka i Majy projela vlna mrazu a strachu. Pes zabil člověka. Zabil člověka a dopustil se té největší chyby, kterou v životě mohl udělat. Rita teď přiběhla k Lajce. Nic jí nebylo, jen jí trošku bolel bok. Bude ho mít naražený, ale brzy nebude vědět, co se událo. Až na krutou vzpomínku. Ještě ten den smečka člověka pohřbila, ač jim chtěl ublížit, nechtěli dovést událost až tak daleko. "Lidé jsou až moc měkcí…" Zamumlal nešťastně Black. "Chtěl jsem mu jen vynadat… Jako psovi…" Rita Blacka olízla. "Nic se neděje, Blacku. Je možné, že ho zde budou hledat, ale schováme se. Ty za to nemůžeš. Bránil jsi smečku. Jsi dobrý druh. Jsi Alpha pes. Za ochranu smečky bys položil život…

A tak Pejsci z Mazlova našli domov. Alespoň dočasně. Mýtina byla skutečně nádherná, člověkem nedotčená a skrytá daleko za městem. Lajka se koupala v azurovém potůčku a Rita seděla na kmeni stromu. Věděla, že se něco blíží. Něco, co je z nově nalezeného domova vyžene opět na dalekou cestu. Ale nedokázala s přesností určit co…

Zdálo se, že je po všem. Poražení domácí teď jen zklamaně kulhali pryč. Black se rozhlédl po přízemí. Na zemi leželi 3 domácí. Ze dvou pomalu život unikal, třetí byl už od začátku mrtvý. Horší bylo, že nájezdu domácích podlehl i Sandy. Maja ležela u jeho těla, nešťastně ho olizovala a zahřívala. A co bylo ještě horší, zemřel i maličký Buck. Black se otřásl při pomyšlení na to, jak to bude Ritě vysvětlovat. A na víc - který pes může být tak krutý, že zabije štěně?! Alespoň, díky Broku, za ta nová štěňata… Rita by to bez nich asi nezvládla… Pohlédl na Tess, která se společně se Šmouhou stále krčila vyděšená v koutě. Kývl na ně a rozeběhl se za Ritou, aby spatřil svá štěňata a novou vůdkyni smečky. Když vyběhl do patra a spatřil Ritu, musel zavřít oči a nadechnout se, než na ní znovu pohlédl. Fena měla na mnoha místech servanou srst i s kůží, oči měla příšerně nateklé. "To ne… Rito, jen to ne, neříkej že… Co se stalo?!" Ritě se valily z očí proudy slz, nedokázala ani Blackovi pohlédnout do očí. "Je jich 6, Blacku… Jediné nepřežilo…" Když viděla jeho vrásky okolo očí, dodala "A co zbytek smečky?" Black si povzdechl, nedokázal v tuto chvíli říct Ritě pravdu, ale když na něj ještě chvíli naléhala… "Sandy zemřel…A … A… A Buck taky… Je mi to moc líto…" Sklonil hlavu. Temným a prázdným domem se ozvalo dlouhé zavytí. Black nedokázal udělat v tu chvíli nic. Seděl tam jako přimražený a koukal do země. A v tu chvíli Rita porodila sedmé štěně. Okamžitě mu pomohla na svět, olízala jej a přiložila ke strukům, jako ostatně každé ze šesti štěňat. Chvíli leželo bez hnutí. "No tak…" Zamumlal Black a olízl štěněti čumáček. A Štěňátko kýchlo… Zhluboka se nadechlo… A přisálo se na Ritu. "Měl by se jmenovat Lucky… Měl štěstí jako… Ne, to se nedá přirovnat. Ach díky Broku, my máme štěně…" Rita se i přes stále tekoucí slzy usmála. "A co víc… Je to fenečka. Bude z ní dobrá velitelka. Měli bychom jí vybrat jméno. Lucky se přece jen pro fenku moc nehodí…" Black si škytl. "Ocáskem mrská, jak kdyby to byla V-Laječka…" Rita se usmála. "Ach ano, Laječka. Lajka. Díky, Blacku, Lajka je krásné jméno. Nechť Lajčina duše zapíše se v hvězdy! Lajka se po mé smrti stane velitelkou smečky Pejsků z Mazlova!" Začalo se rozednívat. Noční bitva byla jako zlý sen, který se bohužel splnil. Dala však smečce nový život a novou šanci. Nyní už jen drsné a bolestivé vzpomínky připomínaly noční bitvu, smečka dokázala těla psů pohřbít. "Větrní chrti unášejí jejich duše za Duhový most… Víš, Blacku… Já se tam docela těším. Pověst říká, že budu opět zdravá a šťastná a setkám se se všemi, o které jsem přišla…" Otřela se o černého psa. "Rito… Jak dlouho tu chceš zůstat?" Zeptal se s mírnými obavami. "Do první sněženky, Blacku…" Zašeptala vlídně a ovinula ocásek okolo maličké Lajky…

Ještě tu noc se vrátila Tess z vesnice do opuštěného domu s dílkem plesnivé pizzy, starým rohlíkem a rybí hlavou. Zima byla sice pro pejsky obdobím hladu a velkých starostí, lidské vesnice však skrývaly mnoho jídla, více, než pouhý les, či louka.

Probudilo je štrachání a křupání sněhu. Black s Majou okamžitě ostražitě vyskočili. Black vyběhl z opuštěného domu, aby se podíval, co se děje. K domu se plížila smečka domácích psů. "Domácí…" Procedil Black skrz zuby. V tu chvíli mu došlo, že Rita není příliš chráněná, a tak ji odvedl do prvního patra domu a schoval pod postel. "Já jdu hájit čest Pejsků z Mazlova…" Zašeptal. Domácí vběhli do domu zrovna ve chvíli, kdy Black seskočil z posledního schodu. Bylo jich osm. Stejně, jako pejsků z divoké smečky. Domácí se na zdivočelé okamžitě a bez váhání vrhli. Když si Black všiml, že dva domácí vybíhají schody, vyděšeně sebou škubnul. Setřásl bišonka, který mu visel na zádech. Ve chvíli, kdy vyskočil, aby rychleji dopadl na dřevěný schod, ucítil tlak v zadní tlapce. Silná čelist ho ve vzduchu stáhla dozadu, Black se prohnul v zádech a bolestivě dopadl na tvrdou podlahu. Všiml si, že Maja před ním právě zakousla sotva odrostlé štěně vlčáka a Sandy znuděně fackoval vzteklého, avšak bezmocného jezevčíka. Tess se choulila v koutku s okem upřeným na hvězdy. "Za všechno můžu já, Broku. Kéž by Tvá vyšší moc společně s větrnými chrty pomohla odrazit útok těch mazlíčků…" Pohlédla na Taru. Na odrostlé štěně si vedla velmi dobře, z Border colie Collina rvala chlupy a držela si ho stále pod sebou, ležel na zádech a svůj krk měl v Tařiných čelistech. Tess věděla, že Tara psa jen tak nezabije, nejdříve si ho chce pořádně užít.

Když se Blackovi podařilo utéct z tvrdých čelistí pitbula, vykulhal s bolestmi nahoru do patra za Ritou. Byla potrhaná a do jejího břicha se právě zakusoval starší kokr. "Ach ne! Štěňata!" Vyjekl Black a jako Blesk proletěl kolem Rity. Stačil si ještě všimnout, že v koutu pokoje leží bezvládné tělíčko foxteriéra. Bolestivě vrazil hlavou do korkova boku. Překvapeně bíglici pustil, aby však nahradil onu svoji chybu, zakousl se Blackovi pod krkem. Black vyjekl bolestí a pohlédl na Ritu, která porodila první štěně. Zuřivé klubko Blacka a kokra se sunulo pokojem, stále blíže ke schodišti, až nakonec se oba ze schodů skutáleli. Kokr dopadl kupodivu hůře, dole ještě chvíli dezorientovaně ležel, čehož Black využil a chytil psa za krkem. Zatřásl s ním jako s plyšovou hračkou, jako s umírajícím kuřetem. Když ho pustil, kokr z posledních sil odhalil břicho…

Otočila se. "Blacku?" Černý pes sklonil hlavu, pohlédl na Ritu a zavrtěl ocasem. A ta jeho jiskra, ta romantická jiskra v oku, která po smrti Izugari z jeho očí vymizela, nyní zářila jako hvězda na letní obloze. "Vždy jsem tě… Obdivoval, Rito. Vždycky…" zašeptal, zavrtěl ocasem a pohlédl jí do očí. "Ale věděl jsem, že jsi jiná. Uvědomil jsem si, že už nechci jen tak bezmyšlenkovitě skákat na fenky, uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy se narodila Tess a Tara. Chtěl jsem životní družku… Ale než jsem ti stihl cokoliv říct… Nalezli jsme Maxe…" Black se marně pokusil potlačit zavrčení. "Vy jste byli typický Alpha pár, ten, který žije celý život… A i když jsem pak objevil Izugari, a že to, Rito, byla opravdu nádherná vlčice a já jí opravdu miloval… Vždy, ale skutečně vždy, i ve chvíli, kdy jsme s Izi lovili, či vyli na měsíc… Nedokázal jsem se zbavit představy, že všechny tyto úkony provádím s Tebou. Nás oba potkala tragédie… Naši druhové zemřeli. Ach, Izugari teď zřejmě objímá Maxe za Duhovým mostem. A my jsme odkázaní jeden na druhého…" Rita naklonila hlavu a Black zaštěkal. "Je to jen na Tobě, Rito… Chceš, aby v tvých budoucích štěňatech, kde se již objeví nástupce smečky, bylo namícháno šestnáct plemen?" Rita pohlédla Blackovi do očí. "To s tou Izugari… Skutečně jsi to myslel vážně?" Black nervózně přešlápl. "Smrtelně, Rito… Smrtelně vážně… Vždycky jsem miloval tvé krásné oči a tvoji temperamentní povahu." Rita se usmála a skočila na Blacka. Povalila ho na záda a oba společně se skutáleli z mírného svahu až na rovinu mýtiny. Leželi teď na zádech vedle sebe, tak, jako před nedávnem ležela s Maxem. Otočili se k sobě a přitiskli k sobě své čenichy. A jejich ocásky vytvořily na zemi srdce…

Uběhl necelý týden, z mraků na prosincové obloze začaly padat první sněhové vločky a pejsci se vydali na další cestu. Od jejich první cesty z kukuřičného pole uběhlo trochu více, než rok. Rita s Blackem šli napřed, za nimi Sandy s Majou společně se Šmouhou a Buckem. Průvod uzavíraly Tara a Tess. Za necelý den cesty dorazili pejsci na opuštěný starý dům, stojící na kraji vesnice. Rozhodli se tedy, strávit v něm zimu. Každý den vycházel jeden ze členů smečky do centra města. Procházel náměstím a loudil na lidech žrádlo. Většina lidí byla v období Vánoc štědrá a pejsci se v tomto období přejedli více, než kdy jindy v roce. Nejoblíbenější ve městě byl samozřejmě Black. Jeho krásné modré oči pronikaly do lidského těla jako nože, člověk nedokázal odolat jeho nešťastnému pohledu. Obyvatelé si pro něj dokonce vymysleli jméno, říkali mu Louis. Když jednoho dne procházela městem Tess, narazila na opuštěný plot, za kterým se krčil mladý pes, samec Border colie. Víc než ohromná kost, kterou držel v tlapkách, ji zaujal sám nádherný pes. Zaštěkala. Pes zvedl hlavu a radostné zaštěkání jí oplatil. Ti dva si ihned padli do oka. "Jsem Ben…" Zamumlal pes. Tess se mu svěřila se vším, co za svůj krátký život stihla prožít a Ben jen souhlasně pokyvoval hlavou, nešťastně kňučel, nebo prskal vzteky. Za slib, že bude Bena navštěvovat každý týden, jí daroval celou polovinu ohromné syrové hovězí kosti. Dvakrát stihla ještě Bena navštívit, než spatřila na jeho zahradě cizího psa. Obrovský samec Border colie, zjizvený po celém těle vztekle přiběhl k plotu. "Co tu pohledáváš, krasotinko?!" Zavrčel. "Bena…" Zašeptala, mírně vystrašeně Tess. "Mého synovce Bena?! Chceš říct, že můj synovec, se stýká s divokými psy? Tak to už je moc! To je příliš! Už vás tu vídám příliš dlouho! Vím, kde přebýváte, což mi velice pomůže v uskutečnění mého plánu. Pokud nejste srabi… Přijmete moji nabídku k malé válce. Jen takové přátelské laškování mezi domácími a divokými. Pokud ale srabi jste, utečete. Utečete a naše vesnice vás již nikdy neuvidí…" Odhalil kořínky zubů a své žluté, nečištěné tesáky. "A ještě jedna věc. Vyřiď své velitelce, že bojujeme čestně. Nechť je krev nespravedlivých v budoucí bitvě prolita!"