... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

2. vydání 2. série

Kapitola 17

20. srpna 2015 v 12:32 | Lajka

Kapitola XVII

A pak, sotva vyšlo slunce, vydala se smečka opět na cestu. Neputovali dlouho, na cestě byli jen chvíli, když Lajka spatřila velikou louku. Ohraničena byla několika stromy a vypadala zcela opuštěně. V rohu loučky byla menší studánka, čisťoučká a průhledná. A co víc - na kraji mýtiny stála jeskyňka. Nádherná jeskyně, místečko pro odpočinek. Lajka se otočila na svoji smečku. "Zde zůstaneme…" Zašeptala se slzami v očích. A než stačila cokoliv říct, pejsci se radostně rozeběhli na mýtinku, aby si ji řádně očichali. Lajka si lehla do jeskyňky a brzy usnula.
Uběhly dva měsíce. Lajka porodila dvě štěňata, fenku a psa, která pojmenovala Picwick a Rox. Fenečku Picckwick zásobovala ohromným množstvím lásky a péče, nechávala ji sežrat množství masa, které se do ní vešlo. Nedalo by se říct, že Roxe neměla ráda, ale nerozmazlovala ho tolik, neboť Picwick se měla stát novou vůdkyní smečky. Až vyroste - bude nástupkyní. Zachrání smečku od situace, ve které teď je - Lajka byla zoufalá - Tara s Dextrem si na ni vyloženě zasedli. Kdykoliv kolem nich prošla, vrčeli na ni, občas po ní i vystartovali. A smutné na tom bylo i to, že se proti ní obrátil i Šmouha. Ten vlk byl vždy natolik citlivý - ale tím, že se ho chtěla zbavit zničila všechno dobro, které v něm přebývalo. Lajka si vzdychla a položila hlavu na tlapky. Sice splnila své poselství - našla smečce domov - ale i přesto nebyla šťastná….

Kapitola 16

13. srpna 2015 v 12:31 | Lajka

Kapitola XVI

Neušli toho mnoho, když nešťastná Lajka nařídila smečce, aby se utábořila uprostřed lesa. Tess se štěňaty a Cooperem se uložili ke spánku. Dexter a Tara si lehli na zem a přitulili se k sobě. Netrvalo dlouho, než k nim přišel Šmouha. "Nerad ruším…" zamumlal a nervózně přešlápl. "Ale já jsem se již rozhodl…" Tara vstala a protáhla se. "Je mi sice jasné, co nám chceš říct, ale pro jistotu si to potvrdím. Chceš se stát součástí revoluce? Chceš být jedním z tří psů, kteří se pomstí Lajce?" Šmouha sklonil hlavu a uronil slzu. "Miloval jsem Lajku tak, jak vlk může milovat. Ale už je mi jasné, že můj sen se nesplní. Pejsci z Mazlova nikdy nepoznají štěňata křížená s vlkem… Ale to je již jedno. Lajka mě nenávidí. A já vím, co to znamená. Je mi souzeno nenávidět Lajku…" Tara se usmála a olízla mladého vlka. Dexter radostně zašeptal. "Nechť náš spolek nese jméno HRDÁ TROJKA!"
Smečka už dávno spala. Ticho nočního lesa pročísly kroky. Lajka zvedla hlavu a tiše zavrčela, ucítila však známý pach milovaného vlka. Byl všude kolem ní, ale v temné noci nedokázala odhadnout, kde se teď skrývá. Její srdce začalo bušit mnohem víc, tělo se zatřáslo potěšením. "Larsi?" pár metrů od ní se ozvalo vzrušené zakňučení. "Jsem tady. Tiše, Lajko. Ať nikoho nevzbudíme…" Laka radostně vyběhla, prosmýkla se okolo šípkového keře a rozeběhla se k černému vlkovi. V tak temné noci, jako byla tato, se téměř ztrácel. Bouřlivě se přivítali, kňučeli jak štěňata a mrskali ocasy, div si je neukroutili. Lajka olizovala Larsovy koutky tlamy. "Jak ses sem dostal?" Kníkala šťastně. Lars zavrtěl ocasem. "Chtěl jsem tě zase vidět… Rozloučit se s tebou. Dát ti poslední sbohem. My dva už se nikdy neuvidíme, Lajko…" Bílá fenka sklonila hlavu. Když se otřela hlavou o Larsův bok, opět ucítila pronikavý pach Šmouhy.
"Nikdy bych nečekal, Lajko, že mě zradíš." Zašeptal Šmouha. Hleděl na Lajku svýma velkýma modrýma očima, pozoroval ji velmi chladně a zároveň zoufale. "Odmítla jsi mě, Lajko. Já s tebou chtěl mít štěňata. Chápal bych tvé rozhodnutí, kdybych tě nespatřil s… Co tě k Larsovi tak přitahuje, Lajko? Co má on a já ne?" Lajka si povzdechla. Lars je nádherný černý vlk s dlouhou srstí… Je to snílek… A budoucí Alfa… Je velmi milý… A… Šmouho, pro psa svatýho, už jsi viděl ten flíček, co má zespodu tlapky?" Šmouha se zarazil. Nejen, že popis Larse seděl přesně i na něj, ale… "Flíček zespodu tlapky říkáš? Na levém polštářku? Růžový flíček ve tvaru králičí tlapky?" Lajka sebou polekaně škubla. Pohlédla na Larse, který naklonil hlavu. "Co se to tady děje?" Šmouha zoufale zvedl tlapku a ukázal ji Lajce i Larsovi. Lars sklonil hlavu. Hlavou mu prolétly vzpomínky na útlé mládí. Tři malá vlčata, která se na sebe tlačí, aby se dostala k mléku. Umírající sestra, která doplatila na svoji rychlost a zbrklost - snědla jedovatou houbu… A pak on. Černý, modrooký vlček. Ileo. A také hlasitý výstřel. Lars sebou škubl tak, že málem upadl. Ztěžka popadal dech, musel se posadit. Pak zvedl hlavu a pohlédl na Šmouhu. "Chceš říct, že Reika není moje matka?" Šmouha zavrtěl hlavou. "Je to, jako kdybych jí řekl, že moje matka byla bíglice Rita…" Lars zamával ocasem. "Jsem rád, že jsem tě poznal, Ileo. Myslel jsem, že jsi také mrtvý… A i kdybys žil… Nevěřil jsem tomu, že tě ještě někdy spatřím." Šmouha sklonil hlavu a uctivě se otřel o bok svého bratra. Lajka zalapala po dechu a svalila se k zemi…
Když se Lajka probudila, Lars už byl pryč. Stál nad ní jen Šmouha a vrtěl ocasem. "Pořád jsi ještě nezměnila názor?" Kníkl a olízl ji. Lajka zavrčela. "Nezměnila, Šmouho. Já… Zkrátka nechci mít štěňata s tebou… Promiň…" Šmouha vztekle mrskl ocasem. "Dobrá, Lajko. Jen ti chci říct, že Lars musel už odejít. Mám tě pozdravovat…" Lajka kývla a Šmouha zmizel mezi stromy, aby dospal vše, co za posledních pár minut zameškal.

Kapitola 15

6. srpna 2015 v 9:45 | Lajka

Kapitola XV

Lajka se proudila dlouho poté, co vyšlo slunce. Vyděšeně vyštěkla a začala se drápat na nohy. Lars, který ležel na ní, opatrně vstal a protáhl se. Zívl. "Jakpak se máme, krásko?" Lajka se oklepala. "Musíme za smečkou. Určitě jsou už dávno vzhůru! Slunce už je dávno nad našimi hlavami!" A tak se rozeběhli napříč lesem až na ohromný palouk. Obě smečky v klidu ležely v kruhu okolo hromady zvěře. Reika zrovna rozdávala denní příděly všem vlkům i psům. Lajka s Larsem za hlasitého smíchu vběhli doprostřed skupiny. Tara zlostně mrskla okem po Lajce a Dexter si odkašlal. Lajka stáhla ocas mezi nohy a vrátila se ke smečce. "Proč… Proč jste vlastně tady?" Zamumlala. Lajka si odkašlala. "Přivedli jsme vám nového člena smečky…" Reika zalapala po dechu. "Co… Cože jste to řekli? Nového člena smečky? O co vám jde?" Lajka štěkla. "Jmenuje se Šmouha. V naší smečce už nemá co dělat…" Lars jen zoufale zakňučel. "Vykašli se na to, Lajko. Už jsem ti říkal, že…" Než však stihl doříct větu, Reika ho přerušila. "Proč se chcete zbavit člena své smečky. Máte pro to důvod? Je to zrádce?" Lajka zavrčela. "Je to vlk…" Vlčí smečka úděsem zavyla. "Děje se něco?" Kníkla Lajka a přikrčila se. Reika nakrčila čenich. "Pohrdáš vlčím plemenem? Chceš se zbavit jediného vlka ve vaší smečce? Vlci jsou daleko milejší a přátelštější, než psi, Lajko. Jen vlci dokážou žít ve smečkách!" Lajka zvedla hlavu. "Vaše smečky postrádají logiku! Ve smečce Pejsků z Mazlova si všichni pomáhají. Všichni členové jsou si rovni!" Reika zadupala. "Naše smečka má alespoň nějaký řád! Všichni uctívají svého vůdce a nenávidí Omegu!" Lajka si odfrkla. "Nikdy bych nedokázala z NIKOHO ve smečce udělat Omegu. Ani z vlka. Ale pokud Šmouhu přijmete… Stane se vaším novým Omegou…" Reika zavrtěla hlavou. "Běžte. Odejděte odtud dříve, než to dopadne špatně. Jste úplně stejní, jako si vás pamatujeme. Divocí psi se vůbec nezměnili!"
A tak Lajka zavelela k ústupu. Smečka se pomalu otočila a kráčela zpět, cestou, odkud přišli. Jen maličký Berry stál na zemi před Reikou a obdivně na ni hleděl s otevřenou tlamičkou. "Velký. Odvážný. Nezkrotný!" Zašeptal. Pak se otočil a rozeběhl se za svoji matkou. Když smečka vycházela z vlčího palouku, otočil se Berry a pohlédl na vlčí smečku. "Pevní a stateční…" zašeptal. "Zajímavá vláda. Vlci…" A s těmito slovy se rozeběhl za svojí smečkou do západu slunce…

Kapitola 14

30. července 2015 v 13:59 | Lajka

Kapitola XIV

A tak smečka následovala černého vlka. Po několika minutách došli na rozlehlý palouk. Uprostřed ležela obrovská hromada poražené zvěře. Králíci, myši, ryby, divočák, i srnec. S Lajkou to cukalo a měla co dělat, aby se k hromadě masa nevrhla. Několik vlků - snad pět či deset - stálo v kruhu okolo kořisti za hromadou mrtvé zvířeny se objevila černá vlčice. Zvedla povýšeně hlavu a všichni vlci položili tlapky na zem a zvedli zadek. Jejich ocasy se pomalu kývaly ze strany na stranu. Vlčice chytila do tlamy velkého králíka a přinesla jej urostlému hnědému vlkovi. Zavrtěl ocasem a sedl si. Vlčice kývla a on se okamžitě pustil do jídla. Pak přešla vlčice opět k velké hromadě. Chytla středně velkého lososa a přinesla jej mladému vlčeti, který stál v řadě vedle hnědého vlka. Opět na něj kývla a vlče hladově začalo rvát z ryby kusy masa. Lajka jen překvapeně hleděla na smečku. "Co… Co to je?" Zeptala se mírně vyděšeně. "To je naše smečka… Zašeptal vlídně černý vlk. Družka Alfy přiděluje jídlo. Vy se najíte jako poslední, určitě vám ráda něco nechá… Vydržte tu, upozorním ji na vás…" Rozeběhl se ke skupině vlků. Někteří z nich, kteří už žrali, se opět uklonili. Vlče vedle urostlého hnědého obra zavrčelo. Lars běžel až za svojí matkou. Vlčice odhalila tesáky - nebyla ze synovy zprávy příliš nadšená. Pak Lajka zaslechla Larsovo hlasité štěknutí. "Oni zabili Krvavého stína!" Dav vlků překvapeně zašuměl. Vlčice couvla, pak naklonila hlavu. "Pozvi je sem…" Tara si znechuceně odplivla. "Takhle nás dostaneš do pěknýho problému, Lajko. Děkujeme ti, že nás všechny necháš zabít…" Lajka zavrčela a vyrazila k vlčici. Před ní se uklonila tak, jak to viděla u vlků. "Jsem Lajka, velitelka smečky Pejsků z Mazlova!" Vlčice se usmála. "Jsem Reika. Družka Alfy vlčí smečky… A matka Larse - toho už znáte. Budu ráda, když s námi dnes v noci povečeříte…" Lajka kývla. "Celá naše smečka je NADŠENÁ nápadem strávit večer s vlky, se kterými byla ta nekonečná léta rozkmotřena…"
Tu noc smečka Pejsků z Mazlova večeřela s vlky. Sdělili si mnoho významných událostí a padlo dokonce i téma uzavření míru mezi divokými smečkami. Bylo už však pozdě, a tak se smečky dohodly, že o tomto tématu budou diskutovat až následující den. Lajka však nebyla unavená, a tak chvíli seděla na palouku a pozorovala svit měsíce. Ucítila za sebou pach Larse. "Nemůžeš spát?" zeptal se vlídně. "Ne, nějak… Nějak to nejde…" Zamručela Lajka. "Pojď se mnou…" zakňučel Lars a rozeběhl se směrem k lesu. Ve skrytu stromů stála malá jeskyně. Lajka i Lars do ní radostně vběhli. "Myslím, že bychom měli svoji nenávist už konečně ukončit. Věčné sváry a bitvy už nikam nevedou…" Zašeptal Lars a obešel Lajku. Ta jen s blaženě přivřenýma očima nasála jeho vlčí pach. "Máš pravdu, Larsi. Vlci už nejsou, co bývali…" Lars se přiblížil až k Lajce a zvedl tlapku. Lehce jí šťouchl do krku. "Celý svůj život jsem toužil potkat velitelku Pejsků z Mazlova… Nejen, že se mi to povedlo. Já s ní dokonce stojím v jeskyni… A mluvím s ní…" Lajka se lehce zatřásla...

Kapitola 13

23. července 2015 v 20:50 | Lajka

Kapitola XIII

Lajka ostře zabočila a smečka ji slepě následovala. "Cítím vlky, Lajko…" Zabručel Šmouha a pohlédl Lajce do očí. Ta si jen znechuceně odfrkla a pokračovala v cestě dál. Smečka došla až na území, které bylo doslova nasáklé vlčím pachem. "Jsme tady…" zašeptala Lajka překvapeně. Tak silnou vůni necítila ještě nikdy. Vlastně ani Šmouha takhle nepáchl - po měsících ve smečce byl cítit více jako pes… Tess se přikrčila a přitáhla si k sobě Berryho, který s nakloněnou hlavou a otevřenou tlamičkou pozoroval vlčí území. Když Lajka zaslechla zavytí, strnula. Stejně jako Tess, které se v tu chvíli vybavila vzpomínka na bílou vlčici Izugari a jejího otce Krvavého stína. V té době byla ještě velmi mladá, ještě mladší než Michelle či Berry, a tak si onu událost pamatovala jen v útržkách. Marně si snažila vybavit, jak tehdy vypadal les, ve kterém na toto vlčí duo narazili. Když si uvědomila, že už je s Tarou poslední člen původní smečky, sevřelo se jí srdce bolestí. Nešťastně sklonila hlavu a zatlačila slzu. A pak se na mírném svahu nad nimi objevil černý vlk. Při pohledu na rozsáhlou smečku Pejsků z Mazlova mírně ucouvl. "Kdo jste?" Zavrčel. "A co chcete v mém lese?" Lajka přistoupila o krok blíž, aby nasála vůni černého vlka. "Jsme Pejsci z Mazlova!" štěkla hrdě. A já jsem velitelka smečky. Černý vlk opět trošku ucouvl, pak naklonil hlavu. "Připadám si jako král. Mluvím s velitelkou Pejsků z Mazlova… Má matka mi ji vždycky líčila jako ošklivou zcuchanou čubu plnou blech a na mnoha místech zbavenou srsti, ale nic podobného na Vás, Lajko nevidím… Vidím před sebou nádhernou mladou fenku přibližně v mém věku, s jemnou bělavou srstí… Ach a ta květina za uchem…" Lajka pootevřela tlamu do blaženého úsměvu. Ani má matka nelíčila vlky zrovna dobře… Nenávistné zrůdy se srstí slepenou krví, které trousí nenávist všude okolo… Ale Tvá srst je mnohem více udržovaná, než srst vlků z pověstí, které znám…" Šmouha si znechuceně odfrkl a Tara vběhla mezi Lajku a černého vlka. "Neblbni, Lajko, je to vlk… Všechny nás zardousí dřív, než řekneme "Kost z divočáka" Lajka na Taru pobaveně pohlédla. "Kost z divočáka, povídáš? Kost z divočáka…" Zabručela s úsměvem. Černý vlk stál přikrčený v křoví a pozoroval smečku. "Možná máme jiné společenské poměry než vy… Možná je náš vůdce víc, než běžný člen smečky a možná každý nenávidí Omegu… Ale věřte mi, od vraždy Krvavého stína rod vlků prošel velkou změnou." Lajka radostně zaštěkala. Černý vlk zavrtěl ocasem. "Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil". Zvedl hrdě hlavu a narovnal se, vítr čechral jeho srst. "Jsem Lars, hrdý nástupce velitelského trůnu vlků. A zvu Vás na večeři. Naše lesy jsou velmi úrodné a smečka má masa více, než si může dovolit. Často se maso zkazí, což je velká škoda. Když se dnes nažerou dvě smečky, nebude to velká tragedie. Přidejte se k nám a změňte svůj pohled na vlčí smečku… Staňte se alespoň na jednu noc součástí smečky, na níž máte jiný názor… I naše smečka na Vás změní názor. Pro mě jste hrdinové! A když smečka uvidí, kdo zabil Krvavého stína, přijme Vás s otevřenou náručí!"

Kapitola 12

16. července 2015 v 17:39 | Lajka

Kapitola XII

Bílá fenka šťouchla čumákem do Lajky. Ta se protáhla a zívla. "Co se děje, Punťo?" Fenka nešťastně zakňourala a svěsila hlavu. "Black je mrtvý…" Lajka vyskočila a vyděšeně štěkla. "Co se stalo? Někdo ho zabil?" Punťa jen zavrtěla hlavou. Zemřel stářím. Nebyl to příliš mladý pes… Ze spaní párkrát zahrabal tlapkou, několikrát štěkl, že svoji sestřičku už neopustí. Přibližně v době, kdy zapadl měsíc, Black zemřel. Nejdříve jsem myslela, že jen omdlel. Pokusila jsem se ho probudit a šeptala na něj, ale brzy jsem z jeho bezvládného těla poznala, že se odebral za Duhový most. Přišla jsem tě požádat o pomoc…" Lajka okamžitě věděla, co má dělat. Vyskočila a rozeběhla se za Punťou, aby společně vyhrabaly místo posledního odpočinku pro Blacka. "Je mi moc líto, co se stalo, Punťo… Jak jsem tě nechtěla přijmout do smečky - však víš… Já jsem o tom přemýšlela a myslím… Myslím, že by ses k naší smečce měla přidat." Punťa lehce zakomíhala ocáskem. "Jsem ráda za tvoji starost, ale jediná chvíle, kdy bych si přála přidat se ke smečce by byla v době, kdy v ní ještě žil Black… Jsem zvyklá žít jako samotářka a nyní, když jsem si uvědomila svoji smrtelnost… Radši zemřu zapomenuta a sama, než v okolí psů, kterým by bylo líto mé ztráty." Lajka pokývala hlavou. Najednou za sebou uslyšela kroky. Zavrčela. Do jejího boku otřel hlavu Šmouha. Vypadal velmi nevyspale, očka neměl zcela otevřená, tlapky se mu vlnily. "Co se stalo, Lajko?" Lajka zakňučela. "Black umřel. Byl už starý…" Šmouha pokýval hlavou a oklepal se. "Chcete pomoct?" Punťa kývla dřív, než Lajka stačila cokoliv říct. Velitelka si vzdychla a pustila se do práce…
"Pokračujeme v cestě!" štěkla Lajka na smečku, když si všimla šedého stafforda poblíž Tary. "Co tady ten pes dělá?" Zavrčela. Dexter stáhl uši a nadzvedl tlapku. Tara zavrčela. "Kulhal za námi celou cestu. Chce se k nám přidat… Bude dobrý člen smečky, Lajko. Věř mi…" Lajka si hluboce vzdychla. "Dobrá, tedy. Ať se k nám přidá. Ale věřte mi - pokud se něco stane… Komukoliv ve smečce… Vypadnete oba!" Tara s Dexterem se k sobě přitiskli a Taře se po tváři rozlil škodolibý úsměv, přesně ve chvíli, kdy se Lajka otočila. "Neboj se, Lajko…" Zašeptala znechuceně, tak, aby ji slyšel pouze Dexter, "ve smečce téměř nikomu neublížíme…."
A tak smečka vyrazila na další cestu. Nebohý Berry klopýtal za svoji matkou, Jim společně s Willym pobíhali před smečkou a hráli si v jehličí. Michelle si zlehka kráčela vedle svého otce Coopera. Šmouha šel vedle Lajky, ale pokaždé, když se k ní přiblížil víc, než jí bylo příjemné, tiše zavrčela, občas odhalila i zuby. Najednou Lajka ucítila silně vlčí pach. A v tu chvíli ji napadla zajímavá věc. Bezvadný nápad, myšlenka, která by z její smečky opět udělala psí smečku. Psí smečku bez nechtěných členů… Psí smečku… Bez vlka!

Kapitola 11

9. července 2015 v 10:36 | Lajka

Kapitola XI

Uběhly 2 měsíce. Pejsci se lehce posouvali, vždy o několik metrů. Štěňátka Tess a Coopera vyrostla a byli z nich nádherní mladí pejsci. Michelle pobíhala po mýtince a lovila brouky. Jim poskakoval na louce s Willym, prali se a přetahovali o kus klacku. Maličký Berry seděl uprostřed paloučku a hleděl do země. Tess si poslední dobou nebyla jistá, co se s jejím maličkým synem děje. Byl jiný. Zvláštní. Příliš nemluvil, s ostatními psy si nehrál a neměl touhu lovit. Uchyloval se do míst, kde byl sám a nechtěl, aby ho někdo rušil. Při chůzi se mu tlapičky podivně třásly a tlamička mu občas zůstala otevřená. Lajka často navrhovala Tess nejhorší scénáře. Nechtěla, aby se Berry trápil, ale Tess odmítala její strašlivé nabídky.
Jednoho dne smečka narazila na rozsáhlý les, Black si pamatoval, že tak veliký les viděl v době, kdy se vydala smečka na cestu poprvé od doby, co Rita založila smečku. V lese tehdy potkali Rotwailera Maxe a také vlčici Izugari. A jejího otce, který chtěl celou smečku vyvraždit - smečka ho ale naštěstí přechytračila. Lajka pokračovala cestou do lesa a smečka ji následovala. A pak zaslechli štěkání. Black zvedl hlavu, stejný hlas už kdysi slyšel. Odtrhl se od smečky, věděl, že Lajka si již dokáže poradit sama. Ačkoliv - ještě se vrátí, jen potřebuje zjistit, odkud přišlo to štěkání… Tess se zastavila a zaštěkala na Lajku. Lajka se otočila. Celá smečka se vydala za Blackem, který se rozeběhl po pachu starší fenky. A pak ji spatřil. Bílá fenka stála na břehu rybníka a lačně chlemtala vodu. Celobílý ocas se komíhal ze strany na stranu. Fenka sebou najednou škubla. Zvedla hlavu a otočila se, lehce pozdvihla koutky. Black sklonil hlavu a pomalu se plížil až k fence. Pohlédl jí do očí. Fenka naklonila hlavu a pozdvihla uši. Zakňučela. Black zvedl hlavu. "Punťo?" Bílá fenka couvla. "Kdo jsi?" Zakňučela zoufale. Black zaštěkal. "Jsem Black, jsem tvůj bratr! Syn Trampa! Mám tady poblíž smečku, můžeš se k nám přidat!" Fenka zavrtěla ocasem. "Blacku! Ach Blacku, tak dlouho jsem tě neviděla! Ráda se k vaší smečce přidám! Jsi vůdce?" Black zavrtěl hlavou. "Jsem otec velitelky, ale přijme tě, určitě!" To už Lajka se smečkou doběhla až k Blackovi. "Blacku, co blbneš, proč utíkáš od smečky?" Zavrčela Lajka. Black sklonil hlavu. "Promiň, Lajko, myslel jsem jen… Potkal jsem svoji sestru Punťu. Přijmeš ji do smečky, že ano?!" Tara zavrčela a Lajka mrskla nervózně ocasem. "Omlouvám se Blacku, ale obávám se, že to nepůjde. Zakázala jsem Taře vzít si do smečky přítele a musím to zakázat i tobě. Do naší smečky žádný divoký pes nepřibude." Black si vzdychl a lehl si na zem. "Já už Punťu neopustím…" Zavrčel. "Přišel jsem o ni už jednou, a podruhé už o to nestojím. Ať se stane cokoliv, já s ní zůstanu." Přitulil se k Puntě a usnul. Lajka si povzdechla a zabručela. "Tak dobrá. Z tohoto lesa se stane naše dočasné stanoviště…"

Kapitola 10

2. července 2015 v 12:09 | Lajka

Kapitola X

Lajka si všimla, že před Tarou stojí černobílý pes. Měl zvednutou tlapku, pak si Lajka všimla, že tlapka psa mírně krvácí. Mluvil s Tarou a trochu kňučel, když si všiml Lajky, otočil se na ni. "Ty jsi Lajka, že ano?" zeptal se vlídně a přikrčil se před ní. Lajka nakrčila nos. "Co jsem říkala o ostatních psech?!" Zavrčela. Tara sklonila hlavu. "On je také zdivočelý pes, jako my, Lajko. Zranil si tlapku a ví, jak rozvinuté léčitelské schopnosti máš. Jmenuje se Dexter…" Lajka přičichla k černému psovi. Prohlédla si jeho tlapku. "Je to jen od ježka. Pomoc nepotřebuje. Jen simuluje…" Dexter tiše zavrčel. Tara se ho snažila uklidnit otřením o jeho bok. "Dej tomu čas, Lajko. Rozhodni se. Dexter bude dobrý člen naší smečky." Lajka zavrtěla hlavou. "Je to bojové plemeno, Taro. Nemůžeme ho přijmout do smečky. Nevíme, co se mu honí v hlavě! Jednoho dne na nás může zaútočit a vyvraždit nás do posledního!" Tara sklopila uši k hlavě. "Také máš v sobě krev bojových psů." Lajka se naježila a postavila na špičky. "Jsem z jedné šestnáctiny bulteriér, Taro! Na rozdíl tady od pana čistokrevného!" S nezájmem hodila hlavou k černobílému staffordovi. Ten znovu zavrčel. Lajka mrskla vztekle ocasem a otočila se. "Pokračujeme v cestě!" štěkla směrem ke smečce, poté přes rameno zavrčela na Taru. "Ten cizí pes zůstane tady. A my pokračujeme, aby se náhodou nerozhodl vracet se na místo, kdy přebýváme." Rozeběhla se, když viděla, že smečka už vyrážela. Tara olízla Dexterovi tvář. "Následuj naši stopu, milý. Společně Lajku přemůžeme." Dexter znechuceně zavrčel. "Zničíme ji. Zničíme ji a staneme se Alfa párem!" Tara se zasmála a rozeběhla se za svojí smečkou…
A tak pokračovali v cestě. Uběhl asi měsíc a Tess stále více rostlo bříško. Vzhledem k jejímu vztahu s ježatým Cooperem věděla smečka, kdo bude otcem nadcházejících štěňátek. Šmouha se stále marně snažil o Lajku. Tu noc se smečka zrovna rozhodla nocovat na malé mýtině. Den se chýlil ke konci, na nebi se objevily první hvězdy. Slunce zacházelo. Lajka si lehla a opřela se o kmen velkého stromu. Cooper, který v poslední době následoval Tess víc, než kdykoliv jindy si lehl na její bříško a začal ji olizovat. Šmouha si osamoceně lehl dále od smečky, jen kousek od něj si ustlala Tara. "Rozmysli si to!" Zavrčela tiše a hodila hlavou k Lajce. Šmouha se oklepal - přece by nemohl Lajku zradit. Nikdy… Je to jeho vůdkyně a kamarádka, možná i více, než kamarádka. Black se zoufala svalil doprostřed mýtiny a přemýšlel o životě. Ve chvíli, kdy už Smečka usínala, Tess zavyla bolestí. Přivírala oči, boky se jí prudce zvedaly. Slzy jí stékaly po tváři a ona porodila maličké štěně. Byl to pejsek. Nádherný, černobílý pejsek. Následoval druhý syn. A o chvíli později se narodila fenečka. Tess se protáhla a zívla si, obvinula ocásek okolo narozených štěňátek, která lačně pila z jejích cecíků.
Když se ráno probudila, bolelo ji stále bříško. A pak porodila další štěně - čtvrté. Byl to také sameček, ale nedýchal. Tess nešťastně zakňučela, Cooper se o ni láskyplně otřel. Pak si Tess vzpomněla na radu, kterou už dávno slyšela od jedné fenky. Popadla štěně za kůži za krkem, zvedla jej do vzduchu a prudkým trhnutím hlavy odshora dolů štěnětem švihla. Postup zopakovala dvakrát. Když jej položila na zem, štěně vykašlalo vodu a nadechlo se. Tlamičku mělo otevřenou a podivně chrčelo, Tess ho však stále láskyplně olizovala, dokud se nenapilo z jejích cecíků. Tess si všimla, že poslední pejsek je navíc strašně maličký. Tuto událost už jednou zažila, když její matka, Rita, porodila štěňátka s rotwailerem Maxem. Jejich syn byl podobný na tatínka, ale byl extrémně maličký. Stejně jako štěně Tess…
Cooper přiběhl až k ní. "Jak je pojmenujeme?" Štěkl radostně. "Tess se olízla a ukázala čumáčkem na fenečku. "Tohle bude Michelle!" Zašeptala. Poté ukázala na největší štěňátko a pronesla "Tenhle se bude jmenovat Jim!" Maličké štěně, které svedlo boj o život, Tess znovu olízla. Jemně ho zuby oždibovala, až bylo celé mokré. "Tohle bude Berry…" Cooper souhlasně pokýval hlavou a pohlédl na prostředního syna. "Chci, aby se tenhle jmenoval Willy…" Zašeptal a olízl maličké štěně. Celá smečka souhlasila s pojmenováním štěňátek a Lajka rozhodla, že můžou na místě ještě zůstat, než štěňátka vyrostou…

Kapitola 9

25. června 2015 v 14:58 | Lajka

Kapitola IX

Mladá fenka předstoupila před svoji smečku. Nervózně mrskla ocasem, odkašlala si a dvakrát štěkla. Pak začala. "Od nynějšího dne, smečko, zakládám ve smečce nová pravidla… Budou 3 a každý člen je bude muset dodržovat" Tara znechuceně zavrčela, Cooper zvedl hlavu z boku Tess. Lajka začala.
"Nikdo ze smečky se nesmí scházet s vlky nebo domácími psy!"
Tara zvedla hlavu. "A co když něco takového uděláme?" Lajka mrskla ocasem.
"… Každý, kdo toto pravidlo poruší, bude přísně potrestán. Ponížen, či vykázán ze smečky!"
Black zakňučel. "Nemůžeš přece takhle trestat smečku! Šmouha je také vlk a v naší smečce nadále je! A navíc - nemůžeš bránit naší lásce!" Lajka na Blacka pohlédla a nešťastně sklopila uši. Pak pokračovala. "Nikdo ze smečky nesmí napadnout jiného člena smečky - neporušil-li první pravidlo. Vražda je v tomto případě však vyloučena a trestá se vyloučením ze smečky." Tara se zasmála. "Lajka neumí bojovat, tak zakázala i přátelské potyčky s vyceněnými zuby!" S ironickým smíchem vyskočila, vyběhla k Lajce a odhalila bílé tesáky. Nešťastná Lajka, která neuměla bojovat, se jen bojácně přikrčila. Tara se znovu zasmála a vrátila se na své místo. Šmouha se zvedl a jemně se k Lajce přitiskl, ta se však odtáhla. "A třetí pravidlo." Zabručela Lajka a pohlédla na Taru.
"Všichni členové smečky si navzájem pomáhají. Všichni společně loví. Nedělají si naschvály a žijí v harmonii a přátelství…" Tara sebou škubla a zvedla hlavu. "V tom případě opouštím smečku…" Chraplavě se zasmála a znechuceně si odplivla. Lajka zavrčela. "Proč mě tak nenávidíš?!" Tara pohlédla k modravé obloze. "Jsi neuvěřitelný štístkař. Měla jsi být mrtvá… A hlavně… Kdyby ses nerozdýchala… Velitelkou se stanu já!" Lajka vztekle přešlápla. "Sama víš, že to není pravda! Rita by klidně porodila dalších 5 vrhů štěňat, aby našla správnou velitelku. Věřila mi. Jsem spolehlivá, klidná a neohlížím se na minulost. A hlavně… Nemám touhu každého zabít!" Otočila se a zklamaně se svalila na zem, aby si pořádně odpočinula…
Když se k Lajce rozeběhl Šmouha a radostně na ní skočil, Lajka se v první chvíli trochu polekala. Škubla sebou a zavrčela. "Už dost, Šmouho! Stačí, že jsi v naší smečce vlkem!" Mladý vlk se nešťastně svalil k zemi a odhalil břicho - velitelka ho velmi překvapila. Když se k ní přitiskl, aby jí alespoň trochu olízl, vycenila na něj zuby. Nechápal ji. V poslední době se k němu chovala divně. Připadalo mu… Zdálo se mu, že si snad neváží svého postavení ve smečce. Smečka už není to, co bývala za vlády Rity. Otočil se na Taru. Vše pozorovala, nervózně mrskala ocasem a pak na černého vlka kývla. Ten vstal a připlížil se až k Taře. "Lajka si neváží členů svojí smečky…" zasyčela znechuceně Tara. "Nezaslouží si harmonickou smečku, kterou si tolik přeje…" Šmouha sebou škubl. Tón Tary ho velmi vyděsil. "Co chceš sakra dělat?" Vyštěkl zděšeně. Tara se usmála. "Lajka potřebuje, aby jí někdo dokázal, že není nejdůležitější na světě… Znám jednoho psa, často ho tady vídám. Žije také divokým životem a připojí se k naší smečce. Je to stafford, říká si Dexter… To znamená pravý…" Tara přivřela oči. "Je to nelítostný, ale svoji nenávist dokáže skrýt do přátelské slupky…" Šmouha přešlápl z tlapky na tlapku. "Chceš, aby Lajku zabil?" Vykvikl. "Ona si nezaslouží smrt, ona je… Och, tak krásnou fenku jsem ještě nikdy neviděl…" Tara se zasmála. "Máš dvě možnosti, vlku. Buď budeš nadbíhat velitelce, která si o tobě myslí, že jsi odpad, nebo se přidáš ke mně a k Dextrovi. My vytvoříme ve smečce novou atmosféru, Šmouho. Naše smečka se rozdělí na dva tábory. Nechť začne revoluce!" Šmouha zakňučel. "Nikdy bych Lajku nezradil. Já s ní jednou budu mít štěňata, dej mi čas. A udělám cokoliv, aby se smečka nedělila na nenávistné a milující. Jednou jsme smečka a smečka budeme navždy. SPOLEČNĚ VŠE DOKÁŽEME!!!" Tara zavrčela a srazila Šmouhu k zemi. "Pokud jen cekneš, že něco plánujeme, buď si jistý, že to s tebou dobře nedopadne. Pokud se Lajka dozví, co chystáme…" Zavrčela a scvakla zuby před čumákem černého vlka. Šmouha nervózně polkl. "…Poznáš ve svém krátkém životě poprvé, co znamená bolest…" Slezla z černého vlka a zavrčela. "A teď běž. Utíkej si za svojí velitelkou. Možná to jednoho dne ocení…"

Kapitola 8

18. června 2015 v 15:34 | Lajka

Kapitola VIII

Lajka se vrátila několik kroků ke své smečce. Každý člen smečky dostal k rozžvýkání jeden Psí zub. "Maja je mrtvá…" Zamumlala Lajka. Odteď jsem já vaší léčitelkou. Tara znechuceně zavrčela, Šmouha, až neuvěřitelně energicky vyběhl a srazil Lajku k zemi, začal ji radostně olizovat. "Ale dost, Šmouho, stačí…" Zasmála se Lajka. Cooper se opatrně protáhl a pohlédl na Tess. Tihle dva se hodně sblížili za posledních pár dní. Bylo vidět, že jemu i Tess je už mnohem lépe. Oba se zvedli a rozeběhli se hlouběji do lesa. Black odkráčel lovit. Bylo vidět, že smrt Majy ho velmi ranila. On byl jediný, kdo zbýval z původní smečky, která se dala dohromady. Otočil se na Lajku a kývl. Velitelka ho následovala. "Víš, Lajko…" Zamručel Black a pohlédl na svoji dceru. "Smrt naší léčitelky je pro mě velkým upozorněním. Víš, nejsem si jistý, jestli znáš vše, co by velitelka měla znát…" Lajka mrskla naštvaně ocasem. Lajka se posadila a pohlédla hluboko do lesa. "Co mi chceš sdělit, Blacku?!" Black nervózně přešlápl. "Už tady dlouho nebudu, Lajko. Táhne mi na desátý rok, což není zrovna málo, zvláště pro divoce žijícího psa…" Tlapkou nervózně rýpl do země. "Rita tě nestihla některé věci naučit, tak dovol, abych tě něco naučil já…" Lajka se posadila a mrskla ocasem. "Dobrá, Blacku. Řekni mi, co máš na srdci…" Black se zhluboka nadechl. Jistě víš, na čem záleží dnešním Pejskům z Mazlova. Všichni spolu mají spolupracovat a pravidla již téměř neexistují…" Lajka naklonila hlavu. "Pravidla?" Black pokýval hlavou. "Ano. Všichni divocí psi žili dříve podle pravidel určených hvězdami…" Lajka zavrtěla ocasem. "A jaká pravidla to byla?!" Black si vzdychl. "Současné smečky už pravidla nedodržují, Lajko. Žijí pospolu v harmonii a přátelství, vypomáhají si a nehledí na pravidla, která by ovlivnila jejich životy…" Lajka si povzdechla. Black pokračoval. "Smečka tě ochrání, Lajko a ty chráníš smečku! Jedině společně můžeme najít náš domov. A to je naším posláním, Lajko, najít domov bez válek a krutosti!" Lajka sklonila hlavu. "Dobrá Blacku. Najdu smečce domov. Avšak ve smečce založím nová pravidla!" Black zoufale zavyl.

Kapitola 7

11. června 2015 v 20:46 | Lajka

Kapitola VII

Proběhla okolo křišťálové vody a zastavila se. Vběhla do studánky, aby ochladila své tělo. A pak se zase rozeběhla. Cítila, že slábne. Ztěžka dopadaly její tlapky na zem a ztěžka Maja dýchala. A pak si vzpomněla na pověst, kterou znala. Tuto pověst vyprávěla i Lajce. Léčitelka Arnita. Fenka, která léčila první Pejsky z Mazlova. Ta černá ovčanda, nádherná a mladá fena, která musela vyrazit do cizí země také zrovna pro Psí zub. Událost, která se jí stala, se nese se psy dlouhá léta. "Léčitelka nikdy nepřežije návštěvu cizí země…" Problesklo Maje hlavou. Musela se zastavit. Ztěžka dýchala, viděla rozmazaně… Zamotala se jí hlava a slabostí i únavou se rozkašlala. "Arnita zemřela na místě, kde našla Psí zub. Náhle. Bez příčiny." Zabručela Maja. "Ale já to dokážu. Už nemám moc sil, ale lék smečce donesu…" Popadla do tlamy plody rostliny a rozeběhla se do lesa. Už jen pár metrů… Dva skoky ještě stihla Maja udělat, pak se jí podlomily přední tlapy a Maja se skácela k zemi. Plody rostlin se jí vysypaly z tlamy, Maja se marně snažila vstát. Začala panikařit, přední tlapky se jí pokaždé podlomily. To už jí ale spatřila Lajka. Byla v dohledu. Rozeběhla se k ní. "Co se děje, Majo?!" Zaštěkala vyděšeně. "Postřelili mě, Lajko. Postarej se o smečku. Přines jim Psí zub, určitě jim už bude lépe, ale preventivně každému dej ještě jeden plod. Do tří dnů nikdo o nemoci nebude nic vědět… Lajko…" Bílá velitelka nešťastně na dogu pohlédla. "Budeš… Dobrá léčitelka…" štěkla s obtížemi Maja. Lajka uronila slzu. "Ještě jsi mě nenaučila všechno, Majo… Co když… Co když nedokážu smečku vyléčit?!" Maja se usmála. "Posbírej Psí zuby, Lajko a utíkej za smečkou. Ty to dokážeš, Lajko. Já ti věřím." A s těmito slovy a pohledem upřeným na Lajku se Maja odebrala na místo, kde už žádnou nemoc nedostane. Za Duhový most…

Kapitola 6

4. června 2015 v 13:56 | Lajka

Kapitola VI

Tara zakašlala. Přidala se i Tess, následně Šmouha. Lajka s obavami hleděla do dálky. Už celý den byla Maja na cestě, Psí zub přece NEMŮŽE růst tak daleko. Divila se, že vzhledem k tomu, co se ve smečce děje, nezačíná nikdo panikařit… Black se posadil vedle Lajky. "Co se děje, Lajko… Ty to víš? Víš, co s námi příroda provádí?" Otočil se na Šmouhu. Ošklivě se rozkašlal, až vykašlal krev. Black s Lajkou soucitně sykli a bolestně odvrátili hlavu.
Maja se probudila. Natrhala několik Psích zubů a vydala se za smečkou. Nejdříve jen opatrně klusala, pak se rozeběhla, až se jí za tlapkami prášilo. Rozhlédla se a nasála stopu. Zahnula prudce doleva, okolo křišťálového rybníka. Byla už blízko, cítila to. Smečka je nedaleko… Přidala do kroku a rychlostí blesku vběhla do lesa. Někteří psi leželi na místě a vypadali ještě zoufaleji, než když je opustila. Někteří vypadali, že se ani z místa nepohnuli. Každému členovi Maja dala rozžvýkat plod rostlinky, otočila a vyběhla zpět na mýtinu pro druhou dávku. Tu dá Pejskům, až se jim trochu uleví. Ač se jí Lajka snažila zastavit, rozeběhla se zpět. Tara se znechuceně oklepala. Bylo vidět, že se jí jako zázrakem ulevilo. "Chtěla jsi ji zastavit, Lajko, viď? Copak ti už nejde o naše zdraví?" Bílá velitelka zavrčela. Tara do ní poslední dobou rýpala až příliš moc. Copak si ta fena myslí, že Lajka nedokáže vést smečku?
Začalo se stmívat. Maja doběhla až k loučce, na které rostla přeslička. Nahrabala si větší hromádku plodů rostlinky. Možná, když jí nabere víc, bude se to hodit i do budoucna. Náhle zaslechla kroky. Otočila se. Zvedla pysky a zavrčela. Zpoza keře vyšel člověk. Maja na něj vyděšeně pohlédla a přikrčila se, stáhla ocas mezi nohy. S lidmi neměla dobrou zkušenost, a ač byla opravdu veliká, bála se jich. A pak si všimla, že člověk má v ruce zbraň. Ten člověk také žije v přírodě. Problesklo jí hlavou. Třeba utekl od svých příbuzných, aby hledal, jako my… Přisunula se k člověku o krok blíž. Ucítila vztek a nenávist vycházející z těla člověka. Vyděšeně uskočila a pohlédla člověku do očí. Pak člověk zavrtěl hlavou a zvedl zbraň k Maje. "Já to ty lidi nenaučím…" Zabručel téměř bez emocí. "Plaší mi to zvěř a stejně to běhá navolno. Ani obojek to nemá…" Maja sebou škubla. Najednou ucítila něco špatného, něco, co předtím necítila. Urychleně popadla do tlamy všechny plody Psího zubu a rozeběhla se pryč, za svojí smečkou, daleko od člověka. A pak uslyšela ohromnou ránu. Kulka se jí zaryla pod kůži na zádech. Bolest, kterou Maja nikdy nepoznala, zdánlivě však připomínala bolest, kterou jí způsoboval člověk, u kterého žila. Když z něj táhl alkohol a on ztěžka chytal do rukou klacky a pak… Maja přivřela oči při bolestivé vzpomínce. Bolest v zádech však neustupovala a Lajka cítila, že jí po zádech stéká pramínek krve…

Kapitola 5

28. května 2015 v 20:45 | Lajka

Kapitola V

Tu noc se smečka opět chystala přesunout. Vyrazili z malé mýtinky polní cestou, aby urazili alespoň kousek cesty, než se rozední. Chladný vítr jim foukal do tváří, pejsci se však nenechali jen tak zastrašit a pokračovali v cestě. K větru se přidal i silný déšť a máčel pejskům kožíšky. Maja několikrát uvažovala o tom, že by měli zastavit, Lajka však chtěla v cestě pokračovat. Dorazili až k rozlehlému lesu, do kterého se skryli. Krmelec na kraji poskytl některým z nich večeři, několik psů však znechuceně s kručícími bříšky ulehlo ke spánku. Tulili se k sobě. Lidé by řekli, že byla zima, že by psa nevyhnal…
A druhý den se to stalo. Několik psů začalo kýchat. Lajka si zprvu myslela, že jde o pouhou rýmu a ihned se rozeběhla hledat několik rostlinek měsíčku lékařského. "Dej si pozor…" Zamumlala Maja. "Může jít i o prastarou psí nemoc. Léčitelé pro ni nemají zavedený název, ze začátku však psi kýchají, poté jim začne téct z nosu. Když jim otečou tlapky a téměř ohluchnou, přestává je poslouchat i žaludek. Nic v sobě neudrží a v té chvíli je konec. Nemoc se musí odchytit v počátcích a proto je dobré preventivně nasadit léčbu. I kdyby šlo o pouhou chřipku, nesmíme nic podcenit!" Lajka zabručela. "Ale… Naše smečka musí najít místo, kde bude žít!" Maja se na ni nezvykle hrubě obořila. "Copak ti jde víc o splnění poselství, než o zdraví smečky?! Musíme tady zůstat, Lajko, musíme. Začneme s léčbou dříve, než se nakazí i další členové…" Lajka nervózně mrskla ocasem. "Kde seženeme léky?" Maja zakňučela. "Tato psí nemoc se léčí jediným lékem. Léčitelé ho nazývají Přeslička psí zub. Je extrémně vzácný. Upřímně jsem se této chvíle obávala od začátku tvého života. Budu muset vyrazit na cestu, Lajko. Budu hledat přesličku. TY SE SMEČKOU ZŮSTANEŠ TADY. Já přijdu. Vrátím se s léky. A pokud ne… Je smečka ztracena…" Lajka nešťastně zavyla a pohlédla Maje do očí. "Běž, Majo, vyraž na cestu. Zachraň naši smečku!"
Maja kývla a vyběhla. Běžela dlouho, bez přestávky. Nevěděla, kam má běžet, šla zkrátka za nosem. Tak daleko od smečky se ještě nikdy nevydala. Asi po hodině narazila na křišťálový rybníček, a tak se napila ledové vody. Pak se ale rozeběhla dál, i když měla problémy s dechem, nezastavovala se. Přestože se nikdy s Přesličkou psí zub nesetkala, jeho vůni poznala téměř okamžitě. Omamná vůně, lehce levandulová s nádechem vanilky a dochutí maliníku. Plod. Poměrně veliký červený váleček, ve tvaru psího zubu - podle něj dostala rostlinka svůj název - byl na celé rostlině to nejdůležitější. Působil zvenčí i zevnitř, látky v něm dokázaly léčit otevřené rány i neznámou nemoc, při větším množství se však jeho síla obracela k horšímu. Tlapy Majy se začaly podlamovat, a tak si velká fenka lehla. Zívla si. "2 hodinky spánku neuškodí…" zašeptala pro sebe a položila hlavu na tlapky. Brzy usnula tvrdým spánkem…

Kapitola 4

21. května 2015 v 17:00 | Lajka

Kapitola IV

Lajka přišla až k Blackovi. "Myslím, že bys měl něco vědět…" Zamumlala. Černý pes na ni pohlédl a Lajka kývla na Trampa. Šedý pes přišel až k Blackovi a zvedl hlavu. "Blacku. Je mi moc líto, že jsem tě v tvém životě tolikrát zklamal…" Blackovy oči v tu chvíli pokryla vrstva smutku a vzteku. "Vím, kdo jsi…" Zašeptal rozlíceně a skočil po Trampovi. Z obou psů se v tu chvíli stalo zápasící klubko. Black držel Trampa pod krkem, šedý pes jen nešťastně hryzal Blackovo ucho. "Nechtěl jsem ti ublížit!" štěkl. "Smrt tvé družky byla jen souhra nešťastných náhod!" Black vztekle zavrčel. "A to, jak jsi nás se sestrou opustil, abys zachránil svůj život, byla také nešťastná náhoda?" Hryzl psa do tlapky a Tramp bolestivě uskočil. "Udělal jsem velkou chybu Blacku, chci ji napravit. Dovol mi, abych se stal tvým otcem, dovol mi, abych napravil, co jsem zameškal!" Black vyskočil a srazil psa k zemi. Postavil se na jeho hruď a zašeptal do jeho ucha: "Nemám zájem. Opusť smečku, pse, radím ti to dobře. Na svého otce jsem zanevřel a dlouhá léta jsem uvažoval, jak bych se mu pomstil, když ho znovu potkám. Nemám zájem o tvoji péči, pse. Buď smečku opustíš, nebo zde zůstaneš. Ale věř mi, že moji lásku si už nikdy nezískáš…"
Uběhly tři dny. Smečka žila v mírném napětí, s podezřením hleděla na Trampa a s očekáváním na Blacka. Lajce se zdálo, že členové smečky čekají na chvíli, kdy po sobě Black a Tramp skočí a co víc - čekají na chvíli, kdy Black Trampa zardousí. Situace ve smečce se neustále zhoršovala, až Tramp s povzdechem rozhodl, že smečku opustí. Věnoval Lajce milý pohled, mrskl ocasem a zmizel mezi stromy. Nedalo by se říct, že se situace uvolnila, přesto však byly mezi členy smečky méně napjaté vztahy než mezi dny, kdy ke smečce patřil Tramp. K původnímu stavu, kdy velitelkou byla Rita a smečka žila ve vzájemné harmonii se však smečka už nevrátila. Mezi některými členy probíhaly neustálé hádky, které byly někdy jen pouhou výměnou názorů, jindy však naprosto nenávistným vzkazem. Nejčastější hádky byly mezi Lajkou a Tarou. Tara nedokázala pochopit, jak se Lajka mohla stát velitelkou. Viděla v ní neschopné štěně - pravda, že Lajka neuměla bojovat - Rita jí to nestihla naučit, stávala se však stále lepší léčitelkou. I Maja cítila, že brzy zemře a v případě, že by smečka dostala nějakou zákeřnou nemoc, musela by vyrazit do cizí země. Návštěva cizí země za účelem hledání bylinek byla pro léčitele - alespoň podle pověstí - velmi riziková. Maja tedy učila Lajku, jak přikládat na rány pavučinky. Kterou bylinku v určité chvíli použít a jak se zachovat při které nemoci. A s každým dalším dnem Lajčiny vědomosti nabývaly. Bylo zřejmé, že z ní bude velmi dobrá léčitelka, která se v případě nouze o smečku postará.

Kapitola 3

14. května 2015 v 12:05 | Lajka

Kapitola III

Přišlo ráno. Black se protáhl a táhle zívl, poté společně s Majou pohřbil Ritu pod rozkvetlým jabloňovým stromem. Lajka ňafla na smečku, že je už čas přesunout se dále a smečka začala pomalu vstávat. Tara si něco žbrblala pod vousy a znechuceně pozorovala Lajku. "Smečko," štěkla přísně Lajka, když o pár metrů dále vyšli z nově postavené městské části na zbylý pruh louky. "Tohle je náš nový člen. Tramp. Doufám, že jej přivítáte s otevřenou náručí. Je to toulavý pes jako my, a jak jistě víte, toulaví psi POTŘEBUJÍ smečku." Black zavrčel, až se mu srst na zádech naježila, velitelce však neodporoval. Když se opět rozeběhli dále, za nosem, uslyšeli krátké štěknutí. "Počkejte!" štěkl tenký hlásek. Lajka prudce zabrzdila a otočila se. Za smečkou přibíhal maličký pejsek, rozježené štěňátko, které se v trávě téměř ztrácelo. "Počkejte na mě. Patřím k vaší smečce. Přijměte mě do smečky, Lajko…" Lajka ucouvla. "Jak víš, jak se jmenuji?" Štěně se postavilo na zadní tlapky. "Zdál se mi sen. Dnes v noci. Smečka sedmi psů odcházela z mýtiny, na které vznikají nové paneláky. Viděl jsem ve svém snu padat hvězdu. Viděl jsem ve svém snu fenku bígla, vaši bývalou velitelku Ritu. Řekla mi, že se mám přidat k vaší smečce, že budu dobrým členem. Říkala, že mé umění mluvit s hvězdami bude ve smečce velmi potřebné. Řekla, že smečka potřebuje malé a odvážné psy jako jsem já…" Black sebou škubl. "On mluvil s Ritou?" Zakňučel, v očích se mu objevily slzy. Štěně kývlo. Lajka přejela pohledem po každém členovi smečky, poté sklonila hlavu a zamručela: "Jak se jmenuješ, štěně?" Pejsek přešlápl z tlapky na tlapku, sklonil nešťastně hlavu. "Žeryček" špitl a zvedl oči k laskavému pohledu velitelky. "To nepůjde." Zavrčela Lajka. "Máte někdo návrh na jméno pro tohoto odvážného psíka?" Tramp radostně zaštěkal. "Co Cooper?" štěněti se rozvrtělo celé tělíčko, začalo poskakovat na místě a nadšeně poblafávat. "Cooper je krásné jméno! Díky, pane pes!" Tramp olízl maličkého Coopera na zádech a Lajka zavyla. "Broku, přivítej v naší smečce nového člena. Cairn teriéra Coopera!"
A tak smečka osmi psů opět byla na cestě. Opět hledali domov, místo, kde nebudou války ani lidé, vlci ani domácí psi. Místo plné klidu. Po dlouhých dvou hodinách dorazili k lesíku. Nebyl příliš veliký, ale pejsci v něm mohli přespat.

Kapitola 2

7. května 2015 v 15:45 | Lajka

Kapitola II


Black ke své družce nešťastně přičichl. Jazyk jí visel z tlamy a celá se třásla. Šedý se olízl a zmateně ucouvl, pak se posadil a pohlédl na Blacka. "Já… Já nechtěl… Omlouvám se… Nechtěl jsem… Nemůžu za to, já… Není to moje chyba, připletla se mi pod tesáky… Jen jsem… Jen jsem jí chtěl dát trochu lekci, nechtěl jsem ji zabít…" Black zavrčel a lehl si k Ritě. Z hlavy jí vytékal pramínek krve, který tvořil na zemi menší loužičku. "Co… Co se stálo?" Zašeptala Rita velmi slabě, téměř neslyšně. Black zavrtěl hlavou, věděl, že jeho družka umírá, nedokázal však určit, co se vlastně stalo. Lehl si a zakňučel, položil si hlavu na Ritin bok. "Rito, já… Já tě miluju. Vždycky jsem tě miloval. Já… Už od chvíle, kdy jsi mi nabídla místo ve smečce jsem uvažoval o naší budoucnosti… Já… Toužil jsem po tom, abychom měli společně štěňátka. Rito, já… Když jsem poznal Izugari, a že to, Rito, byla nádherná vlčice… Vždy, když jsem s ní mluvil, lovil, nebo vyl na měsíc, představoval jsem si, že všechny tyto úkony provádím s tebou. Tvým druhem v té době byl však Max. Já jsem nesnesl Maxe a Max neměl rád mě, a tak jsem, vím, že mě za to budeš nenávidět, já jsem toužil po tom, aby Max zemřel. A teď jsme prožili část života spolu. Máme dceru, budoucí vůdkyni smečky. Ale já chci, Rito, abys útok toho šedého psa přežila. Chci zemřít s hlavou položenou na tvém těle a chci překročit hranici Duhového mostu s tebou. Poté, co mi řekneš ¨Také jsem tě vždy milovala, Blacku…¨ " A pak si Black všiml, že tělo bíglice se přestalo hýbat. Ano, byla už sice starší, ale, takto brutální smrt si velitelka Pejsků z Mazlova nezasloužila. Black si povzdechl a začal plakat, kňourat a fňukat. A pokud některý ze psů řekl, že po smrti Izugari byl Black velice smutný, nebylo to nic ve srovnání s chvílí, kdy mu zemřela družka Rita…
Lajka se posadila a zahleděla na hvězdy. Šedý pes přišel až k ní. "Nechtěl jsem to udělat." Zabručel. Lajka na něj pohlédla. Nevěděla přesně, co si má o psu myslet, ale cítila z něj dobro.
"Kdo jste?" Zavrčela tiše, téměř neslyšně. Šedý pes se posadil vedle ní. "Narodil jsem se na farmě…" Zamumlal. "Říkali mi Tramp a děti mě milovaly. Byl jsem nechtěný kříženec, tuším, že snad aspoň 8 plemen. V mých předcích se skrývají honáčtí, tažní či stopařští psi. A jednoho dne, když mi byl asi rok, potkal jsem v parku nádhernou mladou fenku se srdcovou maskou. A ta její vůně… Ona byla křížencem bígla a russel teriéra a ještě něčeho, co jsem nebyl schopen úplně určit. Velmi blízce jsme se spřátelili a často jsme odcházeli od svých majitelů a sedávali v parku. Jednoho dne začala rodit. Měli jsme společně dvě štěňata, ale ona sama byla ještě štěně… Nedokázala porod přežít… Obě štěňata zůstala v mé péči a já se rozhodl, že na farmu se nevrátím a budu žít divokým životem. Vychoval jsem je. Oba. Psa a fenu. Celobílou fenku, kterou jsem pojmenoval Punťa a nádherného černého psa se zlatavou maskou a tlapkami. Pojmenoval jsem ho Black. Velmi jsem si ho vážil, neboť měl masku ve tvaru srdce, stejně jako jeho matka. Jednoho dne přišel den, na který nikdy nezapomenu. Zrovna jsme přebývali v lesíku poblíž vesnice a ti lidé na nás zavolali odchytovou službu, nebo tak něco. Lidé s klacky pobíhali po lese a hledali nás. Puntě s Blackem byly tehdy asi 4 měsíce, a když jsem zjistil, že lidé jsou již blízko… Postrčil jsem oba pejsky tak, aby si jich přicházející lidé všimli a sám utekl dále, hlouběji do lesa. Štěňata mě volala, ale já je nezachránil. Zachránil jsem svoji kůži, ale obětoval kvůli tomu svoje štěňata." Šedý pes se odmlčel a polkl, snažil se potlačit smutek, snažil se nebrečet. "Chci se přidat k vaší smečce, Lajko. A pokud to nepůjde, chci s vámi alespoň chvíli jít, chci jít vaší cestou. Chci Blackovi vynahradit vše, co jsem zkazil dříve. Poprvé jsem ho nepoznal a vím, že jsem ho v jeho životě už podruhé zklamal tím, že jsem zabil jeho družku, ale… Možná se mnou bude chtít mluvit. Možná mu budu moct vynahradit vše, co jsem zanedbal…" Lajka na psa pohlédla a hluboce si vzdychla. "Black s vámi nebude chtít mluvit, ale já vám věřím. Nechť se Tramp stane Pejskem z Mazlova!"

Kapitola 1

30. dubna 2015 v 15:30 | Lajka

Kapitola I

Rita mrkla na Lajku. Roční fenka vyletěla ze svého úkrytu, neslyšně přiběhla až k odpočívajícímu králíčkovi. Její heboučké tlapičky se odrazily od země, vyskočila… Při dopadu zlomila zvířeti krk, nestihlo téměř nic postřehnout. Lajka chytla mládě do tlamy a nesla svojí matce. Mýtinou proletěl černý stín, vrazil jí hlavou do boku. Lajka překvapeně pustila kořist, když ji Šmouha převalil na zem. Bleskurychle se otočila, Šmouha ji však přátelsky hryzl do břicha. Lajka se pokusila vyhnout, vlk ji chytil za ucho a odmítal pustit. "Au, au, pusť mě, Šmouho, ty kříženče!" Odrostlé vlče rozhořčeně pustilo ucho své kamarádky a svezlo zadek k zemi. "Bylo to připravený…" Zabručel a kývl na Ritu, která vyběhla zpoza kmene povaleného stromu. "Musíš se naučit bojovat, Lajko. Divoký pes potřebuje umění bojovat v životě víc, než… Než domácí pes svůj obojek!" Lajka zavrčela. "To nestačí, že umím číst myšlenky lidí a že mám šestý smysl?" Rita jí olízla po hlavě. "Tvé schopnosti jsou nám v poslední době velkou pomocí. Od chvíle, co se lidé pokouší na naší mýtině stavit ty… ty…." "…Paneláky," zamumlala Lajka a Rita pokračovala. "Od chvíle, co se tu lidé snaží stavět paneláky, se náš styl života hodně změnil a je jen otázkou času, než nás lidé z mýtiny vyženou úplně. Už tak můžeme být rádi, že na nás nezavolali odchytovou službu… Budeš velmi dobrý pomocník pro naši smečku, protože poznáš, až bude čas. Pak nás prosím kontaktuj a společně, jako smečka opustíme mýtinu. A já tě naučím bojovat a připravím tě na velitelské povinnosti, které každý velitel musí znát.
Asi o týden později Lajka smečku upozorňovala. Lidé nastoupili do hlučných strojů a začali zpracovávat část mýtiny, kde Pejsci z Mazlova přebývali celý rok. "Musíme tuto mýtinu opustit" špitla Rita. Tara s Tess jí vyběhly za patami, Lajka jen bez hlasu stála a sledovala lidské počínání. Ač uměla číst jejich myšlenky a rozuměla každému jejich slovu, nechápala jejich počínání. Proč lidé ničí jejich přirozené prostředí? Proč lidé ničí jejich domov? Proč se lidé snaží zničit místo, kde mohli Pejsci z Mazlova dožít? Z přemýšlení ji vyrušil Šmouha. Rozeběhl se a skočil jí na záda, povalil ji a žertovně se jí zahryzl do tlapky. Lajka zavrčela a chytla vlka pod krkem. Šmouha sklopil uši a pustil její tlapku. Překvapeně zavrčel. Black proběhl kolem Lajky, letmo se přitulil k jejímu krku a přihopsal až ke své družce, Ritě. Maja zvedla hlavu a začenichala. "Je dobře, že se stěhujeme…" Zamručela zvučně. "V okolí už není dostatek Měsíčku lékařského. Doufám, že na místě, kam se dostaneme, bude velké množství."
A tak vyrazili. Proběhli okolo nově postavených panelových domů, otřeli se o několik odpočívajících dělníku. Když téměř opouštěli nově vznikající čtvrť, zachytila Rita ostrý pach nepřítele. "Něco cítím…" Zavrčela a Black s Tarou s ní souhlasili. "Pach neznámého psa, který nám bude chtít ublížit. Bude lépe, když ho zničíme dřív, než zničí on nás…" A pak ho spatřili. Šedý pes s bílými tlapkami ležel na zemi, udržoval si bezpečný odstup od jednoho z dělníků a nechal se od něj krmit. Dělník vždy odlomil kus svého tlustého sendiče a hodil jej přímo do tlamy šedivého psa. Když však natáhl ke psu ruku, zavrčel, ucouvl a hleděl na něj, zda se nehodlá ještě více přiblížit. Pes spatřil smečku, stáhl uši k hlavě a rozeběhl se k ní. "Kdo jste a co tady děláte?!" Zavrčel překvapeně a vztekle zároveň. "Přebývali jsme tu asi rok!" Štěkla Rita. "Bylo to naše území, ale sebrali nám ho lidé. Opusť tuto mýtinu, uhni nám z cesty a nic se nestane…" Šedivý pes se oklepal. Nechtěl fence, která byla o polovinu menší než on ustupovat. "Neslyšel jsi?" Zaštěkal Black, až sebou pes škubl. A než se stihl jakkoliv pohnout, Rita po něm vystartovala. "Matko, nech ho!" Vyštěkla Lajka, to už ale k šedivému přibíhal i Black. Šedivý překvapením vyštěkl, bylo to na něj až moc násilí. Nechtěl se poprat. Když se mu však Rita zakousla pod krkem, škubl sebou a třískl s fenkou o zem. Bíglice vykvikla bolestí, stále jej však držela. Black se přidal a svým již známým chvatem hryzl šedivého do nohy. Šedý cukl s tlapkou a vytrhl se z Blackových čelistí. Urychleně se otočil a scvakl Blackovi zuby před čumákem. Rita se pustila a narazila psovi hlavou do boku. Pes vyjekl bolestí a otočil hlavou. Dřív, než Lajka stihla zaštěkat, aby předešla tragédii, ozvalo se velmi ošklivé křupnutí a tělo Rity se bezvládně svezlo k zemi…
 
 

Reklama