... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Říjen 2017

Kapitola 10

26. října 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Cooper se znaveně posadil a pohlédl na veledílo, které právě dokončil. Vyhrabaný tunel se vinul pod plotem na druhou stranu, tak, že bylo zcela nemožné zranit se při průlezu na druhou stranu. Posbíral na zahradě několik svých hraček a klacíků a šel vše oznámit svým štěňatům. "Michele, Willbure," zavolal do ložnice a oba mladí psí se otráveně zvedli. Věděli, že dnes má přijít ten osudný den, zdaleka však netušili, co je čeká.
"Myslíš, že otce ještě nepřešly ty sny?" zakňučela s obavami vysokým hláskem Michelle. Willy na ni pohlédl, aniž by vydal nějaký nežádoucí zvuk. Věděl, že dnes je otec vytáhne divočiny. Dnes se tři domácí psí stanou divokými, aby otec konečně poznal, jak krutý je život divokého psa a nemusel své sny prožívat ve spánku. Willy opatrně nadzvedl hlavou psí dvířka vedoucí na zahradu a pohlédl na svého otce, který se třikrát šťastně otočil dokolečka. Tlapy měl obalené bahnem, bříško bylo také celé černé a z tlamy mu navíc visely kusy trávy. "Jen pes, který v životě nepoznal trápení divokého psa se jím může chtít stát," prolétlo hlavou Willymu, "otec nemohl být nikdy divoký pes. Měl jsem pravdu, je to blázen. Má vize. Vize, které nás zavedou na smrt!"
Willy se provlékl psími dvířky takovou rychlostí, že když se navracely, bouchly jimi procházející Michelle do čumáčku. Ta jen vykvikla a tiše zaklela. Cooper zavrtěl ocáskem. "Vidím, že jsme všichni. Támhle u plotu je díra. Dělal jsem s ní celou noc, zatímco mi hvězdy radily, co mám dělat!" Willy s Michell pozvedli obočí a vyměnili si nechápavé pohledy. Cooper však dále pokračoval: "Brzy bude svítat. Měli bychom co nejrychleji vylézt, pomoct i Vanille s Choco a pak vyrazíme, kam nás čenichy povedou. Kojot si nás vyzvedne."
Willbur zvedl hlavu. "Půjdou s námi... Vanille a Choco?" zeptal se, jestli slyšel dobře. Jazyk mu vypadl z tlamy a ocásek se rozvrtěl. "Aby ses z ní nezbláznil, Čokoláda je stejně pro psy jedovatá," procedila skrz zuby Michelle a Willy i Cooper ji zpražili pohledy. Pak Cooper hladce prolezl vyhrabanou dírou. Willy ho okamžitě následoval. Šlo to ztuha, byl o trochu větší, než otec, ale za plotem se mu podařilo z díry vydrápat. Oklepal se a štěkl na Michelle: "No tak, Blackie, pojď s náma!" Černá fenečka tiše zavrčela: "A ušpiním si kožíšek, nebo dokonce obojek?! To víte, že jo, radši zůstanu s páníčky!" Willbur mírně podrážděně zabublal: "Černý kožich ti hnědé bláto neušpiní! A navíc... víš, že otec se tak snadno odbýt nenechá!" Černá fenka zvedla čumáček k nebi a vítězně se posadila na zem. "Já nikam nejdu!" Štěkla rozhodně. Cooper s Willym si povzdechli a Willy se vydrápal zpět ke své sestře. Díru, kterou jeho otec vyhrabal, pečlivě upravil a pohlédl na svoji sestru. "Nikam se nejde? Otec bude hledat smečku sám?" kňourala radostně a vrtěla ocáskem. "Ne," zabručel prostě Willy, uchopil o mnoho menší sestru za kůži za krkem a rozeběhl se s ní proti zídce, která tvořila plot. "Zbláznil ses?!?!" vrčela hystericky Michelle, až jí od tlamičky odletovaly sliny. Willy ji však nevnímal a prudce se zabrzdil. Couvl o několik kroků a pohlédl na plot, aby si vyměřil vzdálenost... a pak vyrazil. Rozeběhl se přímo proti plotu, na poslední chvíli vyskočil, odrazil se zadníma tlapama od betonové podezdívky a předními tlapkami se opřel o dřevěné prkno. Pak už mu nedělalo problém seskočit za svým otcem, kde také konečně pustil na zem svou zlostí prskající sestru.
Netrvalo dlouho, než se k nim připojily i Vanille s Choco. Zatímco Vanille měla oči doširoka rozšířené v očekávání životního dobrodružství, Choco se za ní zklamaně vlekla s oušky svěšenými.
"Skutečně… musíme?" kníkla a otočila se k místu, odkud se sestrou přicházely. Ani fakt, že bude součástí smečky společně se svým milovaným Lupínkem, jí nezvedl náladu. Ne, když součástí smečky nemohou být ti, které miluje nejvíce: její majitelé.
Tara zavrtěla ocáskem a pohlédla na přicházející smečku. Pohledem sjela z jednoho na druhého. Coopera už znala, stejně, jako Michelle a Willbura - jak ti mladí pejsci vyrostli a dospěli!
Její pohled se zastavil na Vanille a Choco. Těkala pohledem z jedné na druhou, dokud si jí ta větší s bílou náprsenkou nevšimla. "Co na mě tak civíš? Děje se snad něco?" zavrčela otráveně Vanille. Tara také tiše zavrčela, ale pohledem neuhýbala - ona tu byla dřív, ona měla vyšší postavení. Vanille přišla až teď. Je domácí pes a život ve smečce jí nic neříká, jestli má někdo uhnout pohledem, tak právě ona! Nakonec Vanille za tichého brblání obrátila pohled směrem k sestře. "Z nás nebudou kamarádky," zavrčela si sama pro sebe Tara.
Smečka ležela hluboko uvnitř lesa. Meeka odpočíval na zádech, Loki ležel u něj a každou chvíli tiše zavrčel, aby bratra ochránil. Tara seděla jen pár metrů od nich vedle Kojota. Když si všimla, jak Loki rve na kusy list, který prolétlo kolem Meeky, sevřelo se jí srdce. Opřela se o Kojota a čumákem mu mírně nadzvedla ucho. "Jsou tak zranitelní," zašeptala Tara s pohledem upřeným na hnědého hladkosrstého psa. Ten jen tiše kývl a zabořil čenich do její chundelaté srsti. Tara byla jiná, než říkaly hvězdy, změnila se. Nyní je tak citlivá... Co si musela všechno prožít, aby se z fenky, jež vyhlásila válku své velitelce a vlastní sestře zároveň, stala ta citlivá duše, která teď sedí vedle něj a otírá se o něj? "Všichni jsou zranitelní," souhlasil Kojot, "nejen štěňata. Domácí nejsou na smečku zvyklí. Bez dobrého Alpha páru by nepřežili." Tara se odtáhla od Kojota a nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Alpha pár?" Polkla a přešlápla. Pohlédla zpět na domácí psy, kteří nad něčím vzrušeně debatovali. "Pejsci z Mazlova nikdy v čele alpha pár neměli," zavrčela s obavami a čenich se jí mírně nakrčil. Kojot se usmál. "Pejsci z Mazlova měli být dávno mrtví. Jestli jim má v budoucnu ještě někdy něco ublížit, alpha pár v čele to rozhodně nebude!"

Kapitola 9

19. října 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
"Takže," začala Tara a střídala pohled z jednoho bratra na druhého, "jak to s vámi vlastně bylo?" Loki na ní smutně pohlédl. "Většinu jste slyšeli od Myšilova. Opustila nás matka a prvních pár východů slunce se zdálo, že bude vše v pořádku. Myšilov nás zásoboval kořistí. To uměl přirozeně už odmalička, proto taky dostal to jméno. Celou dobu jsme žili v domnění, že lidé by nás zabili, kdyby nás našli. A Myšilov se to riziko rozhodl podstoupit, aby nás zachránil. Řekl, že ať se bude dít cokoliv, ochrání nás, protože je náš starší bráška, i když jen o hodinu."
Tara s Kojotem na sebe pohlédli a Meeka hlasitě polkl: "A pak si ho lidé všimli," pokračoval Loki, "krmili ho hnědými králičími bobky, o kterých si mysleli, že jsou plné masa, říkali jim granule. Občas mu ale dali i kus masa. O vše se s námi poctivě dělil, tak, aby každý snědl tolik, aby se nasytil."
Meeka zakňučel a všichni se k němu obrátili. "A pak došlo k té hádce!" zavyl, "Myšilov dostal na krk pruh modré srsti, takové, jakou nosí dvounozí! Oni z něj udělali domácího psa! Zničili nám bráchu!" kňoural a ohlédl se na Lokiho, aby pokračoval.
"Dali mu také nové jméno. A někdy v té době došlo k té absolutní změně povahy. Z Myšilova, kterého jsme měli tak rádi, se stal sobecký Jack. Nechtěl ani slyšet své původní jméno, byl na nás hrubý, když jsme m opakovali jeho sliby a už vůbec nechtěl, abychom se někdy ukázali lidem. A když přišli jeho dvounozí, vše se ještě zhoršilo. Oni asi tušili, že matka neporodila jen jedno štěně a dali mu víc jídla, než by on sám byl schopen sníst. A když se ho dvounohý zeptal, kde má ty sourozence, kteří mu pomohli sníst tolik jídla," Loki se odmlčel a sklonil hlavu. Tiše hleděl do země a hledal slova, aby vysvětlil, co se stalo.
"Odvedl ho tam, kde jsme pohřbili Roztrhbřicha," kňoural Meeka, "zabil nás! Pohřbil nás před našima vlastníma očima! Odepsal nás! A ten člověk to pochopil! Řekl, že je mu to líto, podrbal brášku za ušima a vzal ho ven."
Loki zavrčel. "Nemluv o něm jako o 'bráškovi'! Zrádce to byl! Už to není náš bratr! Ne po tom, co ti udělal!"
Kojot zalapal po dechu a obrátil se na maličké štěně. "Tvůj vlastní bratr ti ublížil?" Meeka se převalil na pravý bok, čímž odhalil zranění na levém boku - široký škrábanec, kolem něhož byl vylysaný zarudlý kruh. "Tohle ti udělal?" zavrčela vztekle Tara. Meeka sklonil hlavu a pohlédl na bratříčka Lokiho, který pokračoval za něj.
"Byly to dva východy slunce po hádce. Bratr dostal plnou misku a my měli opravdu veliký hlad. Kňučeli jsme a vyli, ale nikdo nás neslyšel. Nikdo, kromě něj. Hladově se pustil do jídla, hltal bez kousání, div se neudusil a po očku sledoval naší reakci. Než jsem ho stihl zachytit, Nerv… Meeka se za ním rozeběhl,"
"Myslel jsem, že je v něm ještě aspoň maličký kousek dobra!" skočil mu do řeči zoufalý Meeka. Kňoural jako lidské mládě, když nadává, jak je svět nespravedlivý. Loki si povzdechl a s pohledem upřeným do prázdna pokračoval: "Volal na Myšilova oběma jmény. Žádal aspoň o zeleninu, ale bratr mu nechtěl nic dopřát. A když se Meeka přiblížil k Myšilovově misce, jeho bratr ho nenechal ani ochutnat. S vyceněnými zuby proti němu vyrazil, strhl mu kůži na boku, a kdo ví, kam by to až došlo, kdyby bráška neutekl do nory za mnou, kam se už Myšilov neodvážil. Kdyby třeba zůstal zděšen stát na místě, roztrhal by ho na ty nejmenší kousíčky!" Loki se oklepal a Tara s Kojotem sykli bolestí.
Loki zakňučel: "Kdybyste nepřišli… zemřel by. Byl už tak slabý, pořád jen spal, bříško mu kručelo a on sám plakal, že už nechce žít! Nabízel jsem mu vše možné, co mě napadlo, abych mu dopřál aspoň trochu jídla…" Meeka zavrčel: "Přece bych tě nesežral! Jsi můj brácha! Nedokázal bych sníst tebe. Dokonce ani Myšilova, i když nám provedl to všechno! Pořád jste oba má rodina! Radši bych zemřel hlady, než tě zabít!" Loki se mírně naježil. "Nemusel bys mě zabít! Přežil bych to a ty by ses najedl! Otec taky dokázal žít bez ucha!"
Kojotovi se zatmělo před očima a srst se mu zděšením naježila. Nikdo si nedokáže živě představit, jakou hrůzu musela ta nebohá štěňata zažít a jak vstřícný musí Loki být, když nabídl svému bratru něco tak děsuplného.
"Tak dost, klid, děcka. Nehádejte se mi tu. Našli jsme vás, a to je přece hlavní, ne? Teď jste oba najezení a v pořádku a my s Tarou se postaráme o to, aby vám už nikdy nic nehrozilo a abyste nikdy neměli hlad. A teď si lehněte a spěte, štěňátka musí odpočívat. Zítra vyrazím naproti posledním členům smečky a pak vyrazíme na louku, kterou Lajka opustila. Na bezpečný domov Pejsků z Mazlova."

Kapitola 7

5. října 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.
Kojot se ale odmítal vzdálit ze zahrady. Nevypadne, ne bez těch maličkých. Pes na terase se hbitě vyhoupl z lehu do stoje a sklonil hlavu. Pozoroval Kojota černýma očima a celé tělo bylo napružené, připravené vyrazit proti vetřelci. "Jen klid," zašeptal Kojot a přiblížil se o dva kroky k malém psovi, "není čeho se bát. Neublížím ti." Vrčení toho štěněte bylo čím dál tím hlasitější a s dalším Kojotovým krokem štěně vyrazilo. Kojot překvapeně zalapal po dechu a Tara za plotem soucitně kvikla, když se Kojotovi štěně pověsilo na přední tlapku. Pokusil se ho setřást, ale marně. Ostré štěněčí zoubky se mu pomalu zarývaly až do masa a Kojotem projela ostrá bolest. Chytil štěně za kůži za krkem a to se instinktivně pustilo. Ve vzduchu s ním ještě zatřásl a až pak s ním mrštil o zem. Když Myšilov knikl bolestí, stiskl mu zuby hřbet tlamy.
"Jsi Myšilov, že?" zavrčel, přičemž stále držel tlamu štěňátka. To jen kývlo a zuřivě poulilo oči. Kojot jeho tlamu pustil a štěně se vztekle oklepalo. "Býval jsem Myšilov. Teď jsem už Jack. Pojmenovali mě lidé a dobře udělali. Kdoví, co by ze mě bylo, kdybych zůstal Myšilovem. Odporný, špinavý čokl!" Kojot nechápavě zvedl od štěněte hlavu. Celé ho překvapovalo. To, jak se chová i to, jak mluví. Nejen, že má zvláštní typ vyjadřování. On už nemluví tou štěňátkovskou řečí, které mnoho dospělých psů nerozumí. Hvězdy se asi trochu spletly, pejsci nebudou až tak maličcí.
"Ty nemáš sourozence?" zeptal se Kojot a zapíchl pohled na ucho Myšilova, který se zrovna drbal. "Roztrhbřich zemřel," štěkl, jako by se nic nedělo. "A to mi říkáš jen tak?" divil se Kojot. Myšilov pokrčil rameny. "Prostě se stalo. Asi zemřel hlady. To víš, byl to hladovec. Tak moc se sápal po mléku, až matce strhal některé struky. Proto mu taky dala to jméno." Kojotovi přejel mráz po zádech, když si uvědomil, s jakým klidem mluví o smrti svého bratra a zranění matky. "A ti druzí dva?" zavrčel netrpělivě. Štvalo ho, jak musel mládě k odpovědím dovádět. Koneckonců, to štěně v něm vzbuzovalo víc rozporuplných pocitů, než kdejaký dospělý pes.
"Jsou v pořádku," odbyl ho Myšilov. "Tím myslíš také mrtví?" zavrčel znechuceně Kojot. Štěně nakrčilo maličký nosík. "Jsou v mé péči. V naprostém pořádku." Kojot se posadil a sklonil ke štěněti hlavu. "Vážně? A proč si to myslíš? Kdyby ses o ně dokázal postarat, nepřivolají mě k nim hvězdy!" "Nevěřím ti, že s tebou mluvily hvězdy," zavrčel Myšilov, "navíc mi matka sama řekla, že se mám o bratry postarat. Když odcházela do bitvy, řekla mně, nejstaršímu a nejspolehlivějšímu, že pokud nepřijde do západu slunce téhož dne, je pouze zraněná. Ovšem pokud nepřijde do východu dvou sluncí, je už dávno mrtvá!"
Kojot štěně povalil na zem, převrátil na záda a chytil pod krkem. "Kde jsou?" Zavrčel. S Myšilovem to ani nehlo. Nadzvedl ho tedy mírně do vzduchu za kůži a srst na krku. Nechtěl ho zabít, jen mírně zranit, aby vyzradil vše, co chtěl Kojot slyšet. "Kde… jsou?" zeptal se znovu a rázněji. Myšilov zasípal a po chvilce, kdy se marně snažil nic neříct, vykašlal nesouvislou větu: "Nora… strom… u plotu, díra!" Kojot s ním, dnes už po druhé, mrštil o zem. Tentokrát už ale Myšilov nedokázal být tak chladný. Zakňučel bolestí, co nejrychleji se zvedl a se staženým ocasem utekl psími dvířky do bezpečí domova. Kojot se za ním jen znechuceně otočil a mrskl vztekle ocasem. Pak se otočil a zamířil k místu, kde, jak řekl Myšilov, měli být jeho sourozenci. Udělalo se mu špatně, když si všiml maličkých uzlíčků v noře. "Taro?" kvikl a ohlédl se na fenku, která přeskočila plot, aby mu pomohla.
V rohu zahrady ve vyhrabané díře pod kořeny stromů se choulila dvě štěňata. Poměrně maličká, zvláště v porovnání se svým bratrem. Kosti jim byly vidět a kůže na nich volně visela, neměla žádný tuk, ani svaly. Jedno z štěňat, to o trochu větší, které mělo zamračený výraz a mělo až doposud hlavičku položenou na svém bratrovi, roztřeseně pozvedlo oči ke Kojotovi. "Jsme mrtví?" kvikl tiše, aby spící maličké štěně pod ním nevzbudil. Kojot zavrtěl hlavou. "Ne, ale nezbývá mnoho. Pojďte s námi, pomůžeme vám. Tady vás už nic hezkého nečeká."
Štěně si povzdechlo a roztřeseným krokem vyrazilo až ke Kojotovi. Bálo se, ale vědělo, že pokud s ním nepůjde, zemře stejně. "A co on?" zeptal se opatrně s pohledem upřeným na maličkého spícího bratříčka. Tara se pomalým krokem přiblížila k noře a opatrně uchopila do čelistí maličké štěně. "A teď rychle pryč, než si nás někdo všimne a zabije nás," zavrčel Kojot, chytil do zubů Matkotrapiče a všichni čtyři zmizeli jako mrsknutím ocasu za plotem Myšilovovy zahrady…