... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Listopad 2016

Kapitola 1

25. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Černočerná tma. Hnědá dlouhosrstá fenka s bílými tlapkami, které v pochmurné, zatažené noci přímo svítí, se mihla okolo širokého stromu. Zastavila se a ohlédla k místu, kde trávila několik dní svého života. Pak ale opět pokračovala v cestě. Kulhala na přední tlapku a občas při došlapu tiše vykvikla. Vždycky měla útočnou povahu, ale přímé válce se vždy snažila vyhnout. Milovala slovní přestřelky, hádky a urážky. Nechtěla však, aby to došlo takhle daleko. Opět měla zraněnou tlapku. Jako tehdy. Jako tehdy, když jí zranila její vlastní sestra. Lajka.


Lajka sice neuměla moc bojovat, ale jeden chvat se naučila. Využila volné chvíle, chytila Taru pod krkem a mrskla s ní o zem. Převalila ji na záda, rozškrábla tlapku a natrhla ucho. Jednu tlapku přiložila na její hrdlo, druhou stála na Tařině hrudi. "Je konec," zašeptala k Taře, která se marně snažila zvednout. Ta jen zamručela: "Na co ještě čekáš, sestřičko, zabij mě! Zaryj své tesáky hluboko do mého krku, trhej moje maso, jako kořist. Staň se opět mocnou. Naše hádky ustanou navždy! Porazíš nezničitelnou Taru! Dokonči, co jsi začala! Nech moji krev, ať potřísní tvůj kožich!"

"Ne!" Vyštěkla Lajka a pohlédla na seskupenou smečku. "Takhle to dopadne? Tohle je skutečně konec? Na čí smrt vlastně dnes čekáte? Čí tělo pohřbíte pod pokrývkou země a kdo bude uhánět za Větrnými chrty?" Smečka překvapeně zašuměla. "Zabij ji!" vyštěkl Dexter do napjatého ticha a Lajce došlo, že věta není mířená na ni. Obrátila se k Taře a výhružně zavrčela. "Pokud nechceš mít žádné problémy, feno, okamžitě opusť smečku Pejsků z Mazlova. Na první pohled jsi neohrožená a krutá, skvělá bojovnice, když však ležíš pode mnou, v očích máš strach. Dala jsem si záležet, aby ses dobrých pár týdnů nedokázala na tlapku postavit. Mohla bych ti tlapku ukousnout. Mohla bych tě na místě zabít. Mohla bych ti udělat COKOLIV, co by tě nenapadlo v nejhorším snu. Ale já to přesto neudělám, Taro. Já to neudělám, protože nejsem jako ty. Takže teď tě napomínám a vyzývám, feno, opusť smečku Pejsků z Mazlova! Ať už se s tebe teď stane vyděděný samotář, nebo mazlíček, jsi s okamžitou platností VYHNÁNA ZE SMEČKY!"


Lajka je už teď ale kdovíkde. Úspěšně vede smečku, se kterou žije na krásném místě. Obklopena těmi, kteří ji milují a obdivují. Koneckonců, nyní, když byla Tara vyhnána z další smečky, mohla by se zkusit vrátit. Její sestra by ji zajisté přivítala s vrtěním ohonu a tichým kňouráním.


Vůbec za poslední tři roky nezažila hezké období. Se zraněnou tlapkou ještě od své černobílé sestřičky se loudala krajinou dlouhé dny, než ji napadla úžasná myšlenka. Možná tomu přispěl i hlad - od odchodu ze smečky pozřela jen pár brouků a bobulí - připojit se k vlkům. Vlci nebyli daleko od místa, které Lajka našla pro svoji smečku. Právě naopak. U vlků tehdy smečka strávila noc, když se Lajka pokusila vrátit vlkům Šmouhu, vlka, který byl hrdým členem Pejsků z Mazlova poměrně dlouho, což ale pravděpodobně vůdkyně nebyla schopna pochopit. Tehdy došlo k té události, Lajka se zamilovala do Larse, budoucího Alphy vlčí smečky a od té chvíle už s ní šlo všechno z kopce - vždyť - Tara byla vyhnána právě kvůli těm polovlčím štěňatům. A byla v právu! Lajka si sama zavedla pravidla, která porušila. Potřebovala trochu kázání od své starší a zkušené sestry…

To ale nevyšlo, a tak Tara mířila až za pachem vlků. Za tím nechutným divokým pachem, který ji obracel žaludek a vybavoval vzpomínky na dobu, kdy byla ještě štěně, na dobu, kdy se setkala s úplně prvním vlkem. Krvavým stínem, kterého se smečce Pejsků z Mazlova podařilo zabít. I proto chtěli žít vlci s touto smečkou divokých psů již relativně v harmonii - zemřel nejkrutější diktátor a z oveček toužících po krvi se stali nezávislí vlci. Každý se svým názorem a svou povahou.


Vzpomínala i na první setkání s hlídkou Larsovy smečky. Ani to nebylo zrovna příjemné - Tara si všimla bílého vlka procházejícího okolo stromu. Otřel se o kůru, mrskl ocasem a zamířil až k hnědé fence. "Co tady pohledáváš takhle sama, děvče?" zavrněl a tiše našlapoval až k ní. Tara přimrzla na místě a stáhla uši k hlavě. Teď bude řeč těla důležitá. Hodně důležitá. Odvrátila hlavu, sklonila ji k zemi a mírně se přikrčila. Ocas se jí mírně pohupoval ze strany na stranu. "Byla jsem vyhnána ze smečky," kňourla tiše. "Máme na svém území vyhnance?" zavrčel tiše bílý vlk. Nebylo to nenávistné vrčení… Tara si jen nedokázala v tu chvíli přiřadit vhodný pocit, který vlk do věty vložil… vlastně… nedokázala si ho vybavit ani teď, po té dlouhé době. "Co myslíš, že s tebou udělám?" ptal se vlk úlisně, "myslíš, že tě na místě zakousnu?" scvakl zuby u Tařina ucha, až jí přeběhl mráz po zádech. Snažila se neposlouchat jeho poznámky, ale jedno věděla jistě: Jestli bude vlk pokračovat, Tara zaútočí.

Nakonec byla "jen" chycena za ucho a odtáhnuta před obrovského černého vlka. Byl zrovna otočený zády, když bílý cosi nesrozumitelně zavrčel. "Už ji pusť, Makurro. Myslím, že stačilo," zavrčel černý a otočil se čelem k Taře i bílému vlkovi. Ten jen na odchodu odfrkl a něco tiše zabrblal.

"Máme tady špiona?" zeptal se černý vlk a s pozvednutým obočím si Taru prohlížel. Ta se nezaujatě podrbala za uchem. "Stále mám pocit, že tě znám. Že jsem tě už někdy viděl," mumlal Lars a obcházel Taru, aby si ji lépe prohlédl. "Jsem Tara," zašeptala fenka hrdě, "sestra Lajky, vůdkyně smečky Pejsků z Mazlova!" Černý vlk zalapal po dechu. "Lajka?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Tara si odfrkla. "Ano, Lajka. Ta černobílá fenka se srdcovou maskou, která vám chtěla do smečky vrátit tvého bratra. Porodila štěňata. Dvě. Křížená s vlkem. A kvůli nim jsem byla vyhnána ze smečky," dokončila Tara svůj příběh. "Kvůli štěňatům? Kvůli mým štěňatům? A po mně chceš teď co?" zavrčel vlk a pohlédl Taře přímo do očí. Ta okamžitě pokorně uhnula pohledem. "Lajka zakázala psům ze smečky stýkat se s vlky a pak sama porodila křížence. Někdo jí musel něco říct," smlouvala Tara. "Dovolili jste si něco na vůdkyni smečky?" vrčel černý vlk, Lars…

Tara by se s Larsem možná hádala ještě dva západy slunce, kdyby nepřišel Makurra, který se jí zastal. Ano, ten vlk, který Taře přišel zpočátku tak zvláštní a úlisný se jí zastal!

Dva roky se jí podařilo ve smečce zůstat. Lars ji neměl příliš v lásce, a tak se mu snažila vyhýbat, jak jen to šlo, jednoho dne se to ale nepovedlo. Pohár jeho trpělivosti přetekl, když jednoho z vlků fenka napadla kvůli postavení ve smečce a troše masa - tehdy už nepomohl ani Makurra, ač se moc snažil své družce pomoci. Ano, Tara na chvíli stala dokonce družkou toho zvláštního bílého vlka. Taře byl udělen kousanec vyhnanství, hryznutí na přední tlapce, které dokazovalo, že ona je zrádce, že ona rozhodně ke smečce vlků nepatří.


Tara se zastavila a oklepala se. To už je dávno. Minimálně sedm východů a západů slunce. Nyní je opět divokým psem, samotářem. Samotářem, kterým zůstane už navždy…

Prolog

18. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Vrcholky vysokých smrků ozářila běloba jarních slunečních paprsků. Ty pomalu pronikaly mezi stromy a utvářely na zemi světelné cestičky. Bylo jaro. Možná ne takové, o kterém se učí malé děti ve škole, či snad štěňata od dospělých psů. Bylo mrazivé jaro, zasněžené. Takové, jaké bývalo v posledních pěti letech naprosto běžným.


Pod jedním z nižších stromků se mírně nadzvedla hromada sněhu. Pes, který byl až do této chvíle zasněžen úplně celý, až na černý čenich, který vykukoval z bílé peřinky, zdvihl hlavu. Opatrně se rozhlédl a tiše si vzdychl. Jeho čenich byl již poměrně šedivý, oči trochu zakalené a koutky úst povislé, takže se nejednalo o úplně nejmladšího jedince. S velkým úsilím se vzepřel na tenkých předních tlapkách a úspěšně se pokusil setřást hroudy mokrého tajícího sněhu, ve kterém celou noc přespával. Sám se divil, vzhledem k podmínkám, jaké tuto noc zažil, že stále ještě žije a ani mu není příliš zima.


Protáhl zkřehlé staré tělo: nejdříve položil na zem přední tlapky a vystrčil zadek, poté se zvedl a zadní tlapky párkrát protřepal. Tohle jaro je kruté, říkal si, když začenichal ve vzduchu ve snaze objevit pach kořisti, zlé, studené. Jako by si snad zima a jaro své úlohy zcela vyměnily. Popošel o několik kroků ke konci lesa. Lesa, který mu byl dlouhá léta bezpečnou skrýší, ochránil ho, když bylo potřeba. Snad i proto ho nikdy neopustil od… od TÉ události. Nebo aspoň ne ve dne.


Teď ale cítil, že z něj zkrátka vyjít musí. Blíž k lidským obydlím. Na louku, z níž cítil pach smrti. Jako by zde snad byl jiný pes, možná dokonce smečka. Jako by ulovili kořist, kterou nebyli schopni sežrat a část nechali. Například pro něj. Pro středně velkého zrzavého psa, který byl většinu svého života tulákem. Tlapky se bořily do hustého a hlubokého tajícího sněhu. Každý krok byl těžší a těžší. Aspoň, že už nesněží. Kráčel mýtinou zcela beze strachu, nebál se, že potká jiného psa, nebál se lidí. Nebo si snad své nebezpečí ani neuvědomoval. Byl natolik zaujat pachem, který přicházel z druhé strany mýtiny. Pachem velmi známým a jemu povědomým, který si však za žádných okolností nebyl schopen přiřadit k nikomu, koho za celý život potkal.


Že by už začínalo působit stáří? Že by začínal zapomínat? Nebo je dokonce mrtvý? Z rozjímání jej vyrušil stále se blížící pach. A tak zrzavý přidal do kroku. V tu chvíli ale zakopl a přeletěl přes kupu těžkého sněhu. Odsud se šířil ten pach. Pach nenávisti, zrady, ale i strachu a smrti. Spíše ze zvědavosti, než z hladu, odhrábl část sněhu. A pak ještě trochu. A víc.


Slunce se dostalo vysoko nad obzor, když se zrzavému podařilo odkrýt celé tělo. Tělo neskutečně obrovského psa. Tedy vlastně polovlka. Polovlka, který si tak moc přál být vlkem, až vlastně vlkem vůbec nebyl. Tělo bylo ohyzdně poraněné, bílá srst zcuchaná a oko zeširoka otevřené ze strachu z nepoznaného. Strachu ze smrti. Přes druhé oko se táhla ošklivě nezhojená jizva. To zvíře muselo být válečník. Přesto se ale dočkalo pro divokého psa největší potupy. Zabil ho mazlíček.

A pak si zrzavý všiml pozůstatku přední nohy. Druhá noha byla zcela zdravá a velmi silná a právě na ni proběhly Kojotovi hlavou děsivé vzpomínky.


Rox, velitel krvavé smečky se zakousl do jeho krku. "Co tady chceš, Šakale?! Přišel jsi mě upozornit, že bych měl být hrdý na svůj původ? Nebuď směšný. Krvavá smečka je krutost sama!" Kojot zalapal po dechu. "JSEM KOJOT," zavrčel a vymanil se z Roxových zubů. Pak mu pohlédl do oka a pokračoval. "Pejsky z Mazlova čeká bitva s domácími. Zemřete všichni. Do jednoho… Pokud chcete žít, bitvu zrušte, nebo se na ní vůbec nedomlouvejte. Tohle si Pejsci z Mazlova nezaslouží. Pokud to uděláte… Zemřete!" Rox si jen posměšně odfrkl. "Nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat. Jsme velmi silná smečka. Máme-li zemřít - zemřeme. Ale přece si nemůžeš myslet, že budu naslouchat žvástům umírajícího starýho psa?" Kojot zakňučel. "Měj na paměti, Roxi, že mé sny jen málokdy lžou. Měl jsem vizi. Mrtvá těla divokých psů a nad nimi vítězoslavně stojí domácí. Krev se řine proudy po celé mýtině a barví sníh…"


Kojot se oklepal. Jsou to oni. Dnes se mu o Pejscích z Mazlova zdálo znovu. Žijí. Stále existují členové, kteří přežili! Takže jeho sny, které tvrdily, že vymřou všichni, lhaly. Je tu možnost, že opět obnoví své poselství. Je tu možnost, že obnoví smečku. Je čas na příchod nové generace Pejsků z Mazlova…


Již zítra! :)

17. listopadu 2016 v 17:50 | Lajka |  4. série
Už zítra 17.11. v 10:00 se můžete těšit na prolog ke speciální 4. sérii PzM! :)
A protože vás mám ráda, házím vám sem speciální úryvek ne z prologu, ani z první kapitoly, ale rovnou z 6. kapitoly. (Ať víte, na co se těšit Usmívající se)

Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.