... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Prosinec 2015

Doslov za PzM

30. prosince 2015 v 23:29 | Lajka |  Informace o blogu
Vážení... A je to tady... Měla bych se vyjádřit k všem třem sériím PzM, které za celý tento rok proběhly tímto blogem... Ale já... Já zkrátka nevím, co říct. Nevím, co v tuto chvíli napsat. Nevím, kde začít. Zprvu bych vám hlavně chtěla říct, že bych vůbec nečekala, že to zvládnu. Že skutečně já, člověk, který se drží heslem "Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek", jsem byla schopna dokončit tři série Pejsků z Mazlova. A to už si zaslouží sakra velkou oslavu! 52 dílů... 52 Neuvěřitelných dílů příběhu... A to jsem s tím chtěla seknout už v březnu, kdy jsem zoufale vymýšlela děj druhé série. Jak jsem se již zmiňovala v doslovu za druhou sérií, Lajku jsem nenáviděla. A druhá série podle toho taky vypadá. Do třetí série jsem vkládala hodně nadějí. Byla sepsána poprvé... Nikdy předtím jsem se do ní nepustila, i když postava Roxe existuje od roku 2015. A už teď bych na ní, upřímně, změnila dost věcí... :D A nebudeme to příliš protahovat. Já bych vám jen chtěla moc poděkovat za to, že jste můj příběh četli.

Přeji šťastný a zdravím prožitý rok 2016! :)

Epilog

24. prosince 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Nekonečné pastviny. Čas od času proběhne loukou mladý pes, následuje ho další a za ním další. Chvíli dovádí v nízké trávě, pak přeběhnou do vysoké. Poblíž je potůček vlévající se do obrovského rybníka. Sem se každý z nich chodí napít, nebo smočit, když je potřeba… Od rybníčku se táhne dlouhý pás stromů. Jsou od sebe ve vzdálenosti přibližně 20 metrů. Pod jedním z nich leží hnědobílá bíglice Rita. Tiskne se k ní černý pes se zlatou srdcovou maskou. Poblíž sedí doga Maja společně s bílou fenkou Lajkou. Zdá se, že si rozumí, o něčem živě diskutují. Před Lajkou se batolí zlaté štěňátko, maličká Picwick. Je vidět, že všichni psi si užívají pohody, zdá se, že dokonce snad zlenivěli. Náhle se Rita obrátí na záda a odhalí břicho, aby ho vystavěla troše slunečních paprsků. "Myslela jsem si to…" Zašeptá zasněně. "TOHLE je náš domov… Škoda, že pes musí zemřít, aby tuto nádheru poznal…" Black jen pokývá hlavou. Lajka se na ni se zájmem obrátí. "Já jsem nádherný domov našla… Ale pravda, Duhovému mostu se nevyrovná… Ale války tam nebyly také…" Zpoza stromu se vynoří Tess. Protáhne se a zívne. "Rox mýtinu opustil…" Zamumlá, jakoby se nic nedělo. Když se rozhlédne po mýtině, zjistí, že členů Pejsků z Mazlova je tu dost… Chybí tu Cooper s Michell a Willym a také Tara, ani Dexter tu není, ale jinak jsou tu všichni, kteří se ve smečce již vystřídali… Tedy, téměř všichni… Berrýsek se k ní přitulí. "Rox asi moc zlý… Zašeptá. Rox nezaslouží Duhový most. Sem jenom hodní…" Tess ho láskyplně olízne mezi ušima. Lajka si vzdychne. "Stejně je mi líto, že to došlo tak daleko…" Šmouha jen mrskne ocasem. Ví, že zde se psi nesmí pouštět do hádek, tak pokaždé, když Lajka promluví, mlčí. Daisy smutně zakňučí. Duhový most ji příliš nenadchl. Vypadá zklamaně, nedokáže myslet na nic jiného, než na Roxe. Ano, byl krutý, ale milovala ho více, než kohokoliv jiného. Jeskyní, kterou sem přichází noví "obyvatelé" zní náhle prudké oddechování. Lajka zvedne hlavu a pohlédne tím směrem. Stín se stále blíží k východu k jeskyni, když náhle na prahu louky a jeskyně stojí bílý pes. Má černé ucho a jednu tlapku, jinak je celý sněhově bílý. Daisy se zájmem zvedne hlavu a pohlédne na něj. Ten pes jí přijde povědomý. Lajka náhle vyskočí a vybíhá tím směrem, vybíhá za pejskem, kterého si velmi oblíbila. Je stejný, jako si ho pamatuje. Od doby, kdy ho viděla naposledy, mu přebývají jen dvě věci. Pravá přední tlapka a barevný obojek… Znak Duhového mostu…" Teď už vybíhá i Daisy. Je jiný, než jakého ho znala. Jeho dlouhá srst vlaje ve větru, obě oči hledí hrdě a vznešeně… Všechny čtyři tlapky má zaražené v zemi a ocásek… Celý ocas se mírně pohupuje. Pak si všimne Daisy a přiblíží se až k ní. "Promiň…" Zašeptá a otře se hlavou o její bok. "Nechtěl jsem, aby ses trápila… Smečka mě příliš zmátla… Udělala ze mě zrůdu…" Daisy se diví jeho proměně, avšak nic nenamítá. Rox ji jen lehce olízne ouško a pak společně i s Lajkou odchází pod strom, kde polehávají členové smečky Pejsků z Mazlova. "Už to nemůže být lepší…" Probleskne hlavou Daisy, když smáčí své tělo v potůčku společně se svým milovaným Roxem…

Kapitola 16

17. prosince 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Rox se rozhlédl po mýtině. Vše dopadlo tak, jak naznačoval Kojot. Jen tři domácí leží mrtví na zemi, avšak Krvavá smečka byla vyvražděna téměř celá. Zkrvavená Tess leží na zemi, hlavu položenou na svém mrtvém synovi, na štěňátku, které nikdy nemohlo poznat život dospělého psa… Na Berrym. Krev barví i tělo Roxova zástupce Jima i zem pod ním. Mladý zrzavý pes několikrát ve smrtelné křeči pohne tlapkou, kvíkne, než jeho dech nadobro ustane. Rox přivírá oči - až teď mu došlo, co způsobil, kvůli mizerné vládě zabil všechny… "Oni napadli tvoji sestru! Zabili ji, roztrhali ji na kusy, stejně, jako tvoji matku! Zasloužili si to!" šeptá vnitřní hlas… Možná má pravdu. Rotwailer nad ním zavrčí a Rox se vrátí ze svých myšlenek do reality. Leží na zádech a zdá se, že prohrál… Pokud… "Vzdávám se…" Zašeptá tiše, téměř neslyšně, jako by se za své rozhodnutí styděl. Aby ne, samotný Rox přeci nikdy neprohrál! Rox - symbol vítězství se nyní zbaběle vzdává. Statný pes zaskočeně seskakuje z jeho hrudi. Pohlédne mu do očí a Rox poníženě uhne pohledem. Tohle je už zkrátka uzavřená kapitola. Rox prohrál. A dostal se nejníže, kam mohl. Na úplné dno. Však on to napraví… Teď už je z něj samotář. Bude zabíjet ostatní samotáře, dokud z něj opět nebude obávaný zabiják. Smečka domácích se spojuje a společně odchází za svými majiteli. Teď se opatrně zvedá a kulhá pryč i Rox. Opouští les a zrovna se chystá přejít silnici, když za sebou uslyší hlas. "Roxi?" Nemusí se otáčet. Ten její sladký hlásek pozná kdekoliv. Přesto se ale pohrdavě ohlédne přes rameno a mrskne ocasem. "Myslel jsem, že jsi mrtvá…" zabručel suše. "Ne, právě naopak! Vysmekla jsem se tomu Rotwailerovi a schovala jsem se! Mám jen trochu poškrábaná záda, ale jinak jsem v pořádku…" Kňourá energicky. Pak ale zvážní. "Ale ty… Vypadáš hrozně…" Vlastně až teď si Rox uvědomil, jak moc ho bolí celé tělo. A pohled na něj také nebyl vůbec hezký. Z několika míst na jeho těle prýštila krev, na mnoha částech měl strhanou kůži. Zbytek jeho přední tlapy opět krvácel, přišel o zub i kousek čenichu. Daisy se k němu mírně přisunula. "Musíme znovu obnovit smečku… Musíme přesunout dál poselství Pejsků z Mazlova!" Snila Daisy. Rox jen zavrtěl hlavou, čímž mírně ztratil orientaci a zavrávoral. Zvedl se mu žaludek, předklonil se a zprudka dýchal. Pak jen hrubým hlasem zavrčel. "NE! Opusť smečku, Sedmikrásko, dřív, než ti něco udělám… Nedokážu ovládnout své emoce, můj hněv zašel až příliš daleko…" Oklepal se a pokračoval. Jeho hlas byl nyní ještě hrubší a lhostejnější. "Kdybych chtěl…" zabručel, "…Jediným kousnutím rozlousknu tvoji hlavu jako oříšek…" Znovu se otřepal. Co se to s ním sakra děje… Opět ten rudý pohled… Opět ta touha po krvi… Tyto myšlenky ještě nikdy nevyslovil nahlas… Všiml si, že ve velkých Daisyných očích se zaleskly slzy. Opět mrskl ocasem a chladně zamumlal: "S okamžitou platností rozpouštím smečku. Nechť rod Pejsků z Mazlova navždy přestane existovat!" Bylo to po dlouhé době poprvé, co Krvavou smečku nazval jejím původním názvem - jako Pejsky z Mazlova. To už Daisy nevydržela, rozplakala se a utekla. Ve chvíli, kdy Daisy zmizela navždy za rohem, Rox se zasmál. "Kojot lhal. Dva členové smečky přežili! A ano! Ze mě se teď stane samotář a zabiji vše, co se pohne! Rox opět bude takový, jako kdysi!" Náhle se mu zamotala hlava. Podlomila se mu přední tlapka a upadl na čenich do loužičky vlastní krve, která se pod ním utvořila. Ztěžka dýchal a v tu chvíli cítil, že se to blíží… Jeho oči se pomalu zavíraly a než stihnul naposledy škubnout pahýlkem svého ocasu, ubíhal již s větrnými chrty za Duhový most…
Mladá, vyhublá Daisy běžela stále rovně, kam jí tlapky nesly. Po srsti jí stékaly slzy smutku i vzteku. Vzpomínky z bitvy jí probleskávaly hlavou, což jí přidávalo horší a horší náladu. Ve chvíli, kdy přebíhala pole, uslyšela ostrý hlasitý zvuk, který neznala a následně ucítila prudkou, ale krátkou bolest. Bezvládné tělo mladé, krásné fenky se svalilo k zemi. Daisy byla na místě mrtvá. To pytlák číhající v křoví si zlatého vyhublého kokršpaněla spletl se zajícem…

Víte co? Původně jsem chtěla nechat tuto kapitolu úplně bez dodatku... Ale já vám sem prozradím malé tajemství. :) Za týden máme Štědrý den a tak jsem se rozhodla, že jako každý čtvrtek, i za týden v 10:00 se můžete těšit na speciální díl, na naprostý závěr, na epilog. Do Silvestra by pak měl vyjít doslov ke třetí sérii. A tím vlastně končíme... Ne... Ještě tu pro vás mám jednu novinku. Blog PzM projde další změnou vzhledu, tentokrát snad už poslední. Měla by přijít o víkendu, nebo na začátku příštího týdne. A také budou doplněny profily postav. :) Doufám, že se vám změny budou líbit. :) A na závěr otázka, kterou jsem si pro tento díl původně chtěla odpustit: Vaše názory? :)

Kapitola 15

10. prosince 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Rox se společně se svoji smečkou přibližoval až k rozlehlé mýtině, na které již stál statný samec argentinské dogy. Shlížel na Roxe s opovržením a nechutí, krví podlitýma očima, jak už dogy mívají. Byl celý sněhově bílý a dobře osvalený, jen o málo vyšší, než samotný Rox. "Čekal jsem vás…" Zabručel a mrskl ocasem. Daisy se uctivě uklonila, velký pes však stále hleděl na Roxe. "Jsem Sorbon…" Zasyčel tiše a sjel pohledem na Krvavou smečku. "Bude mi ctí pozvat ty nejlepší domácí, na souboj se samotnými Pejsky z Mazlova…" Jen se ďábelsky usmál, když Rox vztekle dupl a nezbývalo mnoho, aby vystartoval. "Jsme KRVAVÁ SMEČKA, Sorbone…" Tess nervózně polkla, to už ale Jim přišel až k Roxovi. Posadil se těsně vedle něj a hleděl zpříma vzhůru, na mnohem vyššího soupeře. "Kdy začne souboj, Sorbone?" Samec dogy přivřel nepřátelsky oči. "Pokud jste dostateční bojovníci… Bitva započne již zítra v poledne… Pokud se na to necítíte… Vyhledáme si vás…" Rox kývl. "Takže zítra, až slunce vyjde nejvýše?" Sorbon kývl. "A teď běžte, ubožáčci. Utíkejte se připravit, protože zítřek bude váš osudný den…" Rox se vzteky naježil. "Porazíme vás. Všechny. Zítra večer bude Krvavá smečka posměšně tančit na hrobech domácích…"
Nastalo poledne. Slunce se vyhouplo nad obzor a Jim s obavami sledoval Roxe, jak budí členy smečky. Necítil se bezpečně. Slova Kojota mu stále zněla v hlavě. "Zemřete všichni. Do jednoho…" Na obavy je už ale pozdě. Smečka si sedá do půlkruhu a Rox jim přednáší. "Překvapíme je zezadu. Nadběhneme si je přes lesík. Oni už budou na mýtince čekat, my je obklíčíme a naženeme do rohu mýtiny. Tam je všechny do jednoho pozabíjíme…" Smečka uznale kývá hlavou, Daisy má v očích jiskřičky. Jimovi se až sevře srdce, když si představí, že všichni tito psi by měli zemřít. I Daisy mu přirostla k srdci… Zvláště ona… Škoda, že její láska k Roxovi zůstane navždy nepochopena… Jim si smutně vzdychne a cítí, že se mu do očí derou slzy. Slyší vrčení Roxe, svého nadřízeného, svého Alphy. Vybíhá až k němu, aby mu mohl pomoci při cestě za domácími.
Smečka vbíhá do lesa. Jakoby se něco dělo, praští náhle Jima do nosu ostrý zápach psího žrádla a lidské ruky. Jeho snaha upozornit Roxe je ale příliš marná. Otočí se dozadu. Maličkého Berryho právě srazil k zemi statný ovčák a stiskl mu čenich, aby nemohl kňučet. Tess si toho všimla a snaží se mu pomoct, i ona ale končí pod čelistmi labradora. Aby toho nebylo málo, Daisy strhává k zemi rotwailer. Fenka jen zoufale zavyje a Jim jí vybíhá pomoci. Rox se prudce zastaví a zvedne hlavu. Pomalu se otočí. Jeho smečka hrdě bojuje s domácími, kteří stále a stále přibíhají. Jeho taktika se nezdařila, domácí ji prokoukli. Zpoza stromu se náhle vynoří Sorbon. "Přišli jste včas. Je vidět, že odvaha vám nechybí…" Rox sklopí uši k hlavě a tiše zavrčí. "Zradili jste nás. Napadli jste nás v lese…" Sorbon se jen chraplavě zasměje. "Copak si myslíš, že domácí nedokážou prokouknout taktiky divokých? Jste tak předvídatelní, tak trapní…" Obchází Roxe a hledí mu zpříma do očí. "Tak slabí…" Zavrčí a skočí Roxovi po krku, ten stihne uhnout. Rox se rozhlédne po lese, Daisy někam zmizela a Berry také. S domácími bojuje jen Tess s Jimem. Sorbon znenadání zaútočí na Roxovu přední tlapku a Rox se svalí na čenich. Okamžitě ale vstává a strhává dogu k zemi. Několika dalšími pohyby se dostává až ke krku a jediným stisknutím celou záležitost se Sorbonem ukončuje. Náhle zezadu zaútočí jakýsi pes. Rox okamžitě pozná sladký pach a otočí se. "Sweetie…" Zašeptá. Více nenávistně, než láskyplně. Fenka na něj upřeně hledí a očekává vhodnou chvíli. Rox je ale rychlejší. Vyřítí se jí po krku a stiskne… Její pohled je uvolněný a prázdný, ztěžka dýchá. "Udělej to…" Zasípe… A Rox stiskne… Ochablé tělo padá k zemi a Roxovi najednou probíhají hlavou děsivé vzpomínky. Letní románek. Mladá, nádherná fenka. Maličká štěňata. Tajné návštěvy. Výchova štěňat… Už několikrát mu říkala, že chce zemřít… Už několikrát mu říkala, že smrt pro ni bude vysvobozením… Rox zalapá po dechu, když ho k zemi strhne obrovský rotwailer, ten, který před několika vteřinami zaútočil na Daisy. Oba udělají několik kotrmelců, Rox dopadne na záda a pes mu stojí na hrudi. Marně se Rox snaží zvednout. Marně kope velkého psa do břicha. Jeho čelisti se přibližují stále více a více. "Poslední přání?" Zašeptá.

A je to tady, vážení! Poslední díl a končíme! Už za týden si můžete vychutnat poslední díl celých tří sérií Pejsků z Mazlova. Absolutní konec. Odhaduje si někdo tipnou, jak příběh skončí? :)

Kapitola 14

3. prosince 2015 v 10:00 | Lajka |  3. série
Tess se probudila a zjistila, že na ní leží ohromná vrstva spadaného sněhu. Sněžit navíc nepřestávalo, sněžilo stále více a více. Opatrně vstala a setřepala ze sebe vločky. Jim stále spal, tak do něj lehce šťouchla čumákem. Totéž provedla i se šmouhou, ten se však, na rozdíl od Jima, nezvedal. Tess kňourala a šťouchala do vlka tlapkou, Jim se jí snažil pomoct odhrabat stále přibývající sníh. Šmouhovo tělo však bylo promrzlé na kost. Mladý vlk zemřel v noci na následky zranění, které utrpěl od Roxe, a ani ta sněhová vánice mu příliš nepomohla. Tess lehce olízla čelo Šmouhy a uronila maličkou slzu. Ta však na její tváři téměř okamžitě zmrzla.
Oba psi se vrátili ke své smečce. "Kde je Omega?" Zavrčel vztekle Rox. Jim sklopil smutně hlavu. "Je nám to moc líto, Alpho. Šmouha dnes v noci zemřel." Nezdálo se, že by to Roxe trápilo. Hlasitě zívl a nakázal vydat se na další cestu… Po několika kilometrech uslyšeli kroky. A po několika chvilkách před nimi stál starý zrzavý pes. Naklonil hlavu a začenichal. "Kdo jste?" Zašeptal zvědavě. Tess k němu přišla blíž. "A kdo jsi ty?" Zeptala se překvapeně. Pes mírně sklonil hlavu. "Jsem Kojot. Potulný starý pes. A kdo jste vy? Sháním smečku Pejsků z Mazlova…" Tess zavrtěla ocasem. "To jsme my!" Rox vztekle zavrčel a scvakl zuby přímo u ucha Tess, aby jí naznačil, že nechce, aby toto vyzrazovala. Kojot pohlédl Roxovi do azurového oka. "Ty JSI Pejsek z Mazlova?! Jsi jejich Alpha, že jo?" Rox pozvedl pysky. "Jsem Alpha Krvavé smečky, Šakale." Kojot zavrčel. "Jsem Kojot. A některé členy vaší smečky znám. Co s nimi máš společného?" Rox se oklepal. "Nechci mít s Mazlovskými nic společného, ač jsem syn poslední dochované vůdkyně. Matka myslela, že jejich smečku povedu dále a v místě které našla, budou ´Pejsci z Mazlova´ živořit dlouhá léta po mnoho generací. Ale já nechci být jedním z nich. Jsem Alpha Krvavé smečky, nehraju si na takové ty kamarádšofty mezi členy smečky, neexistuje, aby každý člen smečky měl stejné postavení a všichni spolupracovali. Původní smečka Pejsků z Mazlova vznikla z čisté zoufalosti, ti psi byli zbabělí ubožáci, blázni, kteří nikdy nic nedokázali!" Kojot si všiml, že někteří členové smečky překvapeně přešlápli, Ten zrzavý, velmi chlupatý, vypadal, velmi překvapeně. "Jak to myslíš?" Naklonil Kojot hlavu. Rox znovu pozvedl pysky. "Jejich majitelé byli zabiti ve válce. Ti psi neměli na vybranou. Byli štvanou zvěří, zápasili se psy, které vlastnili nepřátelé jejich majitelů. Výjevy z války jim probíhaly hlavou každou chvíli, tisíce mrtvých těl, mezi nimiž byla i těla jejich majitelů. Šakale, oni byli blázni! Válka jim vymyla mozky! Spousta psů je podporovalo! Dali se dohromady a měli halucinace, nevěřím tomu, že jim hvězdy seslaly vizi dokonalého místa. Stvořili tu nesmyslnou pověst, přežívali v lese a toužili po ideálním místě bez války. PROČ?!" Zahřímal Rox, až se Kojot lehce přikrčil. "Byli to vaši prapředci. Zakladatelé tvého rodu. Pokud byli blázni oni, jsi blázen i ty…" Kníkl s přivřenýma očima. Zuby Roxe mu scvakly přímo před zavřeným okem, Rox prskal vzteky. "COS TO ŘEKL?" Zaječel. "ŽÁDNÝ ČLEN SMEČKY PEJSKŮ Z MAZLOVA BY NEMĚL BÝT HRDÝ NA SVŮJ PŮVOD!!! PEJSCI Z MAZLOVA VŽDY BYLI BLÁZNI, KTEŘÍ ŽILI V NESMYSLNÝCH PŘEDSTAVÁCH!" Kojot kýchl. "Měli svoje sny, Roxi… Měli alespoň něco, co je činilo mocnými…" Rox se zakousl do jeho krku. "Co tady chceš, Šakale?! Přišel jsi mě upozornit, že bych měl být hrdý na svůj původ? Nebuď směšný. Krvavá smečka je krutost sama!" Kojot zalapal po dechu. "JSEM KOJOT…" Zavrčel a vymanil se z Roxových zubů. Pak mu pohlédl do očí a pokračoval. "Pejsky z Mazlova čeká bitva s domácími. Zemřete všichni. Do jednoho… Pokud chcete žít, bitvu zrušte, nebo se na ní vůbec nedomlouvejte… Tohle si Pejsci z Mazlova nezaslouží… Pokud to uděláte… Zemřete!" Rox si jen posměšně odfrkl. "Nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat. Jsme velmi silná smečka… Máme-li zemřít… Zemřeme… Ale přece si nemůžeš myslet, že budu naslouchat žvástům umírajícího starýho psa? Tak to ne…" Kojot zakňučel. "Měj na paměti, Roxi, že mé sny jen málokdy lžou. Měl jsem vizi. Mrtvá těla divokých psů a nad nimi vítězoslavně stojí domácí. Krev se řine proudy po celé mýtině a barví sníh…" Rox se znechuceně se na Kojota podíval. Nenechal ho domluvit. Jemným trhnutím hlavou jen naznačil smečce, aby pokračovala v cestě…

Malý dotaz na vás... Docela mě zajímají vaše tipy... Věříte Kojotovi? Co myslíte, že se v nejbližších dílech stane? :)