... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Září 2017

Kapitola 6

28. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot čenichal u země. Cítil to - věděl, že jsou poblíž - ale zaboha je nemohl nikde najít. Vždyť tady jasně cítí ten pach, pach, který cítí ve snech, které mu seslaly hvězdy. Zvedl hlavu a pootevřel tlamu, aby identifikoval pach i pomocí čidla na horním patře. Jsem už starý, pomyslel si zaraženě, už ani čich mi neslouží.
Křoví za ním se pohnulo a hnědá fenka s bílými tlapkami vyletěla ven magickou rychlostí. Strhla Kojota k zemi a sladce zavrčela: "Co tady pohledáváš, drahoušku?" Kojot pozvedl pysky. "Hledám tebe!" Tara nechápavě naklonila hlavu na stranu a seskočila ze psa, který byl až do této chvíle pod ní tak přišpendlený, že se nemohl ani pohnout. "Mluv," vyzvala ho. Kojot se oklepal, aby setřepal zbytky prachu a potupy, že ho složila fenka.
"Hledám Pejsky z Mazlova," štěkl prostě. Tara naklonila hlavu na stranu. "Ty jsi ten pes z mých snů?" pokorně stáhla ocas a přiložila uši k hlavě a opatrně očichala psu před sebou hruď. Kojot se velmi divil její proměně. Vždyť před chvílí ho málem zakousla a teď je mu podřízená, jako snad nikomu. "Co všechno víš?" zeptal se jí vlídně. "Smečka bude vedená hnědým psem, složená z těch členů Pejsků z Mazlova, kteří se od smečky kdy oddělili," knikla, "jen nechápu, proč bychom měli zakládat novou smečku, když teď někde existuje původní rod Pejsků z Mazlova, který vede má sestra." Kojot na ni tiše hleděl, v domnění, že jí to dojde. Když však viděl, jak překvapeně jej pozoruje, vzdychl si.
"Tvá sestra je mrtvá, Taro," zavrčel, "a její syn, Rox, místo toho, aby smečku zachránil na místě bez válek, ji dovedl k naprosté záhubě!" Taře mírně poklesla čelist. Překvapeně hleděla na Kojota a nebyla schopna uvěřit svým vlastním uším. "Všichni… zemřeli? I Dexter a Šmouha?" Kojot nepatrně kývl. "Neznal jsem je, ale jistě i ti. Vím o všech přeživších Pejscích z Mazlova. A ti teď vytvoří novou generaci smečky!" Tara mu uctivě olízla koutek a kývala hlavou. "Jistě, alpho." Kojot se uchechtl. "Kojot," zabručel vlídně, "říkej mi Kojot."
Cooper nervózně poposedával u branky. Věděl, že dnes to přijde, věděl, že dnes se přidá ke smečce Pejsků z Mazlova. Páníčkové před chvílí odešli a náhodnému pozorovateli se může zdát, že čeká právě na ně, on se však těší na příchod toho, kterého uznává jako svého Boha, na příchod alphy Pejsků z Mazlova, Kojota. Hvězdy mu dnes v noci poslaly sen. Seslaly mu sen o tom, jak Kojot potkal Taru. Tu Taru, která chtěla svrhnout Lajku, až byla vyhnána ze smečky. A teď míří sem, do blízké lidské vesnice, přímo pro ně. Pro Coopera, Willyho, Míšu a Choco s Vanille.
Kojot s Tarou za patami obezřetně vyšli z lesa a stanuli před cestou dvounohých, jak říkal Kojot silnici. Strachy přitiskl uši k hlavě a koutky tlamy se mu stáhly do zamračeného výrazu. "Děje se něco?" zeptala se Tara, která vycítila jeho nervozitu. "Stezka dvounohých. Je velmi nebezpečná," zakňučel Kojot a prázdně hleděl před sebe. "Stůj na místě, dokud nepřejede čtyřnohý ďábel!" Tara se uchechtla: "Čtyřnohý ďábel? A to jsem myslela, že aspoň ty jsi normální, Kojote," zavrčela pobaveně. Předními tlapkami vstoupila na stezku dvounohých a tiše začenichala. Popošla o dva kroky dál, když se zpoza rohu vyrojil obrovský čtyřnohý ďábel a s hlasitým: "svissst," projel kolem pejsků. Tara stihla jen tak tak uskočit a ještě schytala spršku z roztátého černého sněhu, který se odrazil od kol vozidla.
Vztekle prskala, měřila si Kojota obdivným pohledem a vzpamatovávala se z děsivého zážitku. "Teď!" vyštěkl Šakal a vyrazil přes silnici. V půlce si však uvědomil, že hnědobílá fenka zůstala stát před stezkou dvounohých. Otočil se uprostřed silnice a začal hystericky štěkat. Tara však byla naprosto zmrzlá a neschopná pohybu. "Dělej, než nás srazí čtyřnohý ďábel! Poběž!" Štěkal zoufale Kojot a pootočeným uchem vnímal zvuk přijíždějícího vozidla. Rozběhl se proto k Taře, chytil ji za kůži za krkem a odtáhl přes celou silnici na druhou stranu. Sotva se jejich tlapy dotkly zelené trávy za silnicí, auto hlasitě prosvištělo kolem nebohých pejsků. Kojot zprudka dýchal, tlapy se mu klepaly a oči měl doširoka otevřené. Tara si mezitím zoufale olizovala odřená záda, kterými drhla o zem, když ji Kojot táhl po silnici. "Zbláznil ses?" ňafala hystericky, "mohls nás oba zabít!" Kojot zavrčel. "Zachránil jsem ti život a spoustu času! Sama bys stezku dvounohých nepřešla! Čtyřnohý ďábel by tě smetl a rozsekal na miliony kousků! Rozedřená kůže na zádech proti tomu není vůbec nic!" Tara k němu obrátila smutné oči. "Promiň, Kojote," pípla, "měla jsem strach. Jsem ráda, žes nás zachránil."

Kapitola 5

21. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
"Tak my jdeme, Jacku! Buď tady hodný a hlídej!" zavolal vesele Knírač. Myšilov radostně štěkl a třikrát se zatočil dokolečka. "Buď tu hodný, my musíme do práce. Za chvilku jsme doma." Venkovní branka se zabouchla a Myšilov se rozeběhl ke své misce na terase. Uchopil do zubů kus masa a uháněl s ním k rohu zahrady. "Dali mi maso jako doplněk ke granulím!" Zamumlal hrdě, když spustil kotletu mezi své dva sourozence. "Granule?" Zavrčel nechápavě Matkotrapič. "Ty hnědé kuličky," poučil ho Myšilov.
"Myšilove!" vypískl Nervydrásal, když zvedl hlavičku od jídla, "bráško, co to máš na krku?" Myšilov hrdě zvedl hlavu a ukázal modrý obojek s bílým vyšitým nápisem Jack. "Obojek," zavrněl hrdě. "O-co?" Zavrčel Matkotrapič. "Obojek," zopakoval mírně vytočeně Myšilov. "A k čemu ti je? Že tě tlačí v kožíšku? Řeže do kůže? Ničí ti srst!" zakňučel Nervydrásal a oklepal se. "Nee," zasmál se Myšilov, "to znamená, že jim patřím." Oba bráškové naklonili hlavičku na stranu. "Patříš… KOMU?" Zavrčel Matkotrapič. "Jim. Knírači a Zlatovlasé. Jsem teď jejich pes. A říkají mi Jack."
Oba bráškové si vyměnili překvapený pohled a Nervydrásal couvl. "Co je s tebou, bráško? Změnil ses. Proč máš nové jméno? Ty jsi Myšilov. Náš bráška. Jméno Jack by tě mělo urážet. Ohavné lidské jméno." Myšilov zavrtěl ocasem. "Jsem na něj hrdý. Právě naopak, nesnáším jméno Myšilov. Je urážlivé. Stejně jako vaše jména. Matka nás nenáviděla a nechtěla nás ukázat dvounohým jen proto, že by se bála, že by nás měli radši, než ji!" Nervydrásal zalapal po dechu a Matkotrapič hluboce zavrčel. "Jak jen můžeš…" pomalu se přibližoval ke svému bráškovi, který ho však zastavil jednoznačným argumentem: "A proč se tedy jmenuješ Matkotrapič? Tedy ten, kdo trápí Matku?" Bratr se zastavil a překvapeně posadil. "A Nervydrásal? Víš vůbec, co to znamená? Měla tě plné zuby, nenáviděla tě, LEZL JSI JÍ NA NERVY! A co teprv Roztrhbřich!"
Nervydrásal přiložil uši k hlavě a stáhl ocásek podél těla. "Nemluv zle o našem bratříčkovi, když umřel. Nezaslouží si to. Byl moc hodný. Milý. Přátelský…" Jack zavrčel: "A měl absolutně příšerné jméno." "Myšilove," pískl Nervydrásal. Jack jen vztekle mrskl ocasem. "Jsem Jack. Neříkej mi tím jménem. Nemůžu ho již vystát. Lovit myši mě nebaví. Teď mám granule, kotlety a žvýkací kosti!" Otočil se k sourozencům zády a mířil přímo k misce s jídlem.
"A kde jsou ty tvé řeči, že dokud budeš s námi, jsme v bezpečí? A nebo to, že bychom neměli každému hned věřit? Ty sis dvounohé zamiloval za necelý týden!" Ozval se Matkotrapič. Jack zavrčel a otočil se na svého drzého bratra. "Knírač a Zlatovlasá mě krmí. Vybírají mi blechy z kožichu. Určují, kde budu spát a když mám zlý sen, můžu se k nim přitulit. Oni jsou má smečka. A vám je už deset týdnů. Dokážete se o sebe postarat sami." Nervydrásal sklonil hlavu a zakňučel. "Mohli bychom být smečka všichni společně…" Jack odhalil bělostné štěňátkovské zuby a poposkočil blíž k sourozenci. "Kdyby dvounozí chtěli tři psy, pořídili by si je! Dokud nebudete tolerovat moji věrnost k lidem, nechci o vás slyšet." Opět se otočil a zamířil na terasu, kde sežral zbytek misky, lehl si na záda a odhalil břicho prvním lednovým slunečním paprskům.
"Stává se z něj to, co bylo z naší matky," zavrčel znechuceně Matkotrapič, "rozmazlený, sobecký jedináček, který se bojí, že bude jeho místo ohroženo jiným psem."
Klíče zarachotily v zámku a Matkotrapič s Nervydrásalem zmizli v noře. Na zahradu vešli dvounozí a Jack se líně protáhl. Když si jich všiml, vyběhl jim šťastně naproti. Dvounozí ho ošahávali a dokonce zdvihali ze země, pak si ale černovlasý kníratý muž všiml prázdné misky. "Tys to snědl všechno? Nepomohl ti s tím náhodou někdo?"
Nervadrásal významně pohlédl na Matkotrapiče: "Teď nás objeví. Stane se z nás velká smečka a nikdy nebudeme trpět hlady!" Jack ale zatáhl muže za nohavici a proběhl mu kolem nohou k nízkému křoví na opačné straně od nory štěňat. Muž okamžitě pochopil jeho počínání a následoval ho. Jack usedl před ledabyle rozhrabanou část zeminy, z níž vykukovala ještě špička ocásku zemřelého sourozence. Jack k ní zoufale přičichl a zavyl. A muž mu rozuměl. V tu chvíli došlo k naprostému porozumění mezi těmi dvěma naprosto odlišnými druhy - člověkem a psem.
"Tví bratříčci umřeli?" Zeptal se muž smutně se slzami na krajíčku. Jack jen zakňučel, převalil se na záda a odhalil dvounohému bříško.
Nervydrásal popotáhl a pohlédl na svého o dost většího brášku. "On… on nás pohřbil…" kvikl tiše s pohledem upřeným na místo, kde před týdnem pohřbili nebohého Roztrhbřicha. Matkotrapič jen zavrčel: "Netušil jsem, že je toho schopen. Nechť mu tímto začne válka!"

Kapitola 4

14. září 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
"Nemůžeme potvrdit, co bylo příčinou masového úhynu tak velkého množství psů. Liší se jejich barvy, tvary, velikosti, fyzická zdatnost, věk i pohlaví. Přesto byla za zcela záhadných okolností nalezena tato zvířata mrtvá," hlásily televizní zprávy, "podle všeho mohlo dojít k nějaké potyčce s divokými psy, kteří se ve městě potulují. Mnoho z uhynulých zvířat totiž na sobě nemělo ani obojek a nevykazovala známky pravidelné péče."
Reportáž skončila a blondýna sedící na pohovce smutně zalapala po dechu. Posledním záběrem byla totiž fotografie mladé fenky německého ovčáka ležící bezvládně na zemi s otevřenou tlamičkou. Rána na jejím krku byla skryta v rozmazané cenzuře.
"Takže… Sweetie je…?" popotáhla blondýnka. Po tolika nálezech mrtvých psu v okolí lidské vesnice už nespoléhala na to, že by se ztracená fenka vrátila domů. Vědět, co se s ní stalo, však bylo jako bodnutí dýkou do srdce. Roztříštění posledních střípků naděje v hořké pravdě. Černovlasý muž s knírkem se prudce vymrštil z křesla. "To určitě udělal ten beznohej pes. V poslední době se v okolí motal víc, než kdy jindy. Byl šílenej, nepochyboval bych o tom, že byl nakaženej vzteklinou," zabručel, "měli bysme varovat ostatní, co maj psa, aby ho nechali naočkovat."
Zcela maličké štěně se sunulo v trávě za šedivým maličkým zvířátkem se sametovým kožíškem. Vymrštilo se ze země, chytlo myšku tlapkami a zlomilo jí vaz. Hrdě se s ní pak vracelo k díře vyhrabané v zemi. Naproti mu vyběhli dva sourozenci. Jeden z nich se tvářil celkem vyděšeně, druhý, který měl - snad díky masce - téměř neustále naštvaný výraz, jen hlasitě zívl.
"Myšilove, Myšilove, stala se hrozná věc!" kňučel vyděšený. Mladý pejsek, Myšilov, položil kořist na zem a tázavě na bratříčka pohlédl. "Roztrhbřich je mrtvý. Zemřel. Asi hlady, prostě se ráno neprobudil!" Myšilov zacukal vousky. "To bude v pořádku, Nervydrásale. Tuhle krizi přežijeme. Ulovil jsem myšku, na, podělte se!"
Mladý vyděšený Nervydrásal se vrhl na myšku, zatímco zamyšlený Matkotrapič se neustále ohlížel k vyhrabané díře. "Nemyslíš, doufám, na to, na co si myslím, že myslíš?" Zavrčel Myšilov. Matkotrapič si odfrkl. "Co nás matka opustila, trápí nás hladomor. Myši nás dlouho neuživí. Bratr nám může pomoci. Roztrhbřich je naše naděje." Myšilov se prudce otočil a převalil Matkotrapiče na záda. "Já jsem ten, který vás ochrání. Já jsem ten, co vám pomůže přežít. Bratra nikdo žrát nebude, pohřbíme ho a večer už bude poskakovat Za Duhovým mostem. Jestli k němu jen čuchneš bez mého vědomí, zaručují ti, že zažiješ ten nejnepříjemnější den svého života, jako že je Brok nade mnou!"
Dveře cvakly a všechna tři štěňata vyděšeně zaběhla do nory. Na zahradě se objevil muž s knírkem. "Jestli má být někdo naše naděje, tak on." Zakňučel Myšilov směrem k bratrům. Muž se za zvukem štěněčího kňučení se zájmem otočil a Myšilov, snad ve snaze odvést pozornost od sourozenců, neohrabaně vyběhl ze své skrýše. Muž si přičapl a pejsek k němu pomalými kroky zamířil. Možná, že ho muž nezabije, jak neustále tvrdila matka. Ne teď, když je mrtvá. Ne teď, když Knírač nemá psa. Možná ho přivítá s otevřenou náručí!
"Ty budeš štěňátko Sweetie, že?" Broukal muž a natáhl ruku ke štěněti, aby ho podrbal za uchem. Myšilov tiše zavrčel, ale při zaslechutí jména své matky pootočil hlavou a zavrtěl ocasem. A pak ho člověk zvedl ze země a zanesl dovnitř, do domu.
Myšilov si samozřejmě musel nové místo okamžitě označit důležitým přičapnutím, což drobnou blondýnku hlasitě rozesmálo. Přiblížila se k němu a natáhla ruku. Nevěděl, proč lidé mají potřeba štěňata ošahávat, ale nechal ji. Podrbala ho mezi ušima a Myšilov si uvědomil, že její počínání mu není zrovna nepříjemné.
A pak přinesla jídlo. Nádobu plnou maličkých hnědých kuliček - vypadaly jako myší bobky a voněly podobně, ale hlad byl veliký a tak se do nich Myšilov okamžitě pustil. Chuť sice tak hrozná nebyla, ale čerstvě ulovené myši se pokrm nevyrovnal…
"Chutná?" Zeptal se Knírač, když Myšilov zvedl tlamičku od prázdné misky a olízl se. Místo odpovědi si hlasitě říhl, což opět spustilo smích obou lidí v místnosti.
Byl večer. Myšilov ležel na verandě na zádech. Bloňďatá žena otevřela dveře domu a přinesla na terasu misku s těmi hnědými myšími bobky. Vrátila se do domu a přinesla ještě jednu, plnou křišťálové vody. "Kdybys chtěl, Jacku, můžeš přijít za námi. Těmito psími dvířky se dostaneš dovnitř," zamumlala s úsměvem. Myšilov naklonil hlavu. Jacku? Proč mi neříká mým jménem? Proč mi neříká Myšilove, jako všichni? Pak si ale položil hlavu na zem a žena zavřela dveře. Myšilov se zvedl a protáhl si tlapky. Ohlédl se, aby zjistil, zda ho lidé nepozorují, uchopil misku do zubů a opatrně ji odtáhl k díře v rohu zahrady. "Tohle mi dali. Ale já už dneska jedl. Podělte se o to. Ještě je tam voda!" vyštěkl směrem k bratříčkům a zavrtěl ocáskem. Matkotrapič i Nervydrásal vyběhli z nory, poskakovali šťastně kolem Myšilova a olizovali mu koutky. Pak se hladově vrhli na granule v misce. "Ty jsi skvělý, Myšilove! Budeš nám nosit lidské jídlo! My se tu budeme skrývat, když budeš sám, lidi tě nezabijou! A tak budeme mít šanci na přežití," kňoural Nervydrásal, "a pak, až budeme dostatečně velcí, utečeme do divočiny a budeme žít život divokých psů, jako taťka! Budeme smečka!" Myšilov se usmíval a horlivě bušil ocáskem do země. "Samozřejmě, bráško. Neboj se, postarám se o tebe. Jsem sice starší jen o pár hodin, ale o to tě mám radši." Nervydrásal se zatetelil slastí a Myšilov ho olízl. V tu chvíli nemohla být štěňátka šťastnější.