... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Listopad 2015

Kapitola 13

26. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Rox předstoupil před smečku a mávl ocasem. "Vyzveme domácí na souboj." Zavrčel, jakoby nic. Šmouha se zasmál. "Vážně? Stále chceš ještě riskovat vlastní život? Že tě to ještě baví! Jsi blázen! Nedokážeš žít klidným životem! Věčně musíš bojovat!" Daisy s Berriem se přitulili k Tess, protože věděli, co přijde. Rox vyběhl rychlostí blesku a zastavil se přímo před Šmouhou. "Odporoval jsi právě Alphovi?" zašeptal naoko klidně, přestože všem bylo jasné, že zuří. Šmouha obrátil oči v sloup. "JSI BLÁZEN! Zabiješ nás všechny!" Zavrčel. Rox po něm vystartoval, rval ze Šmouhy srst i kůži, vrčel a nadával a Šmouha trpěl… Jim už to nemohl sledovat, a přestože Šmouhu z duše nenáviděl, přiběhl mu na pomoc. "Roxi… Roxi v klidu, nech ho…" Rox pomalu zvedl hlavu a pohlédl na Jima krví podlitýma očima. Jim couvl. Rox přeskočil bezvládné Šmouhovo tělo a pomalými kroky se přibližoval až k Jimovi. "Všichni jste se zbláznili!" šeptal hrůzostrašně Rox. "Všichni zpochybňujete Alphu. Všichni si zasloužíte zemřít!" Jim zakopl, zradily ho tlapky a upadl na zem. Odhalil břicho a podřízeně zakňučel. "Omlouvám se, Alpho… Už se to nikdy nebude opakovat…" Rox jen tiše zavrčel, otočil se a zamířil kupředu, na místo, kde ho uvidí celá smečka. Zbědovaný Šmouha se roztřeseně posadil a nenávistně si Roxe přeměřoval pohledem. Rox se nadechl a spustil znovu. "Nedaleko je lidská vesnice. S domácími svedeme souboj. Na cestu se vydáme hned teď. Musíme jim sdělit, že se na ně těšíme a domluvit se na termínu nadcházející bitvy…"
A tak vyrazili. Počasí jim nepřálo, zrovna začalo sněžit. Nebyl to klasický zimní snížek, byla to krutá vánice. Jen za tu chvíli, co stihli projít lesem, napadlo sněhu Daisy po kolena. Rox šel vepředu a dalo by se říct, že celé smečce ušlapával stezku, ve skutečnosti to ale tak jednoduché nebylo. Roxovy tlapky byly dlouhé, břicho po zemi téměř netahal, a tak za ním zůstaly vždy jen 4 jamky do sněhu. To Daisy s Berriem se třásli zimou, Tess přivírala oči před silným větrem a Šmouha, který pochodoval vzadu, měl vyloženě problémy. Každou chvíli se zastavil, aby se nadechl, a vykašlával krev. Tyto zastávky mu způsobily velký rozdíl, kdy svým pomalým krokem byl asi 200 metrů za smečkou. Přes závan větru téměř neviděl žádného člena a najednou ucítil, že se musí zastavit. Podlamovaly se mu tlapky, bolelo ho na plicích a nebylo mu dobře. Posadil se a zavyl. Po chvilce dorazila Tess s Jimem. "Rox zastavil." Zašeptala Tess a olízla Šmouhu mezi ušima, kde se mu již usadila přibližně dvoucentimetrová vrstva sněhu. "Budou už odpočívat. Zítra bude cesta pokračovat, chtěli jsme jít za tebou a pomoct ti…" Šmouha kýchl. "Děkuju vám mockrát… Jste tak milí, že si to ani nezasloužím… Vím, že mé chování v posledních měsících bylo otřesné, ale Lajku jsem miloval nade vše… Odmítla mě a já jí přísahal pomstu…" Přivřel oči a opět vykašlal krev. Bolestně zasípal a při pokusu o nádech do něj vjel tak mrazivý vzduch, až mu do očí vhrkly slzy. "Nechtěl jsem ji zabít… Tedy, v tu chvíli ano, ale když jsem ji zabil, došlo mi, co jsem udělal… To vše kvůli tomu malému zmetkovi… ANO, Roxe jsem nenáviděl a navždy ho budu nenávidět… To není jen to zatmění, jako bylo u Lajky…." Slza stekla po jeho kožíšku a Šmouha začal kňučet. "Je mi to tak líto… Byl jsem tak hrozný člen smečky…" Jim začínal chápat, kam Šmouha míří. "Upřímně… Taky jsem tě dřív neměl rád, Šmouho… Ale smečka potřebuje co nejvíce členů! Rox nás vede na smrt… Musíš se vzpamatovat…" Šmouha zalapal po dechu a zavrávoral. Tess popošla blíž, aby ho zachytila. "Nedokážu to…" vzdychl si Šmouha. "Rox mi pomohl… Rox mě přiblížil… Ó, matko, já vidím matku! Svatý Broku, Lajka!! Na těch zelených pláních se prohání Lajka!" Ztěžka dýchal. Náhle zavrávoral a sesunul se na zem. Z tlamy mu vytékal pramínek krve a z čenichu podivná pěna. Tess si lehla přímo k němu, namáčkla se na něj a začala ho láskyplně olizovat. "Děkuji, Tess…" Zašeptal Šmouha slabě. "Ty jsi byla vždycky dobrá matka…" Položil si hlavu na tlapky. Jim si lehl z druhé strany a položil si hlavu na Šmouhova záda. Netrvalo to dlouho a Jim i Tess usnuli…

Kapitola 12

19. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Rox stále hleděl na hvězdy, když už Daisy dávno plakala do ramena své kamarádky Tess. Nasucho polkl. "Hvězdy… Naše bitva… Bude se konat bitva mezi domácími a divokými?" Ať hledal, jak hledal, odpověď v hvězdách neviděl. Jen psí hvězda Sírius zářila natolik, že se zdálo, že chce Roxovi něco sdělit. Dlouze hvězdy pozoroval, ale žádný vzkaz v nich neviděl. Vstal proto, aby se šel napít. Právě zde, ve studánce, zahlédl místo svého odrazu povědomou tvář bílé fenky s černou srdcovou maskou, tvář fenky, kterou vídal ve svých snech, ať už dobrých, či zlých. Zdálo se mu, že na něj šeptá tichým a přívětivým hlasem, takovým, jakým šeptají matky na svá štěňátka. "Roxi… Roxíku…" Zvedl hlavu a otočil se. Z brady mu kapaly kapky čerstvé ledové vody. Hvězda, která zrovna padala, dopadla jen pár metrů od něj a vydala bolestivý žár. Přiblížil se ke keři, kam viděl hvězdu dopadnout a spatřil zářící siluetu. "Synku, Roxíku!" Štěkala ta fenka. A Roxovi v tu chvíli došlo, že je to jeho matka. "Můžu s tebou mluvit jen malou chvilku, lásko…" Kvíkla. "Velmi ses změnil. Není teď na mně, abych porovnávala tvé chování a nadávala ti za něj. Nyní ti musím něco důležitého říct. Brzy se stane něco velmi převratného. Válka rozvrátí dva světy a jeden z nich zničí. Nemůžu ti říct, kdo bude zničen. Je jen na tobě, jak se vypořádáš s mými slovy. Naslouchej radám náhodného kolemjdoucího. Vyslyš jeho prosby, Roxi! Jen to může zachránit zemi od zkázy!" Rox kníkl. "Matko!" Přistoupil k zářivé siluetě a pokusil se otřít o bok známé fenky, fenky, kterou miloval nejvíce. Nešlo to. Jakoby jí jen prošel, jakoby byla jen stín. Zářivá silueta se začala rozpouštět. Rox Kňučel a hleděl na místo, kde ještě před několika vteřinami stála jeho milovaná matka. Celý obraz se rozmazává a bílý Rox se probouzí do dalšího dne…

Kapitola 11

12. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Tess nervózně přecházela okolo Daisy. Ano, ta fenka byla krásná, a za dobu, co byla ve smečce vyspěla, ale nemá žádnou šanci… Občas se zastavila a prohlédla si Daisy od čeníšku po špičku ocásku. Sedmikráska se chvěla nedočkavostí a vypadala, že snad každou chvíli úplně vybouchne. Minimálně emocionálně. Tess se zastavila a vytáhla z ocásku mladé fenky smítko prachu. Pak se posadila. "Za ucho ti ještě vložím květinu. Hodila by se sedmikráska, podtrhne tvé vlastnosti…" Daisy jen kývla a začala hledat květinu. Západ slunce ozářil les a začínal se hlásit chladivý vítr. Podle veškerých výpočtů Tess nastala zima a bylo jen otázkou několika dní, než začne sněžit. Konečně našla květinu a vložila ji mladé čubičce za ucho. Ta jen slastně zavrněla. "A teď běž!" Vyzvala ji Tess. "Chovej se co nejvíce přirozeně, ale přesto odvážněji, než obvykle…" Daisy kývla a rozeběhla se směrem, odkud přicházel silný pach hniloby a bláta. A pak ho spatřila. Byl tam. Mladý bílý psovlk seděl na louce, hlavu lehce zdviženou a cosi si broukal pod vousy. Dříve, než však Daisy stačila přijít blíž, otočil se.

"Co tady pohledáváš, Sedmikrásko?" Daisy zvedla hlavu a mírně se pootočila, aby ukázala Roxovi květinu za uchem. "Přišla jsem… Za tebou…" Zavrněla a trhla hlavou. Její uši v mírném vánku povlávaly, dlouhá srst se rozprostírala okolo jejího těla… Byla… Nádherná… Rox se oklepal. Nemůže se do ní zamilovat. Prostě ne. Ona je jen Daisy. Podřízená. On je vysoko nad ní… Navíc k ní nic necítí, vždyť je natolik jiná! V divoké smečce by zemřela! A své nesympatie jí už najevo dal, co po něm chce? Pomalu se k němu přibližovala. Cítil její dech na své hrudi, cítil květinu za jejím uchem. Tiše zavrčel. "Roxi… Alpho… Už dlouho ti chci něco říct…" Rox zavrčel hlasitěji, fenka se zatřásla. "Je chladno…" Zašeptala. Rox si ji přeměřil pohledem. "V divoké vlčí smečce si každý jede na vlastní tlapku. Já vám teplý mech v pelechu nezařídím, stejně, jako Alpha vlků!" Daisy sebou lehce škubla. "Jsi nádherný vlk… Já… V poslední době… Zamilovala jsem se… Někdy bychom mohli zakousnout do králíka společně…" Rox se odrazil a skočil po mladé feně. "Já… Tě… Nemiluju! A nikdy milovat nebudu! Králíky budu nadále žrát sám a ty také! Smiř se s tím, láska mezi Alphami a prostými členy smečky neexistuje! Porušení pravidel je vážné a trestá se smrtí…" Stiskl Daisy zadní tlapku, až vykvikla. "Jsi tak krutý…" Zašeptala se slzami v očích a rozeběhla se pryč. "Jsem Alpha…" Zavrčel a hrdě zdvihl hlavu k prosincové obloze.

Kapitola 10

5. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Bílá srst mladého vlka se prosmýkla křovím. Prudce se zastavil a rozhlédl se. Zavětřil, aby zjistil, zda ho nikdo nepronásleduje. Dal se do běhu, proběhl lesem, úzkou pasekou a přeběhl silnici, až doběhl k nízkému plotu. Znovu se rozhlédl. Podlezl plot dírou, kterou minulé noci pracně vyhrabával. Objevil se na rozsáhlé zahradě u nádherného, prostorného domu. Naproti mu vyběhla mladá fenka, snad ovčačka, a radostně vrtěla ocáskem. Zpoza jejích zad vyletěly 4 droboučké kuličky a sápaly se na bílého vlka. Olizovaly mu koutky a vrtěly ocásky, že si je málem ulomily. Vlk tiše zavrčí, rozkročí se a vyvrhne štěňátkům kupu lehce natrávené potravy. Oklepe se a přikráčí k mladé fence. "Dál to nejde, Sweetie." Musíme se posunout dál. Já musím dále vyhledávat bitvy, já musím… Musím zabíjet. Musím naleznout někoho, s kým budu ochotný vést souboj, dřív, než zabiju někoho ze smečky, nebo snad… Nebo snad vás…" Přivřel bolestně oči a při té představě se oklepal. "Naprosto tě chápu, Roxi…" Zašveholila čubička. "Vím, jak je pro tebe těžké skrývat návštěvy… Já a štěňata musíme mít velmi pronikavý pach a to, co pro nás v poslední době děláš… Stejně se obávám, že štěňata jednoho dne zemřou, já už příliš mnoho potravy nemám a držet je v tajnosti se mi už dlouho nepodaří… Pokud je páníček najde, zabije je…" Rox otočí hlavou. "Nechci, aby zemřela. Jsou silná. Jednou z nich budou silní válečníci. Ale do smečky je vzít nemůžu. Zabili by je. Nenávidí mě a nenáviděli by i je. Poté, co zjistili, že má matka má štěňata s vlkem…" Čubička se otřela o Roxův krk. "Víš… Někdy ani nedokážu uvěřit tomu, že jsi tak podlý a krvežíznivý. Vždyť v mé přítomnosti se měníš v naprostého andílka!" Rox pozvedl pysky do hravého úsměvu a skočil na fenku. Ta se převalila na záda. Chvíli se společně kutáleli a hráli si, smáli se a radostně poskakovali. Po chvíli, když mu fenka žmoulala láskyplně ucho, Rox se po ní ohnal s vyceněnými zuby. Chytil ji pod krkem a třísknul s ní o zem, že na chvíli ztratila vědomí. Ještě více stiskl její nebohé hrdlo, fenka jen zoufale kopala nahama. Rox se náhle oklepal, seskočil a popoběhl o pár metrů dál. "Promiň, já… Já… Omlouvám se, zase to na mně přišlo. Viděl jsem rudě, chci krev, chci zabíjet… Lásko, já chci trhat maso z živých obětí, chci slyšet bolestný ryk zoufalých psů… Toužím po jejich smrti. Víc, než kdykoliv jindy." Tmavé oči mladé samice se zaleskly v záři měsíce. Vykašlala několik kapek krve a pohlédla na vlka, do kterého se před dvěma měsíci zamilovala. Byl tak statný a odvážný, v té době. Pak ji téměř přestal navštěvovat, a když porodila, jeho návštěvy opět začaly. Jeho srdce ale ztvrdlo jako lidský chléb. Často po ní vyjížděl. Často ji pokousal a často ji málem zabil. Bála se ho, ale zároveň toužila po jeho stisku. V jeho přítomnosti se klepala. Strachem i vzrušením, touhou po dalším jeho úderném a smrtícím stisku. Na jednu stranu si přála zemřít. Chtěla bolestivě chcípnout s Roxovými tesáky hluboko zarytými v srdci. A s každou další návštěvou chladného vlka se její sen pomalu přibližoval skutečnosti. Náhle zvedla hlavu a pohlédla do toho jeho modrého oka. "A co kdybychom vás my, domácí, vyzvali na souboj?" Roxovi se rozzářilo oko a přátelsky fenku olízl. "Jako… Že bych konečně mohl zabíjet? Mohl bych vyvraždit ty bezduché domácí stvoření, které přilnutím k člověku ztratily soudnost?" Sweetie se zasmála. "Přesně tak, Roxi. Náš plán se může zapsat v hvězdy. Nechť na mýtině zapomnění stane se bitva, která se bude nést v dějinách pod názvem: Rox proti domácím!" Rox se ďábelsky zasmál a na rozloučení fenku olízl. Pak spěšně odběhl za svojí smečkou.
Když se navracel ke své smečce, vyválel se v mršině krkavce a také v bahně. Pak ještě smočil tlapky v potoce. Smečka jej z ničeho neobviňovala - každopádně se nerozhodla mu cokoliv říct do očí. Tak si jen lehl a do několika minut usnul…
.