... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Prosinec 2016

Kapitola 3

9. prosince 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série


Zrzavý pes se srstí rozčepýřenou do všech stran se protáhl a hlasitě zívl. Venku ještě byla tma, poslední dobou ho ale trápila silná nespavost. Tiše vyšel z psích dvířek v ložnici a následně i z těch, které vedly na zahradu, a snažil se, aby mu při tom ani trochu nezacinkala známka na obojku. Posadil se na zahradě vedle velké boudičky a pohlédl na jasné nebe. Bylo zcela bez mráčku, s jasně viditelnými hvězdami.

Hvězdy… Dříve jakoby s ním komunikovaly. Dříve. V době, kdy ještě nebyl součástí divoké smečky. Pak ho zcela nechaly být. Až do doby, kdy opustil smečku Pejsků z Mazlova. I včera mu seslaly sen. A dnes také. A on chtěl přijít na to, proč. Začalo ho mírně bolet za krkem a hvězdy stále nekomunikovaly. Lehl si proto do boudičky a doufal, že se ozvou.


Velký hladkosrstý pes čenichá u země. Zvedne hlavu a pootevře tlamu, aby nasál pach, který se šíří všude kolem. Pach klidu, pokoje a bezpečí. "Tady to je?" zeptá se překvapeně. Rozčepýřený kývne. "Tady jsme přebývali s Lajkou. Tohle byl náš domov. Teď je čas obnovit populaci."


Rozčepýřený se s trhnutím probudil. Opět ten sen. Opět mu hvězdy seslaly poselství. Opět ho někdo nabádá, aby se stal součástí divoké smečky. Psí dvířka klapla a zahradu provoněl pach mladého psa, syna střapatého. V době, kdy ještě bývali součástí divoké smečky, se jmenoval Willy, lidé ho ale pojmenovali Lupínek. Stejně tak Michelle, jeho dcera, černá kudrnatá fenečka, se teď jmenuje Blackie. A jeho, Coopera lidi nazývají Ginem.

Willy se protáhl okolo stromu na zahradě. Natáhl si tlapky, začenichal ve vzduchu a zvedl u stromku nožku. Naklonil hlavu, když ucítil pach psa, který už chvíli chyběl v lidském obydlí a odpočíval v boudičce. "Otče?" Se zvednutýma ušima se přiblížil a Cooper se jen otočil na druhou stranu, aby na syna viděl. "Děje se něco, otče?" Zeptal se překvapeně mladík. "Vše je v pořádku, Willbure," zabručel Cooper. Mladý pes se mírně naježil. Nesnášel, když mu otec, nebo sestra říkali Willy a naprosto nenáviděl, když mu říkali Willbure. Byl hrdý na lidské jméno. A to Coopera znepokojovalo. "Zase ty sny?" Zjihl náhle Willy. Na jeho změny nálad si otec již zvykl. A byl si vědom toho, že když sdělí synovi pravdu, vybuchne. Přesto mu nedokázal lhát. "Ano. Vídám ve svých snech velkého hladkosrstého psa, který vede naši smečku." Willy se zarazil. "Naši smečku?" Cooper kývl. "Smečku složenou z posledních pozůstalých pejsků z Mazlova. Musíme splnit poslání!"


Willy zavrčel. "Takže ještě tohle? Po tom všem, co se tenhle týden událo, mi řekneš tohle? Nejdříve to s mou matkou a pak…" "Tvá matka JE mrtvá," přerušil ho Cooper. Dýchání se mu zrychlilo a srdce sevřelo. "Zabil ji její synovec, Rox, kvůli kterému jsme i my opustili smečku. A nejen ji, zabil i moudrého a rozvážného Jima a nešťastného Berryho!" Cooper prskal, až mu zlostí kapaly sliny a oči byly plné slz. Willy zalapal po dechu. V tomhle stavu otce ještě neviděl. Věděl, že vše, co mu vypráví, jsou jen báchorky. Chce se cítit důležitý. Vždyť - on a Blackie jsou jediní sourozenci. A že by se navíc jmenovali jinak? Rozhodl se ale, že bude hrát otcovu hru. Alespoň před ním. To poslední, co teď potřeboval, bylo pouštět se s otcem do nesmyslných potyček…



Kapitola 2

2. prosince 2016 v 10:00 | Lajka |  4. série

Na nočním stolku se hlasitě rozdrnčel budík. Černohnědá fenka s bílými znaky, Choco se obratně vyhoupla z lehu na všechny čtyři a ve chvíli, kdy páníček zamáčkl budík - naivně si asi myslel, že se aspoň trochu vyspí - skočila na postel. Dvakrát poskočila a dokonce se pokusila vlézt pod deku, než páníček cosi zabrblal. "Tak teda jdeme?" zamumlala rozespale panička.


Choco pootočila ušima, seskočila z postele a s hlasitým cvakáním drápků na linoleu zmizela v obýváku. "Jdeme ven, jdeme ven, jdeme ven! VEN, VEN, VEN!" pokňourávala zpěvavě. Její sestra Vanille se jen na gauči rozespale protáhla. "Musíš každý víkend takhle vyvádět?" Choco se vrhla po plyšové hračce na zemi a třikrát zatřásla hlavou. "Probudila jsem páníčky, a zabila medvěda, podívej na to, leze z něj něco bílýho, bože, Broku, to budou střeva!" Choco se začala točit v kruhu, až z toho malém upadla. "A teď se nasnídají a nám dají taky, dostaneme jídlo, já mám tak strašný hlad, bude jídlo! A pak půjdeme ven, půjdeme ven, půjdeme ven! Na procházku a budem běhat pro míčky!"


Vanille na svou sestru jen chladně hleděla. Seskočila z gauče a řádně se protáhla. Mezitím vešli páníčci do obýváku. Choco je vyrazila s hlasitým funěním přivítat. Vanille se jen posadila na koberec, párkrát mrskla ocasem a čekala, až ten každodenní ranní rituál, to otrávené vítání, bude konečně u konce. Zívla, když se k ní přiblížila panička, aby ji podrbala za uchem.

Všichni byli řádně najezeni a oblečeni, když páníčci s fenkami vyrazili na procházku. Zatímco Choco byla na volno, - ona byla vždy hrozný závislák a páníčci si byli stoprocentně jisti, že by se jich nikdy nepustila dobrovolně - Vanille byla venčena zásadně na vodítku.


Byla přesným opakem své divoké, rozmazlené a závislé sestry. Byla klidná, nenechala na sebe sáhnout každým - svůj kožíšek si střežila obzvlášť před těmi nechutně opatlanými tlapkami lidských mláďat - a hlavně byla odkázána jen na sebe. Dokázala si ulovit, nachytat dešťovou vodu, uschovat pavučinky na rány, případně rozžvýkat správné byliny, když jí nebylo dobře. Jako by snad už někdy v minulosti byla divokým psem. Což byl samozřejmě nesmysl, když je někdo pohodil před domem páníčků v době, kdy jim byly sotva tři týdny a musely tak svádět boj o holý život…


Choco sebou prudce trhla. "Lupínek!" vyštěkla a rozeběhla se směrem, odkud cítila svého oblíbeného psího kamaráda - křížence snad ovčáka, retrívra a teriéra. "Lupínku, Lupínku!" štěkala za čilého poskakování kolem černohnědého psa.


Ten ji přivítal radostným vrtěním ocasu, hravou pozicí a pak už nic nebránilo jejich každodenní divoké hře v parku. Skákali po sobě, běhali z konce parku n druhý a hráli si na schovávanou.


"Co ostatní?" zeptala se na nové události v rodině Lupínka. "Blackie je pořád stejná, však ji znáš," uchechtl se a hodil pohledem po fence s černou kadeřavou srstí a drahým obojkem, na který si dávala velký pozor. Seděla na chodníku a tvářila se tak vznešeně, jak to uměla jen ona. Proběhla kolem ní dvě štěňata a kvůli plné rychlosti od jejich tlapek odlétly miniaturní kousky bahna, které, shodou nešťastných náhod, dopadly na drahý obojek černé fenky. Ta se jako mávnutím kouzelné hůlky změnila z relaxující mladé dámy na větrnou smršť, která si dala jediný cíl - ukázat těm nevycválaným štěňatům pravidla etikety. I Choco se musela zasmát při pohledu na černou fenku, která se snažila svalit k zemi dvě třikrát větší štěňata labradora.


Obrátila se ke svému kamarádovi. "A Gino?" Jeho úsměv se náhle stáhl a pes posmutněl. "Otec měl dnes sen. Prý s ním mluvily hvězdy," zavrčel hořce, "zda se mi, že už pomalu blázní. Takový sen se mu totiž nezdál poprvé!" Choco mrskla ocasem. "Vzpomínám si. Říkal jsi, že už mluvil s hvězdami vícekrát…" Lupínek se zamračil: "Ano, ale nikdy ne… takto. Často mi vyprávěl, že my tři jsme byli součástí jedné velké smečky, která měla celkem vznešený název. Když jsme však s Blackie byli ještě malí, smečku opustil, kvůli jakémusi zlému Alpha psovi. Prý jsou to už dva roky, ale přijde mi to jako nesmysl. Něco takového si totiž vůbec nepamatujeme ani já, ani sestra. A dnes mu hvězdy řekly, že se máme stát novou generací té smečky. Že prý Willy, Michelle a Cooper mají možnost být opět smečkovými psy."