... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Září 2015

Kapitola 4

24. září 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Rox ještě ten den s pomocí Tess pohřbil svoji matku blízko velitelského kmene. Následující měsíc často sedával u jejího hrobečku, hleděl na hvězdy a vyl. Z černých myšlenek ho často dostával Jim, syn fenky Tess. S Roxem se velmi spřátelili, hrávali si spolu, přetahovali se a naoko rvali. Přestože byl Jim o něco málo starší, neměl nejmenší problém se s Roxem přátelit. Ukázal mu, jak lovit, jak se rvát a jak si hrát… Do dění ve smečce se Rox příliš nezapojoval, spíše jen určoval, kdo půjde v danou chvíli lovit a kdo bude hlídat tábor. Nejradši chodil na lov sám. Mohl přemýšlet o smrti, životě a smečce.
Ten den zrovna vyrazil Rox na lov. Už mu nepřipadalo nějak zvláštní, že nechává smečku v táboře samotnou, bral to jako samozřejmost - to on potřeboval nejvíce samotu. Už mu bylo téměř 8 měsíců a ten den zrovna začal uvažovat o tom, že by měl smečku trochu uspořádat. "Udělej ze všech přátele…" Říkala mu Lajka, když umírala. Vyprávěla mu o Ritě, fence, za jejíž vlády si smečka navzájem vypomáhala. Za vlády Lajky pak dobré vztahy ve smečce poklesly na minimum. A nyní? Vždyť smečka je rozdělena na 3 části! On, Šmouha a Tess s rodinou! Čím více uvažoval o své smečce, tím více toužil po jejím sjednocení. "Vlídným jednáním dosáhnu svého…" šeptal hlas v jeho hlavě. Pak se ale přidal jiný hlas. Hrubý a krutý, temný, hluboký hlas, který doposud neznal. "Matka ti vyprávěla o vlčích smečkách… Uspořádání vlčích smeček je nejspolehlivější, Roxi. Nikdy nehrozí nenávist…" Rox se oklepal. Přece by nemohl… "Alfa a Omega… Vlk na vrcholu, kterého všichni milují a ten na spodu… Ten na konci žebříčku, ten, kterého všichni nenávidí… Tato metoda VŽDYCKY funguje…" Rox několikrát zamrkal, aby se vrátil do přítomnosti. Cítil králíka. A zatraceně blízko… Chvíli nato nalezl v trávě dvě mláďata králíčků s oušky přitisklými k tělu. Zakousl je dřív, než si stačila uvědomit, co se s nimi děje…

Kapitola 3

17. září 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Bylo jasné, že pokud se Lajka od svého syna odejde jen na pár minut, bude konec. Často vídala Šmouhu a Dextra, jak sedávají poblíž studánky, cosi si špitají a měří si Lajku s Roxem nenávistným pohledem. Když však uplynul měsíc od tragické události, vstala Lajka po dlouhých 4 týdnech od svého syna. Už nechtěla, aby jí pomáhala Tess. Rox už byl schopný chodit i běhat o třech tlapkách a tak si myslela, že jej může na chvíli opustit. Když se přiblížila ke studánce, aby se napila, pokýval Dexter hlavou. "Krásný den Lajko, jsem rád, že ses uráčila opustit svého syna… Konečně ti můžeme pořádně vytknout tvoji péči…" Lajka zavrčela. "Nechte si toho…" Šmouha přitáhl uši k hlavě. "Je jedno, jestli už dokáže chodit nebo ne - zabít jej můžeme - a navíc už to není štěně… Ale to nám může být jedno, když pravidla porušila naše velitelka, můžeme i my…" Lajka nakrčila čenich. "ROXE… NIKDY!" Dexter se zasmál.
"A jak to chceš dokázat?"
"Radši zabijte mě, než jeho…"
"Bude mi potěšením…"
Dexter skočil po Lajce a strhl ji k zemi. Zakousl se jí do tlapky, bílá fenka vyjekla překvapením. Hryzla stafforda do tváře a trhla hlavou, zlatý pes jen zavrčel. Postavil se na zadní, na chvíli pustil fenku, aby se jí mohl zahryznout do kůže za krkem. Lajka se vysmekla, když se na ni vrhnul i Šmouha. To už si Tess se štěňaty a Cooperem všimli, co se děje. "Chudinka…" Zašeptal Willy a zavrtěl hlavou. Rox vstal a se slzami v očích doběhl až k místu dění. Lajce se za záhadných okolností podařilo vyprostit z čelistí Dextra a rychle se otočit, až nad ním získala kontrolu. Hryzla jej do zad, poté jej chytla za krkem, tak, jak před chvílí držel on ji. I přes jeho velkou sílu se jí podařilo ponořit Dexterovu hlavu pod hladinu studánky. Pes chvíli vzdoroval, po krátké chvíli však ochabl. Toto jednání rozzuřilo Šmouhu, který na Lajku drsně zaútočil. Lajka nechápavě zavrčela.
"Co se s tebou poslední dobou děje? Vždy jsi byl milý a vlídný vlk…"
"Jen do té chvíle, co ses mě zkusila drsným způsobem zbavit…"
"Říkala jsem, že nemám ráda vlky…"
"Pochopil bych tě, kdyby ses nespřáhla s mým bratrem a neporodila ty dva zatracený křížence…"
"On byl jiný…"
"Já jsem byl vždycky ten hodnější… Zasloužíš si smrt, Lajko. Tara toužila po tvé smrti od chvíle, co Rita zemřela. Dexter od chvíle, co tě poznal osobně. Já poté, co jsi se zamilovala do Larse. Zasloužíš si smrt, Lajko. Jsi zákeřná, protivná a prodejná čuba. Rod Pejsků z Mazlova se nikdy nebude ubírat takovým směrem, jakým jsi ho vedla ty! Následující bitva bude měřit naše síly. Kdo vyhraje… Bude nadále velitelem…"
"Ne…" Zašeptala Lajka. "Ne, tak to nebude…" Sklonila hlavu. "Vzdávám se velitelství. Už nechci být velitelkou Pejsků z Mazlova. Můžeš mě zabít…" Šmouhovi se rozlil po tváři škodolibý úsměv. Lajka však pokračovala. "Pod jedinou podmínkou… Velitelem smečky se stane…" na několik vteřin ztichla, aby se nadechla a udržela napětí. Lajka pohlédla na maličkého syna. "…Rox!" Smečkou projel překvapený šum. Cooper zíral na Lajku s vykulenýma očima, Michelle s nakloněnou hlavou. "Vždy byly vůdci smečky jen fenky, proč teď Lajka určila Roxe?!". Tess jen nešťastně vrtěla hlavou, tak trochu doufala, že její dcera Michelle se stane novou velitelkou. I Šmouha zalapal po dechu. "ROX? Takže ten kříženec má být naším vůdcem?" A s těmito slovy se bez varování vyřítil Lajce po krku. Několikrát stiskl její hrdlo a pustil ji na zem. Lajka se sesunula k zemi a nešťastný Rox k ní vyběhl. "Proč já, matko?" Kňučel. Lajka zašeptala. "Už je ti půl roku, Roxi… Již můžeš být velitelem smečky… Staň se hrdinou, kterého tato smečka nepoznala… Staň se vůdcem, po kterém toužil již Brok…" Zaklonila hlavu a zavyla.
"Smečku nikdy nezradíš,
Vím, že ty si poradíš.
Přátelé ať všichni jsou…
Ať jak já nedopadnou…
Přátelství a lásku dál,
Musíš šířit, jako král."
Rox zaprotestoval.
"Chtěl bych vůdcem smečky být,
Musím se však začít mstít...
Musím bitvou, krví žít…"
Lajka zavrtěla hlavou. "Bitvy a války nikdy nic nevyřešily, Roxíku…" Zakašlala, až vykašlala několik kapek krve. "Zabila jsem Dextra, ale Šmouha natropil mně několik smrtelných zranění… Mohl by ses pokusit šířit mír… Zlepšit vztahy ve smečce a obnovit rod Pejsků z Mazlova! Brok z nás pak bude mít radost…" Zalapala po dechu a převalila se ztěžka na bok. "MAMI!" Vyštěkl Rox. Lajka jej jen zlehka políbila na čelíčko. "Mám tě ráda, Roxi… Prosím, modli se za divoké chrty, ať mé tělo donesou až Za Duhový most… Ačkoliv… Já si asi nezasloužím ráj. Byla jsem špatná velitelka… Maličká slza stékala po její tváři, a když se svezla až k čenichu a ponořila se do louže krve, velitelka naposledy vydechla. I Rox měl slzy v očích a hlasitě fňukal… A bylo to naposledy, co bylo možné vidět slzy na jeho tváři…

Kapitola 2

10. září 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Když se Lajka probudila, zapřemýšlela, jestli včerejší událost byla jen sen, či skutečnost. Když se však z jejích struků napil jen Rox, zoufale zakňučela. Nebyl to sen. Vstala a protáhla se, šla se napít k potůčku. Cestou zpět ji pozorovaly oči psů ze smečky. Dexter a Šmouha jen zavrčeli, když se k nim přiblížila. Tess nešťastně vrtěla hlavou. Věděla, jaké to je přijít o štěně. Vlastně - u Tess všechna štěňata přežila, ale jedno z nich se nenadechlo včas… Stal se z něj nebohý chudáček, který nebyl schopný se o sebe sám postarat. I v půl roce života, kdy by měl být schopný lovit, stále posedával na místě s otevřenou tlamičkou. A navíc - stále používal štěňátkovskou řeč, ačkoliv jeho sourozenci už mluvili jako všichni členové smečky.
Když se Lajka vrátila na svoje místo, zjistila, že její štěňátko, Rox, už není na svém místě. Zoufale zavyla a rozeběhla se za Šmouhou. "Kde je Rox? KDE JE?!" Šmouha zavrčel. "Není tu, Lajko, vážně. My o něm nevíme vůbec nic…" Pohlédl na Dextra, který souhlasně přikyvoval. Lajka se rozeběhla napříč pasekou rozhodnuta najít svoje jediné štěně.
Mladičký Rox ťapal vysokým roštím. Už byl pěkný kousek cesty za pasekou, na které smečka přebývala. Netušil, že jej matka hledá. Probudil se, když ještě spala, slyšel totiž zvláštní štěkání. Poblíž budou určitě nějaká štěňata, říkal si. Třeba se s nimi spřátelí a oni ho přijmou do smečky. To by pak už Rox nemusel snášet drsnou situaci v současné smečce… "Nech toho! Au, bolí!" Vyštěkl mladý hlásek jen pár metrů od něj. Začenichal. Podobný pach nikdy necítil, bylo to podobné psu, ale s nádechem ještě něčeho… Ani vlci to nebyli, i jejich pach znal - mají přece ve smečce Šmouhu… Se skloněnou hlavou odhrnul houští před ním a ocitl se na travnaté pasece. Od matky často slýchal, že za roštím je tráva zelenější, ale že je takhle nádherná, to netušil. Zabořil tlapky do jemné, krátké trávy, chvíli se v ní brouzdal, když zaslechl udivený štěkot. "Naše tráva! Co ty tady? Naše území, naše louka! My vládci!" Rox sklonil hlavu a pomalu se otočil. Uviděl zrzavé štěně s černými tlapkami a bílou špičkou ocásku, nebylo o moc mladší, než on. "Já přítel. Má smečka na louce vedle. Chci kamarády. Naše smečka-hádky-nenávist-bitva. Možná vaše bez nich…" Největší zrzavé štěně naklonilo hlavu a otočilo se na svého - pravděpodobně - bratříčka. "Máma říkala - žádný kamarád. Ani liška, ani vlk. Jsi vlk?" Rox zvedl tlapku. "Napůl. Otec vlk. Lajka pes." Štěně couvlo. "Půl pes, půl vlk…" To už se přiblížil k Roxovi i jeho bratříček. "Nechceme psa. Ani vlka. Jen lišku. Uteč!" Rox se rozplácl a odhalil bříško. "Chci kamarádit…" zakňučel. Jedno ze zrzavých štěňat najednou spustilo pronikavý štěkot. Během několika vteřin se objevila fenka. Nebyla o moc větší, než její štěňata, páchla však mnohem hůř a její srst byla mnohem zářivější. Co však Roxe udivilo, bylo, že mluvila stejně, jako její mláďata. "Co ty tu?!" Zavrčela. Rox znovu opakoval vše, co říkal podivným štěňatům. A pak fenka udělala věc, kterou by nikdy nečekal. Vystartovala po něm. Rox nestihl ucouvnout a jen bolestně zavyl.
Lajce zamrazilo v zádech. "Och, svatý Broku, hlavně ať Rox není na území lišek…" Rozeběhla se po zvuku srdceryvného pláče, drala se skrz husté houští, až dorazila na travnatou paseku. Když spatřila ten výjev, musela odvrátit oči. Slzy se jí draly po tvářích a zoufale vyla. "Chtěl se jen spřátelit…" Zavrčela na lišku a srazila ji k zemi. Ač zvíře bojovalo statečně, na rozzuřenou Lajku nemělo. Lajka sama se divila, co všechno dokáže. Když pustila bezvládné zrzavé tělo, mláďata jen zoufale zakňučela a utekla hluboko do lesů. Lajka jemně chytila tělíčko svého syna. "Bolí" štěkal zoufale. Přišel o tlapku. Nepřejícná liška mu ji ukousla. Lajka plakala a její slzy padaly na Roxovo tělíčko. Pak vzala pavučinku a překryla s ní Roxovu tlapku. "Uzdravíš se. Pokud budeš chtít chodit…" Rox si povzdechl, ale pokaždé, když se snažil vstát, zoufale vyl a kňučel. Lajka věděla, že zranění chce svůj čas. Také však věděla, že nebude trvat dlouho, než na ni Šmouha s Dextrem zaútočí a vyženou ji ze smečky. Musí do té doby naučit Roxe chodit… Smečka skomírá a upadá… Smečka potřebuje někoho, kdo její osud vezme do svých tlapek a očistí jméno Pejsků z Mazlova… Smečka potřebuje… Roxe.

Kapitola 1

3. září 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Předem chci upozpornit, že tato kapitola je trošku brutálnější a smutná :/


A pak si Lajka všimla štěňat. Uprostřed kruhu psů stál Dexter. A v tlamě měl… Maličkou Picwick! Lajka vyštěkla úděsem, nedokázala si představit, že některý pes by byl ve skutečnosti schopen zaútočit na štěně. Lajka si nepřipadala po bitvě s Tarou příliš oslabeně a bezmyšlenkovitě, plna energie se vrhla na černého psa. Dexter byl sotva odrostlé štěně, neměla z něj strach. Vrazila mu hlavou do boku, pes se vyděsil a pustil štěně. Picwick při dopadu na zem vykvikla, Lajka si oddechla, že se jí nic jiného nestalo. "Viděl jsi, doufám, co potkalo Taru…" Zavrčela a hryzla huňatého psa do kůže za krkem. Submisivně se přikrčil. Ještě horší však bylo, když si Lajka všimla, že Picwick není na místě, kde ji Dexter pustil. Pohlédla vzhůru a spatřila její bezmocné tělíčko viset ze silných čelistí Šmouhy. Ten černý vlk velitelku k smrti nenáviděl od chvíle, kdy se rozhodla se ho zbavit - což nevyšlo podle jejích plánů. Vyštěkla a vrhla se na něj, zahryzla se mu do kůže na krku. "Picwick bude vaše nová vůdkyně smečky!" štěkla tlumeně. Šmouha zavrčel. "Ne, když ji zabiju!" Vrhla se na Šmouhu a zahryzla se mu okamžitě do krku. Mrskla s ním o zem, na Taře si taktiku procvičila a celkem se jí zalíbila. Zavrčela. "Já jsem tady velitelka a já si určuji pravidla. Každý má právo udělat chybu." Poté se rozeběhla k maličké dceři, stejně tak i Rox. Začal do sestřičky šťouchat čumákem. Ta jen zvedla hlavičku. "Bolí. Srdíčko. Ťapičky. Mami. Bolí. Moc. Neumřu - Umřu? Moc bolí!" Rox zakňučel. "Přežiješ. Nezraněná. Vůdkyně. Ty - to - dokážeš." Picwick zakašlala, krev se z ní linula po proudech. "Cítila zuby. V srdci. Moc bolí. Mami, pomož. Umírám dlouho?" Lajce se sevřelo srdce a zvedl se jí žaludek z agresivity a krutosti smečkových psů. Když viděla bolestné oči malé Pickwick a zkontrolovala její tep, věděla, že nemá šanci přežít. "Počkej. Pomůžu." Zašeptala po štěňátkovsku. Do určitého věku štěňátka totiž řeči dospělých příliš nerozumí, jejich řečí rozumí přesně jen matky. Se slzami v očích vzala co nejněžněji Picwick do tlamy. Zbývalo jediné řešení. Slzy se jí draly z očí víc, než kdy jindy, když nesla Picwick napříč loukou, kde přebývali. Věděla, že takováto zranění trápí psy dlouhé hodiny, někdy dokonce i dny, než zemřou. Nechtěla, aby se její maličká dcera více trápila. Položila štěně ke zdi, která stála asi 400 metrů od jejich louky, před nízký keř s modrými bobulemi. Polkla, utřela slzu a nadechla se. "Sněz." Přikázala štěněti. "Bude líp. Nebolí. Budeš běhat. Na louce. Bude dobře." Pickwick zvedla vysíleně hlavičku, aby sežrala bobulku. Lajka odvrátila bolestivě hlavu, ač věděla, že své dceři pomůže od bolesti. Nechtěla, aby se dlouhé dny trápila bolestmi, které jí učinili dva členové smečky. "Voní. Můžu? Ochutnám!" štěkl radostně Rox, Lajka ho urychleně popadla do tlamy a odtáhla od smrtelně jedovaté rostliny. "Nesahat. To pomoc. Od bolesti. Picwick umře. Bez bobulí velká bolest. Takhle rychle." Okamžitě se rozplakala, fňukala a kňučela a proudy slz jí máčely kožíšek.

Do tábora se vrátila už jen s Roxem. Malou Pickwick pohřbila pod keřem jedovaté rostliny. "Snad najde cestu za větrnými chrty…" Zamumlala nešťastně a uložila se ke spánku s očima plnýma slz…