... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Listopad 2017

Kapitola 12

9. listopadu 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot zprudka otevřel oči a vyskočil na všechny čtyři. Rozhlédl se mezi stromy, aby zjistil, odkud přichází štěkavý zvuk hádky. "Teď jsi divoký pes! Přestaň se konečně chovat jako rozmazlený mazlíček!" "Nejsem mazlíček," bránil se vysoký hlas, "mám jen majitele, kteří mě krmí! A hladí, a češou, myjí, dělají krásné účesy, kupují obojky s diamanty a krásné oblečky! A já jím to oplácím láskou, jako k alphovi!"
Kojotovi v tu chvíli došlo, komu patří ten vysoký hlásek. Michelle. A jen chvíli nato si všiml maličkého černého klubíčka odvážně štěkajícího na minimálně třikrát větší fenku, Vanille. "Však to říkám, mazlíček," zavrčela rozhořčeně Vanille, "copak by ti pravý alpha, vůdce psí smečky, koupil obojek s diamanty?" Kojot se rozhlédl. Nyní už byli vzhůru všichni pejsci. Pozorovali hádající se fenky a občas po očku pohlédli na Kojota. Meeka seděl má zemi, opřený o Taru tak, jako by se do ní chtěl zcela vsáknout. Očka měl doširoka rozevřená, klepal se a zoufalým pohledem Kojota pozoroval.
Zkouší mě? Ptal se sám sebe, chtějí, abych zasáhl? Pak vstal a zamířil k oběma fenkám. "Nechte těch hádek," zabručel suše a pohlédl na Taru, aby ho ujistila, že nevychované členy smečky zpražil bravurně. "V každé smečce dojde k nějaké potyčce," uklidňovala ho Tara, což zrzavého psa ještě víc rozčílilo. "Násilí nikdy nic nevyřešilo!" vyštěkl prudce, "zvláště smečce Pejsků z Mazlova byla osudná rozhodnutí jednat násilím!" Meeka se ještě více přitiskl k břiše Tary a téměř neslyšně zakňučel: "Násilí nám zabilo matku i otce!"
"Co se vlastně stalo?" zeptal se Willy klidně a střídal pohled z Michelle na Vanille. "Slečinka se nám ušpinila," kňourala posměšným hlasem Vanille. "Tak dost!" Vyštěkl Kojot a vskočil mezi obě fenky, které vypadaly, že si co nejdříve podají jedna druhou. "Nechci tady zavádět pravidla, ani ta se smečce Pejsků z Mazlova nikdy nevyplatila!" Tara štěkla na souhlas: "Souhlasím. Lajka svá vlastní pravidla porušila, proto byla potrestána!" Loki, který až do nynějška klidně ležel, si zívl a protáhl se. "Otec taky porušil pravidla, když se zamiloval do matky," zavrčel a Kojotovi přejel mráz po zádech. Překvapovalo ho, nejen to, jak je to štěně moudré, či to, s jak ledovým klidem mluví o svých rodičích, ale i to, jak se, vzhledem ke svému věku, dokáže bravurně zapojit do diskuze dospělých psů. "Abych to ukončil," nadechl se Kojot, "v naší smečce žádné hádky nebudou. Copak nevíte, co byla původní smečka? Smečka, které vládla moudrá Rita? Mnohým z vás koluje v tělech její krev. Máte její genetické znaky. Barvy, tvary, i mysl. Pokud dokázala Rita být moudrou vůdkyní smečky, pak vy dokážete být moudrými členy. Prokažte mi tu laskavost, a staňte se opět Pejsky z Mazlova. Ne společenstvím, ne Krvavou smečkou, ale Mazlovskými. Těmi, kteří si navzájem pomáhají."
Michelle si vztekle odfrkla: "Když jsme teda skoro všichni potomci jedný psice, co tady pak dělá ona?" Trhla hlavou směrem přes Kojota, aby ukázala na Vanille. Kojot se jen se zájmem posadil. "Tak si ji prohlédni, Michelle," zašeptal Kojot. Ustoupil, aby malá fenka mohla svou sokyni vidět a lehl si vedle toho malého klubíčka. "Jen si ji pořádně prohlédni," zašeptal Michelle do ucha, "nepřipomínají ti snad ty zlaté znaky nad očima i v hrudní oblasti někoho? Má však delší čenich a trochu jinou barvu, než většina zástupců tohoto plemene. Vsadil bych se, že v krvi Vanille, i její sestry Choco, koluje krev nejen rozvážného a hrdého rottweilera, ale i moudrého a oddaného bígla."
Michelle nechápavě pohlédla Kojotovi do tváře, jen Tara se se zájmem vymrštila ze země. "Besi?" zakňučela šťastně a ocásek se jí mírně rozvrtěl. Ucho Vanille se mírně pootočilo. Hlavou jí projely desítky vzpomínek, na které se celých těch dlouhých šest let snažila marně vzpomenout. Teplé tělo matky, sestra, jazyk milujícího otce a… bratr?
"Matka se nás zřekla?" zalapala po dechu. Hlava se jí zatočila a svět se změnil k nepoznání. Poslední zbytky štěstí se roztříštily ve smutku a zoufalosti. "Proč?" špitla. Do této chvíle tak sebejistá fenka se náhle změnila v hromádku neštěstí.
"Jen pár metrů od nás bydlí lidé. Vezměte Britu a Besi… a odneste je lidem. Moc bych si přála, aby alespoň Buck prožil spokojený život." Maja moudře pokývala hlavou a vzala do tlamy mladou Besi. "Ale… Ale Rito, to nemůžeš! Jsou to… Budou to nové vůdkyně smečky! Nemůžeš je odnést lidem!" Rita zavrtěla hlavou: "Ne, Maxi. Chci, aby Buck vyrostl a zesílil na mém mléku. Necítím se ještě slabá. Vůdkyní určím své příští štěně, štěně následujícího vrhu…" Max znechuceně zavrčel a dost nešetrně popadl do tlamy Britu. Společně s Majou pak zamířili k lidskému obydlí, kde Maja vyskočila až ke zvonku, položili štěňata ke dveřím a pelášili zpět ke smečce…
"Vaše matka Rita…," začala Tara a pohlédla zklamaně i na Choco, "porodila čtyři štěňata. Jedno z nich však zemřelo, a druhé se narodilo velmi slabé. Vy jste ale byly velmi silné, Rita se vás vzdala, aby ochránila Bucka. Což se jí, bohužel, stejně nepovedlo. Buck zemřel při bitvě s domácími. V bitvě, kde poté Rita porodila Lajku."
Choco i Vanille zalapaly po dechu. "Takže... my jsme vlastně členové Pejsků z Mazlova!" zavrtěla ocáskem Choco a Tara pokývala hlavou.

Kapitola 11

2. listopadu 2017 v 10:00 | Lajka |  4. série
Kojot se rozhlédl po okolí, začenichal a pozvedl uši. Zdálo se, že je vše v pořádku. Dnešní noc snad nové generaci Pejsků z Mazlova nic hrozit nebude.
Michelle zvedla hlavu a pohlédla na ulehajícího Kojota. "Mohli bychom slyšet pohádku?" zeptala se opatrně, "otec nám je vždycky vykládal. Každý večer!" Cooper souhlasně kývl a Willbur zastříhal ušima. Meeka překvapeně zvedl hlavu: "Co je to pohádka?" zeptal se a nechápavě naklonil hlavu na stranu. "Příběh, který ti někdo vypráví, aby se ti lépe spalo," odpověděla mile Vanille a zavrtěla ocáskem, "může být naprosto o čemkoliv. O Brokovi a jeho bájné smečce, o životě toho, kdo vypráví, ale i o životě těch, kterým vypráví."
Tara pohlédla Kojotovi do tváře: "Snad by nikdo neprotestoval, kdyby Kojot vyprávěl svůj životní příběh!"
Hnědý pes se nervózně oklepal. "Koho by zajímal příběh jednoho starého psa, který v určitých chvílích už ani nedokázal myslet na svůj budoucí život?!" Tara se rozhlédla po smečce. Většina členů měla tlamičky otevřené v údivu, jiní jej hypnotizovali pohledem: "tak už mluv!" Tara se zasmála a otřela se čenichem o krk Kojota. "Tvoji smečku," zašeptala.
"Narodil jsem se jednoho březnového rána své matce, byla to krásná černá hladkosrstá fenka s bílými znaky na tlapkách a hrudi. Samozřejmě jsem se nenarodil sám, měl jsem i sestru. Ta byla odmalička velmi slabá a matka, přestože měla mléka dost i pro osm štěňat, upřednostňovala vždy ji - ne, že by mě zcela zavrhla - já byl jen 'ten druhý', 'záložní plán', zkrátka, náhrada, kdyby se maličké něco stalo. Ne, že bych žárlil, ale matka mě například ke strukům pouštěla obden. Když mi bylo přibližně 8 týdnů, matka mě učila, jak přežít ve městě. Jedl jsem přejeté zajíce, myši, či kočky, zatímco matka se starala o sestru. Několikrát jsem svůj 'úlovek' přinesl i jim, do té temné uličky za popelnicí, kde jsme žili. Matka mě navíc dále učila přežít ve městě - v jakých popelnicích najdu to nejlepší jídlo, v jaké louži je pitná voda. Snažila se tomu všemu učit i sestru, ale byla stále velmi slabá. A když konečně aspoň na chvíli trochu zesílila, vážně onemocněla. Matka už se od ní nechtěla hnout vůbec. Byla všude s ní a stále ležela, zatímco já se staral o potravu a vodu. Jednou jsem se zrovna vracel do té temné uličky - ten den si přesně pamatuji do dnes - slunce bylo vysoko na obloze a bylo z velké teplo, období sucha. Nesl jsem v tlamě čerstvě nalezenou kočku, když jsem ji našel u silnice, měla sílu na mě zasyčet, než zemřela…"
Tara na Kojota pohlédla. Seděl s hlavou skloněnou na místě, pak jen zvedl pohled ke dvěma Roxovým štěňatům. "Už spí?" zeptal se. Choco kývala hlavou a vzrušeně štěkala. "Jak to bylo dál?" ptala se Michelle. Kojot si tiše vzdychl a pokračoval: "Když jsem zabočil do oné temné uličky... čekal na mě hrozivý výjev. Nejen, že byla všude krev, ale všude kolem se šířil pach, který jsem v té době ještě neznal. Pach strachu. Za popelnicí stal muž. Nejdřív jsem si myslel, že je to psí doktor, o kterém mi matka vyprávěla. Že přišel pomoci sestře i nám. Ale když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že má v ruce zbraň. Tyč. Takovou tu dlouhou kovovou tyč... A že má matka i sestra..." Kojot se odmlčel, aby vypustil tichý kňouravý vzlyk. Taře přejel mráz po zádech, když Kojot pokračoval: "V tu chvíli mě kromě strachu přepadla i neuvěřitelná odvaha. Chtěl jsem trhat maso a pít krev, chtěl jsem ho roztrhat na kusy, zkrátka, celého ho zabít a sežrat. Tak, aby trpěl. Aby trpěl co nejvíc, jako má matka a sestra, kterým ta zrůda naprosto rozdrtila lebku. Ale když jsem se na něj vrhl a on se proti mně otočil s tou tyčí, která byla delší než my se sestrou dohromady, věděl jsem, že musím udělat jediné - utéct."
Utíkal jsem a utíkal, co mi tlapky stačily, až se mi ho snad konečně podařilo setřást. Nepronásledoval mě. To pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější. Dostal jsem se do jakéhosi parku, který jsem sice neznal, ale doufal jsem v to, že mi v této kritické chvíli poskytne pocit bezpečí. Schoulil jsem se pod lavičku, a aniž bych něco snědl nebo vypil, usnul jsem.
Najednou se mnou něco šíleně škublo a já vyděšeně vytřeštil oči. Ohromné ruce mě zvedly ze země, jednou rukou mě držel pod zadečkem a tou druhou za kůži za krkem. Nebylo mi to vůbec příjemné a tak jsem tiše zakňučel. "To je on?" zamumlal ten muž. Hleděl jsem mu do tváře. Matka mi lidi ukazovala a tak jsem věděl, jak vypadají, nedokázal jsem je však od sebe rozeznat. A v tu chvíli jsem si absolutně nebyl jistý, jestli tohle není ten člověk, který zavraždil moji rodinu. Byl obtloustlý, tvář měl pokrytou hustě narostlými vousy a několikrát mě lehce pootočil, aby si mě prohlédl ze všech úhlů. "Tenhle střízlík je ta krvelačná bestie, co tady terorizuje okolí?" zasmál se směrem ke svému o poznání mladšímu kolegovi. Pak mě naložil do velkého čtyřnohého ďábla a někam odvezl.
Bylo mi zatraceně špatně, když se se mnou celá země točila, drncala a přeskakovala. Málem jsem se pozvracel, když mě konečně z té zrůdy vytáhl a položil na trávu. Tam si mě prohlížela ještě chvíli nějaká žena a víte, co se stalo pak? Hodili mě za mříže! Nechali mě na betonové podlaze, uvězněného za ocelovými mřížemi!
Poté, co mě zavřeli do té klece s betonovou podlahou, snažil jsem se dostat pryč. Snažil jsem se podhrabat, ale akorát jsem si tlapky rozedřel do krve. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem s jen vlezl na ten kus hadru, co tam byl položený. Když padla tma, všichni psí kolem se rozštěkali a slyšel jsem vrzání mříží. "Pouští nás ven!" napadlo mě a začal jsem radostí poskakovat po té tvrdé betonové podlaze. Dvounohý pak přišel až ke mně, a když jsem se pokusil vyběhnout, zarazil mě dlaní a vhodil dovnitř misku. Krásné voněla, a tak jsem ochutnal. Byly to granule, ale musím přiznat, že chutnaly lépe, než mršiny, kterými jsem se živil v prvních týdnech svého života. Pak jsem usnul. Zjistil jsem, že sem chodí různí dvounozí, různé staří i různě voňaví. Vždy kolem mě prošli, vyděšeně jsem se přikrčil, ak oni mě jen obešli s milým úsměvem. Až... až na něj. Nebyl to starý dvounohý a u mé klece se zastavil. Chvíli mě pozoroval a pak odešel. Vrátil se s tou, která mi včera ulovila jídlo a nesl divný provaz. Tázavě na mě pohlédl a pozvedl onen provaz s jakýmsi uzlem na konci - až později jsem zjistil, že to je obítko a vodojek..." Choco vyprskla smíchy: "Vodítko a obojek," štěkla pobaveně a Kojot obrátil oči v sloup. Pak pokračoval: "Zeptal se té paní, jestli jsem vážně pes. Že vypadám EXOTICKY. Jako nějaká liška, vlk, nebo snad... Kojot.
Vzal mě k sobě do domu a mluvil se mnou. V té době jsem mu ještě nerozuměl, ale později jsem se dozvěděl, že hledal kamaráda. Kamaráda, se kterým by mohl mluvit, chodit na procházky a žít ten nejlepší život. Krmil mě dokonce masem, za což jsem mu neskutečně vděčný. Házel mi míčky a chodil se mnou do parku, kde jsem potkal mnoho psích kamarádů. A hlavně... dal mi jméno. Něco, co mi celý život chybělo, něco, co ze mě udělalo živou bytost. Jmenoval jsem se Dusty. Žádná radost ale netrvá věčně, a tak jsem se já, který jsem v té době byl šťastnější, než kdy předtím, dostal opět na úplné dno. Bylo pozdní zimní odpoledne, které začalo přecházet ve večer, pomalu se stmívalo a já byl se svým páníčkem Lukášem v parku. V jedné ruce držel vodítko - nepotřeboval jsem ho, poslechl jsem ho na slovo, ale nosil ho srolované v ruce pro případ nouze, pro případ, který měl brzy nastat. Druhou ruku měl volně svěšenou podél těla. Držel jsem v tlamě svůj oblíbený tenisák a občas jsem ho čenichem mírně šťouchl do dlaně. Vždy se zasmál tím upřímným smíchem, tak milým, že jsem ho od člověka nikdy neslyšel, a láskyplně mi studený čenich mírně stiskl. A pak... pak jsem uviděl... jeho..." Tara tiše zavrčela. Kojot zvedl hlavu a upřel k ní zoufalé oči plné smutku a vzpomínek. "Ty jsi byl... mazlíček?" zeptala se s náznakem pohrdání v hlase. Kojot na ní hleděl bez jediného slova a sklonil pohled. "Ano," zašeptal téměř neslyšně, -ne snad proto, že by se za to styděl, ale proto, aby v jeho hlase nebyl slyšet smutek, který právě prožíval - "ano, byl jsem mazlíček." Mezi psy to překvapeně zašumělo. Jen pět vteřin trvalo ticho, než jej vystřídaly zvídavé otázky ostatních pejsků. "Čím přesně tě krmil?" "Jak často tě česal?" "Spal jsi s ním v posteli?" "Mohl jsi na gauč? "Měl zahradu?" Kojot tiše zavrčel. "A dost! Já vyprávím! Pokud by vás zajímal můj příběh do podrobností, můžete se zeptat, až skončím, nebo kdykoliv jindy!" Pejsci ztichli a mlčky se opět pohodlně usadili nebo uložili. "Spatřil jsem jeho," pokračoval Kojot tam, kde skončil, "míček mi vyděšením vypadl z tlamy. Všiml jsem si, jak Lukáš strnul a tiše mě chytil za obojek. Opatrně vzal vodítko a pokusil se mi ho připnout, a pak... všechno se to seběhlo tak rychle! Ten člověk s klackem se přiblížil až k nám, já se Lukášovi vytrhl a vrhl se na toho nebezpečného. Na toho s klackem. Cítil jsem Lukášův strach, slyšel jsem, jak křičí mé jméno a cítil jsem jeho sílící pach. A pak najednou jeho měkkou kůži na ruce, která mi vjela z ničeho nic do tlamy, aby mi lehce zmáčkla jazyk. A o chvíli později i ostrou štiplavou chuť krve.
Až když jsem seskočil na zem, došlo mi, co se stalo.
Uši jsem stáhl k hlavě, když jsem viděl pramínek krve stékající po hřbetu jeho ruky a kapající na zem. Kap, kap. Vytáhl kapesník a ihned šel za tím mužem, pomohl mu vstát ze země a pak se vrátil ke mně. Natáhl ke mně ruku, ale já se nedokázal nechat pohladit. Pokousal jsem svého majitele. Nebyl jsem hodný pes. Byl jsem zlý pes. A tak jsem utekl. Křik Lukáše i fakt, že za mnou můj majitel, kterého jsem před chvíli zranil, běžel, mě dováděl k šílenství. Stejně jako fakt, že jsem ho pokousal. Býval jsem divoký pes jako štěně, zvládnu být divoký, jako dospělý, říkal jsem si. Jen se nesmím vrátit. Mohl bych... Mohl bych mu znovu ublížit. Přiblížil jsem se k silnici, která dělila lidské domy od rozsáhlých polí. Netušil jsem, co se skrývá za nimi, zda nějaká další vesnice, či snad další pole, ale věděl jsem, že jen kousek odsud je les. Vběhl jsem na širokou stezku a samým rozčilením si nevšiml zrovna přijíždějícího čtyřnohého ďábla. Nestačil jsem uskočit. A on nestačil zastavit. Jedna šílené obrovská noha ďábla mě odmrštila blíž k poli. Blíž k mému snu. Snažil jsem se vstát, ale... bylo to marné, nemohl jsem. Lukáš mě mezitím doběhl a odtáhl k poli. K tomu poli, na které jsem se tak toužil dostat, k tomu poli, na které jsme společně chodili na dlouhé procházky. Rukou ovázanou kapesníkem mě opatrně podrbal za ušima a já v tu chvíli zauvažoval nad tím, zda mám vůbec odejít. Věděl jsem ale, že musím. Konečně se mi podařilo vstát a olíznout tak mému milovanému pánečkovi, který klečel přímo naproti mně, obličej. Jeho tvář byla plná slaných slz. Bál se o mě a měl mě rád. Byl jedinou živou bytostí, která mě měla ráda a já... jsem ho musel proto opustit. Abych ho už nikdy nebránil. Upřel jsem na něj předposlední pohled. Nepochopil, když jsem po třech tlapkách kulhal napříč polem. Zavolal na mě. A tak přišel poslední pohled. Pohled plný smutku, pochopení, lásky, ale i strachu z mých nekontrolovatelných reakcí, strachu ze strachu. A on pochopil. Všiml jsem si, já se stáhl a kývl. Utřel slzu a pak tiše, téměř neslyšně zašeptal: "Tak běž," Bylo to slovo, na které jsem čekal. Běžel jsem. Běžel jsem tak, jak mi to zraněná tlapka dovolila. Vstříc lesu. Vstříc novému životu. Vstříc životu divokého psa, Kojota."
Kojot pohlédl na smečku. Až na Taru všichni pejsci již spali. "Příští noc budu pokračovat, pokud budete chtít. Teď ale dospávejte," zašeptal, "zítra je velký den."