... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Kapitola 7

5. října 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.
Kojot se ale odmítal vzdálit ze zahrady. Nevypadne, ne bez těch maličkých. Pes na terase se hbitě vyhoupl z lehu do stoje a sklonil hlavu. Pozoroval Kojota černýma očima a celé tělo bylo napružené, připravené vyrazit proti vetřelci. "Jen klid," zašeptal Kojot a přiblížil se o dva kroky k malém psovi, "není čeho se bát. Neublížím ti." Vrčení toho štěněte bylo čím dál tím hlasitější a s dalším Kojotovým krokem štěně vyrazilo. Kojot překvapeně zalapal po dechu a Tara za plotem soucitně kvikla, když se Kojotovi štěně pověsilo na přední tlapku. Pokusil se ho setřást, ale marně. Ostré štěněčí zoubky se mu pomalu zarývaly až do masa a Kojotem projela ostrá bolest. Chytil štěně za kůži za krkem a to se instinktivně pustilo. Ve vzduchu s ním ještě zatřásl a až pak s ním mrštil o zem. Když Myšilov knikl bolestí, stiskl mu zuby hřbet tlamy.
"Jsi Myšilov, že?" zavrčel, přičemž stále držel tlamu štěňátka. To jen kývlo a zuřivě poulilo oči. Kojot jeho tlamu pustil a štěně se vztekle oklepalo. "Býval jsem Myšilov. Teď jsem už Jack. Pojmenovali mě lidé a dobře udělali. Kdoví, co by ze mě bylo, kdybych zůstal Myšilovem. Odporný, špinavý čokl!" Kojot nechápavě zvedl od štěněte hlavu. Celé ho překvapovalo. To, jak se chová i to, jak mluví. Nejen, že má zvláštní typ vyjadřování. On už nemluví tou štěňátkovskou řečí, které mnoho dospělých psů nerozumí. Hvězdy se asi trochu spletly, pejsci nebudou až tak maličcí.
"Ty nemáš sourozence?" zeptal se Kojot a zapíchl pohled na ucho Myšilova, který se zrovna drbal. "Roztrhbřich zemřel," štěkl, jako by se nic nedělo. "A to mi říkáš jen tak?" divil se Kojot. Myšilov pokrčil rameny. "Prostě se stalo. Asi zemřel hlady. To víš, byl to hladovec. Tak moc se sápal po mléku, až matce strhal některé struky. Proto mu taky dala to jméno." Kojotovi přejel mráz po zádech, když si uvědomil, s jakým klidem mluví o smrti svého bratra a zranění matky. "A ti druzí dva?" zavrčel netrpělivě. Štvalo ho, jak musel mládě k odpovědím dovádět. Koneckonců, to štěně v něm vzbuzovalo víc rozporuplných pocitů, než kdejaký dospělý pes.
"Jsou v pořádku," odbyl ho Myšilov. "Tím myslíš také mrtví?" zavrčel znechuceně Kojot. Štěně nakrčilo maličký nosík. "Jsou v mé péči. V naprostém pořádku." Kojot se posadil a sklonil ke štěněti hlavu. "Vážně? A proč si to myslíš? Kdyby ses o ně dokázal postarat, nepřivolají mě k nim hvězdy!" "Nevěřím ti, že s tebou mluvily hvězdy," zavrčel Myšilov, "navíc mi matka sama řekla, že se mám o bratry postarat. Když odcházela do bitvy, řekla mně, nejstaršímu a nejspolehlivějšímu, že pokud nepřijde do západu slunce téhož dne, je pouze zraněná. Ovšem pokud nepřijde do východu dvou sluncí, je už dávno mrtvá!"
Kojot štěně povalil na zem, převrátil na záda a chytil pod krkem. "Kde jsou?" Zavrčel. S Myšilovem to ani nehlo. Nadzvedl ho tedy mírně do vzduchu za kůži a srst na krku. Nechtěl ho zabít, jen mírně zranit, aby vyzradil vše, co chtěl Kojot slyšet. "Kde… jsou?" zeptal se znovu a rázněji. Myšilov zasípal a po chvilce, kdy se marně snažil nic neříct, vykašlal nesouvislou větu: "Nora… strom… u plotu, díra!" Kojot s ním, dnes už po druhé, mrštil o zem. Tentokrát už ale Myšilov nedokázal být tak chladný. Zakňučel bolestí, co nejrychleji se zvedl a se staženým ocasem utekl psími dvířky do bezpečí domova. Kojot se za ním jen znechuceně otočil a mrskl vztekle ocasem. Pak se otočil a zamířil k místu, kde, jak řekl Myšilov, měli být jeho sourozenci. Udělalo se mu špatně, když si všiml maličkých uzlíčků v noře. "Taro?" kvikl a ohlédl se na fenku, která přeskočila plot, aby mu pomohla.
V rohu zahrady ve vyhrabané díře pod kořeny stromů se choulila dvě štěňata. Poměrně maličká, zvláště v porovnání se svým bratrem. Kosti jim byly vidět a kůže na nich volně visela, neměla žádný tuk, ani svaly. Jedno z štěňat, to o trochu větší, které mělo zamračený výraz a mělo až doposud hlavičku položenou na svém bratrovi, roztřeseně pozvedlo oči ke Kojotovi. "Jsme mrtví?" kvikl tiše, aby spící maličké štěně pod ním nevzbudil. Kojot zavrtěl hlavou. "Ne, ale nezbývá mnoho. Pojďte s námi, pomůžeme vám. Tady vás už nic hezkého nečeká."
Štěně si povzdechlo a roztřeseným krokem vyrazilo až ke Kojotovi. Bálo se, ale vědělo, že pokud s ním nepůjde, zemře stejně. "A co on?" zeptal se opatrně s pohledem upřeným na maličkého spícího bratříčka. Tara se pomalým krokem přiblížila k noře a opatrně uchopila do čelistí maličké štěně. "A teď rychle pryč, než si nás někdo všimne a zabije nás," zavrčel Kojot, chytil do zubů Matkotrapiče a všichni čtyři zmizeli jako mrsknutím ocasu za plotem Myšilovovy zahrady…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama