... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

2. vydání první série

Kapitola 17 - Nový domov

23. dubna 2015 v 9:00 | Lajka

Kapitola 17

Nastalo jaro. Sníh roztával a první sněženky si razily cestu skrz něj. Maličká, nyní již 2 měsíční Lajka pobíhala nadšeně po dvorku polorozpadlého domu, Rita ležela poblíž ní a šťastně na fenku hleděla. V divočině, kde se každý bojí o život, na Ritu číhala smrt na každém rohu. Lajka byla nástupce. Až Rita zemře, stane se Lajka velitelkou Pejsků z Mazlova. Najednou maličká fenka zvedla hlavu a nastražila uši. Tiše zavrčela. Rita se ostražitě postavila. "Co… Co se děje, maličká?" Lajka zakňučela. "Je tu člověk. Velmi blízko. Musíme opustit naše stanoviště… Pokud okamžitě nezmizíme, zabije nás!" Rita byla nervózní a rozrušená, přesto se snažila dceru uklidnit. "Nic se neděje, maličká, neboj se…" Lajka však okamžitě zaštěkala. "Ten člověk je velmi blízko, matko. Má zbraň. Pokud okamžitě neutečeme, zabije nás všechny!" Rita zaštěkala na smečku, která vyrazila hledat nový domov. "Taky musí neustále celá smečka poslouchat tu malou čubu?" Zavrčela znechuceně Tara. "Ona štěkne a celá smečka vyrazí… To jsem ještě neviděla…" Rita se na ni láskyplně usmála. "Bude to tvá velitelka, Taro. Až zemřu, stane se Lajka vůdcem vaší smečky…" Zahnuli a oběhli kamenný sloup, proběhli ovocnou alejí a stáli na odlehlé a opuštěné louce. Obrovský kmen ležící na ní si Rita okamžitě oblíbila, vprostřed loučky protékal potůček. "To je nádhera…" Zašeptala Maja téměř bez dechu. Rita přikývla. "Zde budeme v bezpečí. Usadíme se tu." Lajka se ale neuklidnila. Klepala se stále víc a z maličké tlamičky vycházelo stále hlasitější vrčení. Ve chvíli, kdy se rozběhla směrem k aleji, vyrazil odtud člověk se zbraní v ruce. Black se proti němu okamžitě rozeběhl. Maličká Lajka se člověku zakousla do nohavice. Vztekle zaklel a fenečku odkopl. Black se odrazil od země a skočil na člověka, svými téměř 40 kilogramy ho srazil k zemi. Vyrval mu z ruky zbraň a odhodil ji o pár metrů dál. Člověk napřáhl pěst, aby Blacka uhodil, ten se však do jeho ruky okamžitě zakousl. Podpásová rána přišla z druhé strany. Black zavrávoral, na pomoc mu běžela Maja. Zakousla se do člověka a Black jí pomohl, až pod její silnou čelistí téměř ochabl. "Broku svatý, co jsme to provedli!" Zavyl Black a s výčitkami svědomí hleděl na osláblého člověka. Otočil se na Ritu, která jen bezmocně zavrtěla hlavou. A pak, když se Black otočil k člověku, všiml si, že jeho dech utichl. Tělem Blacka i Majy projela vlna mrazu a strachu. Pes zabil člověka. Zabil člověka a dopustil se té největší chyby, kterou v životě mohl udělat. Rita teď přiběhla k Lajce. Nic jí nebylo, jen jí trošku bolel bok. Bude ho mít naražený, ale brzy nebude vědět, co se událo. Až na krutou vzpomínku. Ještě ten den smečka člověka pohřbila, ač jim chtěl ublížit, nechtěli dovést událost až tak daleko. "Lidé jsou až moc měkcí…" Zamumlal nešťastně Black. "Chtěl jsem mu jen vynadat… Jako psovi…" Rita Blacka olízla. "Nic se neděje, Blacku. Je možné, že ho zde budou hledat, ale schováme se. Ty za to nemůžeš. Bránil jsi smečku. Jsi dobrý druh. Jsi Alpha pes. Za ochranu smečky bys položil život…
A tak Pejsci z Mazlova našli domov. Alespoň dočasně. Mýtina byla skutečně nádherná, člověkem nedotčená a skrytá daleko za městem. Lajka se koupala v azurovém potůčku a Rita seděla na kmeni stromu. Věděla, že se něco blíží. Něco, co je z nově nalezeného domova vyžene opět na dalekou cestu. Ale nedokázala s přesností určit co…

Kapitola 16 - Je to výhra?!

16. dubna 2015 v 15:50 | Lajka

Kapitola 16

Zdálo se, že je po všem. Poražení domácí teď jen zklamaně kulhali pryč. Black se rozhlédl po přízemí. Na zemi leželi 3 domácí. Ze dvou pomalu život unikal, třetí byl už od začátku mrtvý. Horší bylo, že nájezdu domácích podlehl i Sandy. Maja ležela u jeho těla, nešťastně ho olizovala a zahřívala. A co bylo ještě horší, zemřel i maličký Buck. Black se otřásl při pomyšlení na to, jak to bude Ritě vysvětlovat. A na víc - který pes může být tak krutý, že zabije štěně?! Alespoň, díky Broku, za ta nová štěňata… Rita by to bez nich asi nezvládla… Pohlédl na Tess, která se společně se Šmouhou stále krčila vyděšená v koutě. Kývl na ně a rozeběhl se za Ritou, aby spatřil svá štěňata a novou vůdkyni smečky. Když vyběhl do patra a spatřil Ritu, musel zavřít oči a nadechnout se, než na ní znovu pohlédl. Fena měla na mnoha místech servanou srst i s kůží, oči měla příšerně nateklé. "To ne… Rito, jen to ne, neříkej že… Co se stalo?!" Ritě se valily z očí proudy slz, nedokázala ani Blackovi pohlédnout do očí. "Je jich 6, Blacku… Jediné nepřežilo…" Když viděla jeho vrásky okolo očí, dodala "A co zbytek smečky?" Black si povzdechl, nedokázal v tuto chvíli říct Ritě pravdu, ale když na něj ještě chvíli naléhala… "Sandy zemřel…A … A… A Buck taky… Je mi to moc líto…" Sklonil hlavu. Temným a prázdným domem se ozvalo dlouhé zavytí. Black nedokázal udělat v tu chvíli nic. Seděl tam jako přimražený a koukal do země. A v tu chvíli Rita porodila sedmé štěně. Okamžitě mu pomohla na svět, olízala jej a přiložila ke strukům, jako ostatně každé ze šesti štěňat. Chvíli leželo bez hnutí. "No tak…" Zamumlal Black a olízl štěněti čumáček. A Štěňátko kýchlo… Zhluboka se nadechlo… A přisálo se na Ritu. "Měl by se jmenovat Lucky… Měl štěstí jako… Ne, to se nedá přirovnat. Ach díky Broku, my máme štěně…" Rita se i přes stále tekoucí slzy usmála. "A co víc… Je to fenečka. Bude z ní dobrá velitelka. Měli bychom jí vybrat jméno. Lucky se přece jen pro fenku moc nehodí…" Black si škytl. "Ocáskem mrská, jak kdyby to byla V-Laječka…" Rita se usmála. "Ach ano, Laječka. Lajka. Díky, Blacku, Lajka je krásné jméno. Nechť Lajčina duše zapíše se v hvězdy! Lajka se po mé smrti stane velitelkou smečky Pejsků z Mazlova!" Začalo se rozednívat. Noční bitva byla jako zlý sen, který se bohužel splnil. Dala však smečce nový život a novou šanci. Nyní už jen drsné a bolestivé vzpomínky připomínaly noční bitvu, smečka dokázala těla psů pohřbít. "Větrní chrti unášejí jejich duše za Duhový most… Víš, Blacku… Já se tam docela těším. Pověst říká, že budu opět zdravá a šťastná a setkám se se všemi, o které jsem přišla…" Otřela se o černého psa. "Rito… Jak dlouho tu chceš zůstat?" Zeptal se s mírnými obavami. "Do první sněženky, Blacku…" Zašeptala vlídně a ovinula ocásek okolo maličké Lajky…

Kapitola 15 - Souboj s domácími

9. dubna 2015 v 15:45 | Lajka

Kapitola 15


Ještě tu noc se vrátila Tess z vesnice do opuštěného domu s dílkem plesnivé pizzy, starým rohlíkem a rybí hlavou. Zima byla sice pro pejsky obdobím hladu a velkých starostí, lidské vesnice však skrývaly mnoho jídla, více, než pouhý les, či louka.

Probudilo je štrachání a křupání sněhu. Black s Majou okamžitě ostražitě vyskočili. Black vyběhl z opuštěného domu, aby se podíval, co se děje. K domu se plížila smečka domácích psů. "Domácí…" Procedil Black skrz zuby. V tu chvíli mu došlo, že Rita není příliš chráněná, a tak ji odvedl do prvního patra domu a schoval pod postel. "Já jdu hájit čest Pejsků z Mazlova…" Zašeptal. Domácí vběhli do domu zrovna ve chvíli, kdy Black seskočil z posledního schodu. Bylo jich osm. Stejně, jako pejsků z divoké smečky. Domácí se na zdivočelé okamžitě a bez váhání vrhli. Když si Black všiml, že dva domácí vybíhají schody, vyděšeně sebou škubnul. Setřásl bišonka, který mu visel na zádech. Ve chvíli, kdy vyskočil, aby rychleji dopadl na dřevěný schod, ucítil tlak v zadní tlapce. Silná čelist ho ve vzduchu stáhla dozadu, Black se prohnul v zádech a bolestivě dopadl na tvrdou podlahu. Všiml si, že Maja před ním právě zakousla sotva odrostlé štěně vlčáka a Sandy znuděně fackoval vzteklého, avšak bezmocného jezevčíka. Tess se choulila v koutku s okem upřeným na hvězdy. "Za všechno můžu já, Broku. Kéž by Tvá vyšší moc společně s větrnými chrty pomohla odrazit útok těch mazlíčků…" Pohlédla na Taru. Na odrostlé štěně si vedla velmi dobře, z Border colie Collina rvala chlupy a držela si ho stále pod sebou, ležel na zádech a svůj krk měl v Tařiných čelistech. Tess věděla, že Tara psa jen tak nezabije, nejdříve si ho chce pořádně užít.

Když se Blackovi podařilo utéct z tvrdých čelistí pitbula, vykulhal s bolestmi nahoru do patra za Ritou. Byla potrhaná a do jejího břicha se právě zakusoval starší kokr. "Ach ne! Štěňata!" Vyjekl Black a jako Blesk proletěl kolem Rity. Stačil si ještě všimnout, že v koutu pokoje leží bezvládné tělíčko foxteriéra. Bolestivě vrazil hlavou do korkova boku. Překvapeně bíglici pustil, aby však nahradil onu svoji chybu, zakousl se Blackovi pod krkem. Black vyjekl bolestí a pohlédl na Ritu, která porodila první štěně. Zuřivé klubko Blacka a kokra se sunulo pokojem, stále blíže ke schodišti, až nakonec se oba ze schodů skutáleli. Kokr dopadl kupodivu hůře, dole ještě chvíli dezorientovaně ležel, čehož Black využil a chytil psa za krkem. Zatřásl s ním jako s plyšovou hračkou, jako s umírajícím kuřetem. Když ho pustil, kokr z posledních sil odhalil břicho…

Kapitola 14 - Noc lásky

2. dubna 2015 v 15:40 | Lajka

Kapitola 14

Otočila se. "Blacku?" Černý pes sklonil hlavu, pohlédl na Ritu a zavrtěl ocasem. A ta jeho jiskra, ta romantická jiskra v oku, která po smrti Izugari z jeho očí vymizela, nyní zářila jako hvězda na letní obloze. "Vždy jsem tě… Obdivoval, Rito. Vždycky…" zašeptal, zavrtěl ocasem a pohlédl jí do očí. "Ale věděl jsem, že jsi jiná. Uvědomil jsem si, že už nechci jen tak bezmyšlenkovitě skákat na fenky, uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy se narodila Tess a Tara. Chtěl jsem životní družku… Ale než jsem ti stihl cokoliv říct… Nalezli jsme Maxe…" Black se marně pokusil potlačit zavrčení. "Vy jste byli typický Alpha pár, ten, který žije celý život… A i když jsem pak objevil Izugari, a že to, Rito, byla opravdu nádherná vlčice a já jí opravdu miloval… Vždy, ale skutečně vždy, i ve chvíli, kdy jsme s Izi lovili, či vyli na měsíc… Nedokázal jsem se zbavit představy, že všechny tyto úkony provádím s Tebou. Nás oba potkala tragédie… Naši druhové zemřeli. Ach, Izugari teď zřejmě objímá Maxe za Duhovým mostem. A my jsme odkázaní jeden na druhého…" Rita naklonila hlavu a Black zaštěkal. "Je to jen na Tobě, Rito… Chceš, aby v tvých budoucích štěňatech, kde se již objeví nástupce smečky, bylo namícháno šestnáct plemen?" Rita pohlédla Blackovi do očí. "To s tou Izugari… Skutečně jsi to myslel vážně?" Black nervózně přešlápl. "Smrtelně, Rito… Smrtelně vážně… Vždycky jsem miloval tvé krásné oči a tvoji temperamentní povahu." Rita se usmála a skočila na Blacka. Povalila ho na záda a oba společně se skutáleli z mírného svahu až na rovinu mýtiny. Leželi teď na zádech vedle sebe, tak, jako před nedávnem ležela s Maxem. Otočili se k sobě a přitiskli k sobě své čenichy. A jejich ocásky vytvořily na zemi srdce…
Uběhl necelý týden, z mraků na prosincové obloze začaly padat první sněhové vločky a pejsci se vydali na další cestu. Od jejich první cesty z kukuřičného pole uběhlo trochu více, než rok. Rita s Blackem šli napřed, za nimi Sandy s Majou společně se Šmouhou a Buckem. Průvod uzavíraly Tara a Tess. Za necelý den cesty dorazili pejsci na opuštěný starý dům, stojící na kraji vesnice. Rozhodli se tedy, strávit v něm zimu. Každý den vycházel jeden ze členů smečky do centra města. Procházel náměstím a loudil na lidech žrádlo. Většina lidí byla v období Vánoc štědrá a pejsci se v tomto období přejedli více, než kdy jindy v roce. Nejoblíbenější ve městě byl samozřejmě Black. Jeho krásné modré oči pronikaly do lidského těla jako nože, člověk nedokázal odolat jeho nešťastnému pohledu. Obyvatelé si pro něj dokonce vymysleli jméno, říkali mu Louis. Když jednoho dne procházela městem Tess, narazila na opuštěný plot, za kterým se krčil mladý pes, samec Border colie. Víc než ohromná kost, kterou držel v tlapkách, ji zaujal sám nádherný pes. Zaštěkala. Pes zvedl hlavu a radostné zaštěkání jí oplatil. Ti dva si ihned padli do oka. "Jsem Ben…" Zamumlal pes. Tess se mu svěřila se vším, co za svůj krátký život stihla prožít a Ben jen souhlasně pokyvoval hlavou, nešťastně kňučel, nebo prskal vzteky. Za slib, že bude Bena navštěvovat každý týden, jí daroval celou polovinu ohromné syrové hovězí kosti. Dvakrát stihla ještě Bena navštívit, než spatřila na jeho zahradě cizího psa. Obrovský samec Border colie, zjizvený po celém těle vztekle přiběhl k plotu. "Co tu pohledáváš, krasotinko?!" Zavrčel. "Bena…" Zašeptala, mírně vystrašeně Tess. "Mého synovce Bena?! Chceš říct, že můj synovec, se stýká s divokými psy? Tak to už je moc! To je příliš! Už vás tu vídám příliš dlouho! Vím, kde přebýváte, což mi velice pomůže v uskutečnění mého plánu. Pokud nejste srabi… Přijmete moji nabídku k malé válce. Jen takové přátelské laškování mezi domácími a divokými. Pokud ale srabi jste, utečete. Utečete a naše vesnice vás již nikdy neuvidí…" Odhalil kořínky zubů a své žluté, nečištěné tesáky. "A ještě jedna věc. Vyřiď své velitelce, že bojujeme čestně. Nechť je krev nespravedlivých v budoucí bitvě prolita!"

Kapitola 13 - Láska je vždy blízko nás

26. března 2015 v 14:50 | Lajka

Kapitola 13

Rita se zklamaně posadila a hleděla do prázdna. "Musíme se zde zastavit. Musíme… Musím… My… Já… Musím se z toho dostat…" Black naklonil hlavu. "Oni nás zabijí Rito… Musíme se pohnout… Alespoň o pár míst… Však to znáš, lidé nemají duši…" Rita utřela slzy. Tak ať! Ať nás zabijí! Alespoň se dostanu za Duhový most! A předám Maxovi jeho opici… Pomyslela si. "Vím, jaké to je někoho ztratit…" Zašeptal Black. "Vím, co ti pomůže. Musíš se dát na cestu. Cesta krajinou ti pomůže zapomenout na tvé nešťastné vzpomínky… Můj smutek vyléčila cesta za tebou. Hledal jsem Tebe, Rito… Já… Já Tě… Musel jsem tě najít, protože…" Jakoby v tu chvíli Blackovi naprosto vyschlo v tlamě. Těžko nacházel slova, nedokázal v poslední době s Ritou moc mluvit. "Veď nás domů, Rito. Najdi nám domov snů…" Zašeptal a pohlédl velitelce do očí. Rita se usmála. "Jsi moc milý pes, Blacku… Myslím, že máš pravdu… SMEČKO, vyrazíme ještě teď! Pojďme! Jdeme hledat náš domov!" Rita popadla do tlamy hračku a zvedla hlavu. Odnesla jej na okraj lesa, kde ho pustila a naposledy se zahleděla směrem k poli, kde zemřel Max. Vzdychla si a proběhla trnitou stezkou, s úkolem najít smečce domov.
Putovali necelý měsíc. Občasně zastavovali, aby si odpočinuli, pak ale narazili na louku s mnoha malými kopečky, věděli však, že ani zde nemohou zůstat věčně. Nebyla daleko od města, brzy napadne sníh a děti sem budou chodit, aby jezdily na dřevěných saních. "Zde zůstaneme, než napadne sníh…" Zamumlala. Vypadala už o mnoho lépe, vrásky strachu a smutku jí však stále rozrývaly tvář. Smečka se pomaličku začala ukládat ke spánku, všichni pejsci se několikrát otočili a usnuli. Rita vstala a vyškrábala se na nejvyšší kopec. "Ach, Broku, nalezne naše smečka někdy svůj pravý domov?" kňučela s obavami. Odpověď nepřicházela, a tak zaklonila hlavu a začala výt. Vyla dlouze a žalostně, o zlomeném srdci a o velitelích Pejsků z Mazlova, o smečce pejsků z Mazlova, o neschopnosti a krutosti lidí a v neposlední řadě i o lásce.
"Láska je mocný pocit,
žij ho, jak chceš,
však když zničena je,
nikdy nezapomeneš…
Láska je pocit plný milých krás,
tak nezapomeň, pse,
láska je vždy blízko nás…"
Dokončila píseň, když si uvědomila, že za sebou slyší druhý hlas...

Kapitola 12 - Smrt si vybírá

19. března 2015 v 12:00 | Lajka

Kapitola 12


Celý měsíc zůstala smečka na onom políčku. Besi a Brita sílily a ťapkaly kolem smečky, zatímco mladý Buck se za celý měsíc téměř nepohnul z místa. Ritě rvalo srdce, když viděla, že se štěně trápí… "Víte co?" Zašeptala a zvedla smutné oči k Blackovi. "Jen pár metrů od nás bydlí lidé. Vezměte Britu a Besi. A odneste je lidem. Moc bych si přála, aby alespoň Buck prožil spokojený život." Maja moudře pokývala hlavou a vzala do tlamy mladou Besi. "Ale… Ale Rito, to nemůžeš… Jsou to… Budou to nové vůdkyně smečky! Nemůžeš je odnést lidem!" Rita zavrtěla hlavou. "Ne, Maxi. Chci, aby Buck vyrostl a zesílil na mém mléku. Necítím se ještě slabá. Vůdkyní určím své příští štěně, štěně následujícího vrhu…" Max znechuceně zavrčel a dost nešetrně popadl do tlamy Britu. Společně s Majou pak zamířili k lidskému obydlí, kde Maja vyskočila až ke zvonku, položili štěňata ke dveřím a pelášili zpět ke smečce. Mladá žena otevřela vrátka a zavrtěla nespokojeně hlavou. Rozhlédla se, vzala štěňata do ruky a odešla s nimi do svého obydlí…

Rita pohlédla na maličkého Bucka, který lačně pil z matčiných cecíků. Poté se odsunul a postavil se. "On stojí!" štěkla Rita překvapeně. A pak maličký pejsek udělal první krůček, pak druhý… Třetí… A vyčerpaně se svalil k zemi. Rita se smála a plakala zároveň a s láskou maličké štěně olizovala. Blackovi také tekly slzy. "On to zvládne, Rito… Má veliké srdce…"


Uběhl další měsíc. Před dlouhými čtyřmi týdny slabý Buck se opravdu velice zlepšil. Před měsícem většina smečky očekávala jeho smrt, nyní však před sebou viděli silné štěně, jako každé další jeho věku. Max si štěně velmi oblíbil, stejně jako Rita, byl to její miláček, vypiplaný syn.

"Musíme vyrazit dále. Brzy napadne sníh a my musíme najít nějakou jeskyni, hlavně kvůli štěňatům…" Zašeptala a chytla Bucka za kůži… Když procházeli hlubokým lesem, uslyšeli volání a pláč. Rita se rozhlédla a uviděla maličké celočerné vlče. Opatrně se k němu přiblížila. Když si jí vlče všimlo, přikrčilo se a začalo plakat ještě víc. "Nezabíjejte mě! Prosím! Mě ne!" Rita se přiblížila ještě o krůček. "Neboj se, maličký, my ti neublížíme. … Co vůbec děláš v lese takhle sám?" Vlče utřelo tlapkou slzu. "Moji maminku zabili lovci, když mi chtěla najít něco k snědku…" Rita do něj šťouchla čumákem. "To je mi moc líto. Pokud máš zájem, můžeš se přidat k nám. Jak ti maminka říkala?" Štěně se otřelo o Ritin bok. "Šmouha…" Rita se usmála a vrátila se s vlčetem ke své smečce. "Přivítejte Šmouhu!" Smečka si nebyla úplně jistá, jestli se jim výjev, který vidí před sebou, nezdá. "Jeho matku zabili lovci…" Zamumlala Rita. Maja zakňourala. "Dobrá tedy. Nechť Svatý Brok ve smečce přivítá nového člena - vlče Šmouhu!"

Tu noc strávila smečka v lese. "Zítra vyrazíme…" Prohlásila rázně Rita… Druhý den, hned ráno, vyrazili, tak jak, druhý den určili. Přes nebezpečnou mýtinu přeběhla nejprve Maja. Za ní se proplazila Rita a Sandy, za nimi štěňata a naposledy Max s Buckem v tlamě. Když se chystali vyrazit dále, vyštěkl Max. "Já tam zapomněl svoji opičku!" Dřív, než Rita stihla cokoliv namítnout, rozběhl se Max do lesa. Naštěstí se brzy vracel zpět, jenže v tu chvíli uslyšeli pejsci ohlušující výstřel. Max vykvikl, hračka mu vyletěla z tlamy a dopadla o pár metrů dál. Psi se vyděšeně krčili v houští, jen Rita vyběhla a vyplížila se k pejskovi. "Maxi, Maxíčku, vstávej…Ty se z toho dostaneš…" Nedostane, už je dávno mrtvý. Je dobře, že nic necítil… Problesklo jí hlavou. Opatrně sebrala hračku a na odchodu se naposledy otočila. Kdyby tu nebyli lovci, naleznu si čas, pomoct tvému tělu usnout v hedvábné hlíně. Ach, snad bude Brok pomáhat větrným chrtům unášet tvoji duši až za Duhový most… Vrátila se ke smečce a pustila opičku na zem. "Je mrtvý." Zamumlala. Před odchodem na další stanoviště jen viděli, jak člověk, který Maxe zabil, před jeho tělem jen vztekle podupává…

Kapitola 10 - Jak najít smečku

5. března 2015 v 17:20 | Lajka

Kapitola 10

Už druhý den se chýlil ke konci. Rita byla celý den strašně nervózní, co když její plán nevyjde? Už odpoledne začala hrabat u plotu díru a pokračovala v noci. "Maxi?" zakňučela tiše do tmy. Černý pes vstal a protáhl se, v tlamě měl stále plyšovou opičku. "Rito, ty chceš vážně utéct?" Rita přikývla. "Sbohem, Maxi. Mám tě ráda." Přitulila se k velkému psu a otřela mu čumák o krk. "Já tebe taky." Zakňoural. Rita mu pohlédla do očí a dvěma ladnými skoky skončila ve vyhrabané díře. Prolezla na druhou stranu a pomalu odcházela, nejdříve cestou k útulku a poté k mýtině. Znovu si vzdychla a otočila se. Ten dům jí bude chybět. To dítě jí bude chybět. Max jí bude chybět. Ale bude mu líp. On není divoký pes. Rozeběhla se k útulku, kde zastavila, aby se nadechla. Uslyšela za sebou štěkot. Velký černý pes se valil za ní, nestihl to ubrzdit a srazil ji k zemi. "Nemohl jsem tě v tom nechat samotnou, Rito. Teď najdeme naši smečku. SPOLEČNĚ!" Rita přikývla. "Musíme najít místo, kde strávíme noc. A teď už poběž, dříve, než nás odchytí!"
Maja zvedla hlavu. "MUSÍME je najít. Alespoň Ritu. Je to naše velitelka. Každý přiložte čumáky k zemi a hledejte cokoliv, co Vám připomene Ritu, nebo Maxe!" Sandy společně s Tarou temperamentně vyskočili a rozeběhli se po mýtině. Black stál v nejzazším koutu jeskyně, s hrdě vztyčenou hlavou a se slzami v očích vyprávěl maličké Tess o odvážné vlčici Izugari, jež zemřela v boji za milovaného psa. Vyprávěl o lásce, jež byla nekonečná jako vesmír, ale skončila náhle a nečekaně. "Jako když vybuchne Slunce…" zamumlal a vyběhl ven z jeskyně. Uplynulo 12 dní od chvíle, co Rita zmizela, a Black ztratil chuť do života. Ano, nové světlo mu sice do života vnesla Tess, ale Black potřeboval lásku života, družku. V uplynulých 12 dnech vycházel z jeskyně jen kvůli jedinému účelu - kvůli vykonání potřeby. Hledaje stále ještě neoznačený koutek, ucítil pach milované přítelkyně. Jeho ocas se po dlouhých týdnech konečně rozkomíhal. Nejdřív jen lehce a pomaličku, jak však postupoval dále a cítil stále více pach Rity (a Maxe), stala se z jeho ocásku rotující vrtule. "Cítím tě, Rito…" Zamumlal radostně, pak se nadechl a šťastně zaštěkal na celou smečku: "Cítím je! Mám stopu! Tudy šla Rita!" Rozeběhl se po stopě a smečka ho následovala. Nedokázal se zastavit, tlapky jej neomylně vedly kupředu. Při hledání Rity se mu opět vrátila špetka elánu, zlomek temperamentu a část jeho hyperaktivity, která v něm zůstala, po smrti Izugari. "Jdeme ti po stopě, Rito! My tě najdeme!" Zavyl.

Kapitola 9 - Rodinné štěstí

26. února 2015 v 15:30 | Lajka

Kapitola 9

Uplynulo 5 dnů. Maxovi se v útulku celkem líbilo, ale Rita chřadla. Téměř přestala žrát a stal se z ní vyhublý a nebohý pes, stále ležící v koutku, který celé noc kňoural a plakal. Max se jí snažil utěšit, ale bylo to marné. Rita myslela jen na svoji smečku. A pak, jednoho dne, objevil se u jejich kotce mladší pár s dcerou. Byla to maličká, asi 5 let stará, roztomilá holčička. Max zvedl hlavu a rozeběhl se ke dveřím kotce. Štěkal a vrtěl ocasem, radostně poskakoval a kňoural. Rodina se mu velice zamlouvala. Rita jen zavrtěla hlavou a položila si ji mezi tlapky. Když se rodina opět vrátila ke kotci, šel s ní i muž, který oba pejsky odchytil. "Dáváme je jen společně a upřímně, jsme moc rádi, že někdo přijel. Těch deset dnů v útulku snášela fenka opravdu hodně špatně…" Vyvedl oba pejsky z kotce. Když dal vodítko s Ritou mladé holčičce, začala uvažovat o plánech na útěk. A kdybych ji třeba kousla, ona by mě pustila a já bych utekla otevřenou branou. Zatřásla hlavou, aby tu myšlenku vytřásla z hlavy. "Hele!" křikla holčička a ukázala na oklepávající se Ritu. "Pejset měl motrou hlavičtu!" Zasmála se a poplácala Ritu po hlavě. Ne. Musím její péči snášet. Pes nesmí pokousat člověka. Pes by neměl na člověka ani zavrčet, pokud to není potřeba. Otočila se na děvčátko. Myslím, že v tomto případě to potřeba není. A když se zahleděla do jejích velkých modrých očí, na chvilku zalitovala, že musí utéct za smečkou. Mladá maminka otevřela tašku, kterou měla s sebou. Rita si jí předtím nevšimla. Vytáhla z ní několik balíčků piškotů a pytel granulí. "Tohle dejte těm opuštěným chudáčkům…" Řekla a podala žrádlo muži z útulku. Poslední věc na spodu tašky byla plyšová pískací opička. Chtěla ji pracovníkovi podat také, ale když ho Max viděl, začal na ni vyskakovat, až ji mladá maminka svěřila Maxovi do tlamy. Okamžitě opičce utrhl tlapku, čímž si ji trochu upravil do své tlamy. Chytil ji a přiběhl k Ritě. To už mladá rodina vycházela z brány útulku. Naštěstí šli pěšky. "Nejedou autem, pravděpodobně bydlí nedaleko. Vstřebávej cestu, Maxi, ulehčí nám hledání smečky…" Maxovo nadšení opadlo. "Takže… Ty se chceš vážně vrátit?" Rita přikývla. "Ale… Ten černý pes… On mě nenávidí…" Maxovi projely hlavou vzpomínky na Blacka. Jeho znechucené odplivnutí, když mu Maja začala ošetřovat rány. Jeho pohledy, když ho Rita přijala do smečky. A v neposlední řadě jeho tiché zavrčení, když zemřela ta bílá vlčice. "V tom máš pravdu, Maxi… Black tě možná nemá zrovna nejradši, ale určitě si na tebe zvykne…" Max šťastně povyskočil, když si všiml, že rodina odemyká dům. Když vpustila pejsky na zahradu, vyletěl Max z vodítka a rozeběhl se po celé zahradě. Rita jen pomalu kráčela po sametovém trávníku. "Je to tady… Nádherné." Zamumlala. Zrak jí padl na dvě boudičky ze dřeva. "Ach…" vzdychla si, až se jí sevřelo srdce. "Je to milující rodina, Maxi. Bude tě mít moc ráda. Zůstanu dva dny, abych se posilnila. Pak zmizím."

Kapitola 8 - Život bez smečky?

19. února 2015 v 15:25 | Lajka

Kapitola 8

"Maxi…Já… Já se bojím…" zašeptala zahanbeně Rita a stáhla ocas mezi nohy. "Nevím, co nám budou dělat, co když… Co když už nikdy nenajdu smečku?" Max se zasmál. "Smečku? Ty teď vážně myslíš na smečku?" Rita škubla vztekle ocasem a mrskla po něm pohledem. Nevěděla, jak to ten pes myslel, ale jeho tón, jakým tuto větu řekl, se jí vůbec nelíbil. Max si všiml jejího pohledu. "Promiň, Rito. Já… Omlouvám se, já… Já to tak nemyslel… Jen jsem chtěl říct…" Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku. "Já JSEM z útulku, Rito. Půlku života jsem v útulku strávil a věř mi - lepší místo pro život jen tak nenajdeš… Plná miska každý den, teplý pelíšek, hračky, přátelé…" Pohlédl s úsměvem na Ritu, která si zklamaně lehla na studenou zem kufru auta. "Já vím, jaké to je v útulku. Každý člen Pejsků z Mazlova útulek zažil. Ty jsi možná samotář, ale my, Pejsci z Mazlova musíme někam patřit. A ne, Maxi, útulek to není. Není to ani lidská rodina, Maxi. My, Pejsci z Mazlova, jsme smečka. A smečka drží při sobě. Člen smečky nikdy neřekne, že v útulku, či u člověka by mu bylo lépe, i když si to možná myslí. Ale i pes, který si to myslí nemá ve smečce co dělat. Smečka je naše rodina. A já se chci ke své smečce vrátit, Maxi. Já musím." Zašeptala. Auto zastavilo a s Ritou i Maxem to cuklo. Vrazili do sebe. Lidé vystoupili a vyndali je a přenesli je do kotců. Měli plno, takže je naštěstí dali do jednoho společného kotce. Do misky přisypali granule a Max se na ně hladově vrhl. Rita se stulila do kouta a lehla si. "Dobrou noc, Taro a Tess. Dobrou noc Sandy a Blacku. Dobrou noc, Majo… Dobrou noc, Broku. Zaveď nás domů…" A s těmito slovy usnula.


Dneska výjimečně kratší díl... Ale aby mi to vyšlo na 18 kapitol, musela jsem to trošku zkrátit.... Za týden vás čeká 9. díl! :)

Kapitola 7 - Komplikace z kotce

12. února 2015 v 18:00 | Lajka
Prolog k Pejskům z Mazlova zde
1. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
2. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
3. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
4. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
5. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
6. Kapitola Pejsků z Mazlova zde

Kapitola 7

Nebylo to sice ideální místo pro budoucí život, smečka však věděla, že na místě, kde se momentálně nacházela, může část roku strávit. Alespoň do chvíle, než Tess a Tara ještě trochu vyrostou. Alespoň měsíc. Black ležel v nejzazším koutu jeskyně a kňoural. Potřeboval se léčit nejen fyzicky, ale i psychicky. Tak rychle, jako se Izugari objevila, tak rychle i zmizela. Srdce zlomené láskou však bolelo stále… Rita se stále více sbližovala s Maxem. Občas nechali smečku v jeskyni a vyrazili společně na procházky po okolí, brouzdali se v potůčku a lovili ryby. Někdy pobaveně lovili ptáky a pak sebou udýchaně svalili do trávy, leželi na zádech, jeden vedle druhého a vyprávěli si veškeré historky ze života. Rostlo mezi nimi silné pouto, pouto, jež nebylo pouze přátelské a Rita kolikrát při pohledu na věčně mladého Maxe s jiskrou v oku přemýšlela o tom, že její nástupcem bude jejich společná dcera. Ano, ano, není to špatný nápad. Max a já. Já a Max. A to maličké. Život divokého psa nemá dlouhého trvání. Je potřeba smečku zaopatřit…
Den se chýlil ke konci. I tentokrát ležela Rita na zádech vedle Maxe a sledovali první odpolední hvězdy. "Vidíš?" Zamumlala Rita a zvedla tlapku k nebi, ukazujíc na nejzářivější hvězdu. "První hvězda, která vychází. Každý pes ji musí znát…" Max kývl a zasmál se. "Já vím. To na nás z oblohy hledí Svatý Brok." Rita se usmála. "Ach ano. Tehdy byly smečky ještě divočejší. Když lidé řekli Pejsci z Mazlova, mělo to úplně jiný význam, než dnes…" Max vážně pokýval hlavou. "Brok byl statečný pes." Rita zavřela oči a zklamaně zašeptala. "Velmi statečný, Maxi. Velmi… Kéž by existoval pes, který dokáže vést smečku tak dobře, jako on…" Max vstal. "Jsi dobrá vel- " Nedokázal doříct větu, drát smotaný do kruhu na dlouhé tyči ho přiškrtil. Rita si uvědomila, že si ani jeden z nich nevšiml, že u nich zastavilo lidské auto. "Maxi!" Vyštěkla Rita a vyskočila, aby strhla člověka na zem. V tu chvíli však dopadl na krk drátěný obojek i jí. Svalila se k zemi a přiškrceně zakašlala, vrčela a štěkala zároveň, když jí lidé házeli společně s Maxem do auta. Jen chvíli předtím, než se za ní zavřely těžké dveře kufru auta, zaklonila hlavu a varovně zavyla, aby smečka věděla, jak s Maxem dopadla. Dveře se zacvakly a Rita uslyšela slabé zavytí. "My vás najdeme." Znělo smrtelně vážně a odhodlaně. Až ve chvíli, kdy se auto rozjelo, došlo Ritě, že pes, který jim odpověděl, byl Black. ...

Kapitola 6 - Žít navždy

5. února 2015 v 17:05 | Lajka

Kapitola 6

Krvavý rval z Izugari srst, na několika místech i s kůží. Sametový kožíšek mladé vlčice se pomalu měnil na hrůznou hmotu. Vlčice ječela bolestí, hryzala kolem sebe a kopala vlka do břicha. Vypadalo to s ní beznadějně. Ležela na zádech, vlk stál nad ní a držel ji pod krkem. Izugari se ho snažila kousnout, ale její zuby vždy po vlkově mastné a zkrvavené srsti sjely. A pak, když se vlk otočil k jeskyni zády, přidal Black ještě trochu na rychlosti… A skočil na obrovské zvíře. Okamžitě a bez váhání mu prokousl tlapku. Vlk překvapeně štěkl a otočil se. "Tak ty tady máš druha, že? A není to náhodou PES?" Zavrčel vlk směrem k Blackovi. "Tvá dcera, vlku, je bílá hvězda zářící na špinavé obloze. Měli byste se stydět. Je mi špatně z výchovy, kterou vaše smečka vede štěňata do budoucího života…" Vlk se na něj hrubě obořil. "Co to sakra meleš? Jak ty můžeš vědět, co znamenají naše rituály? A jen tak mimochodem, vlčata žádnou cestou nevedeme, protože každé štěně je po narození rozerváno na kusy…" Black se zatřásl a pohlédl vlkovi do očí. Vysoko nad ním, v jeho očích už neviděl vlka, šelmu, kterou již několikrát spatřil, ale nenávistného netvora s jediným cílem. ZABÍT A ROZERVAT. A pak vlk sklonil hlavu a zakousl se Blackovi do krku. Black se sice snažil vzpouzet a rvát, zuřivě vrčel a statečně bojoval, proti tvrdému a údernému stisku vlkových čelistí byl však bezmocný. Vlk nenávistně zatřásl hlavou, povolil stisk čelistí a Blackovo tělo se svezlo bezvládně k zemi. "Ty hajzle…" Zavrčela Izugari a skočila po vlkovi, aby se mu zakousla též do krku. Vlk se však oklepal a odhodil vlčici o 2 metry dále, přímo k vysokému stromu stojícímu na mýtině. Nárazem o strom vlčice ztratila vědomí a bezvládně dopadla jen maličký kousek od svého milého Blacka. To už Ritu opravdu nadzvedlo. Společně s Majou a Sandym se rozeběhli směrem k vražednému stroji. Rita jej hryzla do zadní nohy. Maja jej kousla do ocasu a Sandy vyskočil na jeho hřbet a chytil jej za krk. Krvavý lehce zavrávoral, čehož pejsci využili a strhli vlka do potůčku. Společně mu pak, bez milosti, prokousli hrdlo. Potok se zbarvil červenou krví. Tyran byl mrtvý.
A pak si všimli, že Black je naživu. Otočil se na ně, v očích smutek, překvapení a vděk zároveň. V tu chvíli si všimli, že velice silně krvácí. A co víc - z ranky na hlavě stékal dolů potůček krve a dělil jeho srdcovou masku na dvě části - Black měl zlomené srdce. S bolestí vstal a dokulhal až k Izugari, svalil se u ní a začal plakat do jejího kožíšku. Přestože i ona stále žila, bylo jasné, že z ní, na rozdíl od Blacka, život pomalu vyhasíná. Zalapala po dechu. "Blacku, to je v pořádku…" Vykašlala krev a slabě a tiše pokračovala. "Jsi fenkař. Snílek. Romantik. Stovky fen na tebe čekají…" Black plakal, vzlykal, kňoural a fňukal. "Izi, my spolu budeme žít dlouhý život, budeme mít štěňátka a nikdy nás nic nerozdělí!" Zašeptal Black smutně, ačkoliv věděl, že sám sobě lže. Oni dva už štěňátka nikdy mít nebudou. Izugari teď zemře. A on ucítí tu nekonečnou prázdnotu, smrt jeho milované vlčice mu bude sžírat srdce… A druhá fena, kterou skutečně miluje… Pohlédl na Ritu, která se přitulila k Maxovi - po vraždě Krvavého stína musel vyjít z jeskyně… Lehce pozvedl pysky a ukázal Maxovi tesáky. Ne, ten pes se nikdy neměl připojit ke smečce. Nebýt jeho, nezažila by smečka komplikace… Black by nepoznal Izugari a ona by nezemřela… Z přemýšlení jej však vyrušila Izugari, která navázala na jeho poslední vyřčenou větu. "Ne, Blacku. Od toho je smrt. Aby rozdělovala mladé páry. Za duhovým mostem, Blacku. Tam nás nic nerozdělí…" Zašeptala a zvedla hlavu. Pomalu přibližovala svůj čumáček k Blackovi, Black se k ní sklonil, aby jí byl blíže… Přesto však ve chvíli, kdy byly jejich tlamičky snad jen několik milimetrů od sebe, zalapala mladá sametová vlčice po dechu a její hlava spadla dozadu. Ve smrtelné křeči několikrát škubla tlapkou, zavrčela… A naposledy vydechla. Black do jejího tělíčka lehce šťouchl čumákem. "Je mrtvá" prohlásil suše, dalo by se říct, až chladně. "Proslulý fenkař Black si už nikdy nenajde fenku…" Znovu pohlédl zklamaně na Ritu a se slzami v očích se uklidil do jeskyně, aby přemýšlel nad životem a smrtí a tesknil nad ztracenou láskou.

Kapitola 4 - Malá bílá kráska

22. ledna 2015 v 15:15 | Lajka
Prolog k Pejskům z Mazlova zde
1. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
2. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
3. Kapitola Pejsků z Mazlova zde

Kapitola 4

"Rychle pojďte za mnou!" Bílá vlčice se rozběhla lesem, Black ji okamžitě následoval. Jen ostatní členové smečky si nebyli jisti výjevem, který právě spatřili a zůstali stát jako přikovaní… Vlčice se zastavila a otočila. "Vy jste neslyšeli?! Pokud se o vás Krvavý dozví, rozerve vás na stovky částic a naservíruje vás slepým štěňatům! Mě můžete věřit. Pokud chcete přežít, musíte mě následovat." Rita si vzdychla a pomalými kroky se sunula za Blackem a vlčicí. Věděla, že rod Pejsků z Mazlova vede s vlky od pradávna nekonečné kruté bitvy. Pokud zde zůstanou - podle všeho zemřou. Pokud budou následovat bílou vlčici - pravděpodobně zemřou také. Maja se Sandym prosvištěli okolo Rity, doběhli až k Blackovi s vlčicí a sledovali ji. Po chvíli vstal i nedůvěřivý Max a pomalými kroky se sunul k vlčici. Rita ho podpírala, až společně došli k paloučku za lesem. Stáli před uzoučkým potůčkem, za kterým se rozpínala mýtinka a na ní rozložená obrovská jeskyně. Pejsci přeskočili potok, všichni, až na Maxe s Ritou, kteří si v slabém proudu vody smočili tlapky. Když se všichni usadili, požádala vlčice každého, ať sdělí svůj životní příběh. Za tu necelou hodinku, co pejsci vlčici znali, už prakticky nečekali, že by byla schopna jim ublížit. Svůj příběh a jméno tedy sdělil každý ze psů. "Já…" Zamumlala vlčice a pohlédla na Blacka, který urychleně otřel z tlamy vytékající slinu. "… Já jsem Izugari! Už od mých raných let mě otec Krvavý stín, vůdce smečky, obrovský Alpha vlk, učil nenávisti k ostatním psovitým šelmám - ostatně, jako každé štěně ze smečky. Nevím čím to, zkrátka jsem asi jiná, než moji sourozenci, docílil můj otec spíše toho, že jsem začala nenávidět jeho. On miluje jakoukoliv příležitost, kdy může cokoliv a kohokoliv roztrhat na kusy, kolikrát už dokonce zabil i člověka… Jeho touha zabíjet už není instinktivní záležitost, je to syndrom… Ten vlk, smečko, nezabíjí pro jídlo, ale pro zábavu. Miluje vyděšený ryk kořisti, miluje poslední smrtelný záškub kořisti a miluje, když zaboří čumák do horkého těla kořisti a vyrve z něj vyhasínající srdce. Takto zničenou oběť obvykle, na důkaz své velikosti pomočí a odkráčí s hrdě vztyčenou hlavou zabít další nebohé zvíře, nebo člověka. Poslední dobou však překročil veškeré meze. Začal ve smečce vyvražďovat i štěňata. Je to beznadějné. Kdyby vás našel na svém území… Ach… Tak krutý by k vám byl… Zabil by vás bez milosti do posledního… Zde v jeskyni jste snad alespoň chvíli v bezpečí. Otec má obrovské území a zatím nemá potřebu jej rozšiřovat. Veliký les mu prozatím stačí." Vlčice si lehla a vzdychla. "Tak moc bych si přála mít normální rodinu…" Black se jen usmál, lehl si a položil jí hlavu na záda. "Stačí říct, krásko…" Zašeptal vlídně. "…Stačí říct."

Kapitola 3 - Sametové nebezpečí

15. ledna 2015 v 15:00 | Lajka
Prolog k Pejskům z Mazlova zde
1. Kapitola Pejsků z Mazlova zde
2. Kapitola Pejsků z Mazlova zde

Kapitola 3

Druhý den vypadal Max skutečně lépe. Dokonce se postavil na vlastní nohy a ťapkal po okolí. "Víte, chtěl bych se na něco zeptat…" Zašeptal směrem k Ritě, "Vadilo by vám, kdybych…" Rita kývla dřív, než pes stihl dokončit větu. "Samozřejmě, Maxi. Vítej ve smečce pejsků z Mazlova! A tak pokračovali dále. Temným lesem, kupředu, vypadal, že nikdy neskončí až po několika dlouhých hodinách chůze, kdy Max už bolestí a únavou padal při každém kroku k zemi, se smečka zastavila. Všimli si paprsků slunce prosvítajících mezi stromy. A pak, jako zlý sen, uslyšela smečka zavytí. Pak druhé, třetí a nakonec čtvrté. Vytí se nestále přibližovalo, až najednou, z křoví za nimi, vyskočila vlčice. Smykem se zastavila, otočila a překvapeně hleděla na smečku, asi se stejným překvapením, jako smečka hleděla na ni. Black zvedl hlavu s otevřenou tlamou. Byla opravdu nádherná. Sněhově bílá kráska se sametovou srstí, která ve větru svůdně povlávala. Rita s Maxem se na sebe přitiskli, stejně jako Sandy s Majou. Taru s Tess si Rita tlapkou přisunula blíže k tělu. "Je konec…" Zašeptal vyděšeně Max se slzami v očích. Jen Black, s přivřenýma očima nadšeně nasával vůni vlčice. Jako ve zpomaleném filmu se, pomalu, tlapka za tlapkou, sunul až k ní. A ona jen stála, jako přimražená je pozorovala. A pak stál přímo proti ní, tak blízko, že jak později smečce líčil, dokonale cítil pach králíka, kterého sežrala předtím, než je objevila. Stáli naproti sobě, čumáky jen několik centimetrů od sebe. A pak, jakoby to nebyla vlčice, ale obyčejná čubka, které vídal každou noc ve svých snech, pronesl Black se zvednutým obočím, velmi, ale velmi tiše… "Pokud nás ty, nebo tvá smečka nezabijete, provedu tvé tlapky cestou snů. Cestou, která zažije jen ta, která je jí hodna. Ta pravá fenka. Ta, kterou pes pozná jen jednou za život…" Jeho smrtelně vážný a zasněný pohled vlčici rozesmál. Opětovala Blackovi pohled do očí a znovu se od srdce zasmála…


.... Tento obrázek nejvíce vystihuje událost v příběhu. Jedinná odlišnost je, že "Black" nemá na obrázku srdcovou masku - jinak je mé představě Blacka velmi podobný...

Kapitola 2 - Nový člen smečky

8. ledna 2015 v 16:00 | Lajka
Prolog k Pejskům z Mazlova zde
1. Kapitola Pejsků z Mazlova zde

Kapitola 2

Prolezli polem a prosvištěli kolem posledního kukuřičného klasu. Black se znechuceně oklepal. "Doufám, Rito, že příště nalezneš místo k odpočinku, které se nebude hemžit zeleninou…" Náhle však zvedl hlavu. Uvědomil si, že kukuřičné pole vede až k malému městečku. "U svatýho Broka, alespoň, že je noc…" zaštěkal Sandy. Moc lidí naštěstí venku nebylo, okolo lampy se motal opilec a v křoví postával záhadný mladík. "Nikdo ani neštěkne," zavrčela skrz zuby Rita. "Tohle město je malé. Dřív, než se měsíc posune o pár délek ocasu, budeme v blízkém lese!" Položila na zem slaboučkou Tess a lehce pootevřela tlamu, aby nasála pach lesa. "Tudy!" štěkla a klusem vyrazila napříč městem. Proběhli okolo plotu, za nímž se ozval štěkot. Black se zastavil, nasál fenku. Pak se ale opět rozeběhl za utíkající smečkou. Les už stál před nimi. Vysoké, černé stromy vyvolávaly nejistotu a cesta mezi nimi vypadala, jakoby po ní ještě nikdo nešel…
Nedlouho zdivočelá smečka kráčela temným lesem, když před sebou uviděli smutný výjev. Velký černý pes ležel na zemi, škubal se bolestí a krev barvící jeho srst pod ním tvořila louži. Tělo měl ošklivě zohavené mnoha ranami. Na mnoho místech měl stále krvácející rány od tesáků a drápů, někde měl strhlou srst a ucha měl uhryznutou snad polovinu. "Vlci…" zachraptěl v křeči. "… Svatý Broku, pomož mi od bolesti…" Rita položila štěně na zem a přistoupila blíže. "Ty jsi z vesnice, že?" zeptala se vlídně a zavrtěla ocasem. Pes se na ni otočil. Až teď si Rita uvědomila, že zkrvavený pes je Rotwailer. Mladý, dobře stavěný, osvalený a robustní rotwailer. Zmateně ucouvla a sedla si. Ze psa však nedokázala spustit oči. "Ano, jsem z této vesnice…" kývl. "… A mému majiteli už léta chodil na slepice vlk. Nedokázal ho přechytračit, musel si pořídit psa z útulku…To jsem byl já. Následoval jsem vlka až do lesa, sem, kde mě zranila jeho smečka. Měli byste les opustit. Jeho smečka je obrovská. Zabije vás…. Ach, Broku, jak rád bych se vrátil do útulku…" Rita si lehla a připlazila se ke psu. "Potřebuješ pomoc, příteli… Divocí by sice neměli pomáhat domácím, ale ty nejsi jeden z nich… Nejsi domácí Punťa… Jsi statný pes, který je schopen obětovat se pro páníčkovy slepice!" Black si znechuceně odplivl. "Propsa svatýho, Rito, ty jsi vůdkyně… U všech pravidel, to ti nic neříká zákon? To se rozhodneš jen tak nalepit na úplně cizího čokla?" Rita zavrtěla ocasem. "Musíme mu pomoct, Blacku… Podívej, vypadá opravdu strašně…"
Pejsci si ani nevšimli, že Maja zmizela. Teď už ale utíkala zpět, v tlamě pavučinky, jehličí, kostival a snítek měsíčku lékařského. Všechny bylinky rozžvýkala a přikládala psovi na rány. Sykl bolestí. Poté mu Maja přiložila na rány i pavučinku, měla podobnou funkci jako lidská náplast. Ochránila rány před nečistotami. "Děkuji vám za pomoc, přátelé…" Zašeptal pes. "Jsem Max. A nyní… Pokračujte na konec lesa, pokud nechcete zemřít."
"Ne" Zašeptala Rita. "My tady zůstaneme. S tebou. Alespoň do zítřka. Chci vidět tvé zlepšení"

Kapitola 1

1. ledna 2015 v 9:00 | Lajka

Kapitola 1

Prašnou polní cestou projelo auto. Pak druhé. A vzápětí třetí. Prach z cesty se zvedl a chvíli putoval krajinou, až se dostal k blízké louce, kde přespávali divocí psi, zdivočelí vyhnanci, či zarytí útěkáři, tvořící znovu obnovenou smečku. Původní psi, jejich prapředci se dochovali jen v bájích a mýtech, které se se psy táhnou již dlouhá desetiletí, po mnoho generací. Smečku nazvanou Pejsci z Mazlova. Každá psovitá šelma, ať už zdivočelý tulák či domácí mazlíček, vlk, nebo prašivá liška věděla, že tato smečka utekla od svých majitelů, aby nalezla poklidné místo. Pak ji ale vyvraždili lidé. A hvězdy seslaly veliteli poselství.
Hnědobílá bicolorní bíglice Rita si kýchla. Rozespale se protáhla a pohlédla na své bříško. Věděla, že již brzy porodí štěňata. Jejich otcem je domácí pes Argo, její nejlepší přítel, statný kříženec vlčáka a retrívra. Objevily se u něj zdravotní problémy a majitel se rozhodl jej zbavit. Odvezl jej pryč v autě, odvezl jej, aby zemřel u veterináře…. Nechal Arga překročit hranici Duhového mostu, místa, kde se jednoho dne sejdou všechna zvířata, po své smrti. Místa, kde nikdy není nedostatek jídla, kde vás žádný člověk nenakopne nebo neodchytí. Místa, kde se staří stanou mladými a nemocní zdravými. Místa, kde je vše. Ztracená rodina. Potrava. Přátelé. Teplá sluneční zář. Nekonečné lesy. Potůčky. Patníky. Gauče. Pískací hračky…
Chvíli poté, co se Argo s Ritou naposledy rozloučili, zdál se Ritě zvláštní sen. Viděla v něm smečku složenou z několika psů, jednoho z nich vídala toulat se po ulicích města, další fenku znala Rita odmalička. Dozvěděla se, že nově založená smečka budou Pejsci z Mazlova a že Rita se stane jejich velitelkou. A tak utekla od svého držitele. Už neměla důvod, proč u něj zůstávat. Na cestě z města potkala Blacka. Byl to nádherný, dobře osvalený černý pes se zlatou srdcovou maskou, tlapkami, ocáskem a ušima a měl jiskru v oku. Jeho srdcová maska přímo vystihovala jeho povahu. Black byl velký milovník. Byl toulavým psem, který se měl stát součástí její smečky. A také bez váhání její nabídku přijal. Dalším přírustkem smečky se stala Maja. Moudrá, postarší fena dogy, jež nepoznala v životě nic jiného než hlad, bídu, pěst a tvrdý úder klackem, které trpělivě a bolestivě snášela. Až s pomocí Rity, která se s Majou dříve znala, se jí podařilo člověku utéct. Pravda, řetěz byl za dlouhých 6 let už ve velmi špatném stavu, s pomocí Blacka a Rity se ho již povedlo překousat úplně. Stala se tak druhým členem smečky, kterého ve svém snu poznala.
Posledním členem smečky bylo maličké štěně labradora. Nebýt Majina stále dobrého sluchu, asi by se utopilo. Procházejíce kolem rybníka, tichá Maja beze slova skočila do vody a vytáhla látkový pytel. Položila jej na břeh a roztrhala. Uvnitř byla tři štěňata - dvě však byla již mrtvá. Utonula ve vodě, a kdyby nebylo zásahu moudré Maji, zemřelo by i to poslední. Kašlalo vodu a dávilo se, nakonec však vyděšeně pohlédlo vzůru. Tyčily se nad ním tváře 3 psů. "Vítej ve smečce, maličký…" Zašeptala Maja. Počínaje tím okamžikem, Maja se Sandym, jak štěňátko bylo pojmenováno, si vytvořili silné, láskyplné pouto a Maja byla Sandymu náhradní matkou…
A tito 4 pejsci nyní odpočívali na maličkém políčku s kukuřicí. Věděli, že zde zůstat nemůžou, lidé by je našli při sklizni. Byl konec léta, světlá srpnová noc. Měsíc ozařoval pole a jakoby z vrcholu samotné noční oblohy, zkraje souhvězdí Velkého psa, sledoval smečku sám Argo.
Rita zavyla bolestí a škubla sebou. Black se okamžitě probudil a připlazil se k ní. Ritě byly tři roky, štěňátka se jí však měla narodit poprvé. Věděla, že ji čeká dlouhý proces, na jehož konci bude mít smečka o několik malých členů víc…
Ještě tu noc, asi o 5 hodin později se už u Ritiných struků choulily dvě maličké fenečky. Ta menší… Ta se bude jmenovat Tess… Odsouhlasila smečka. "A ta o hodinu starší… Ta silnější… To bude Tara!" štěkla radostně Rita.
A tak začal příběh života a smrti, příběh dlouhé cesty bez konce. Příběh o odvaze, lásce, statečnosti a zbabělosti. Příběh Pejsků z Mazlova.

Pejsci z Mazlova: Prolog

25. prosince 2014 v 12:04 | Lajka

Prolog

Stříbrná srst se zaleskla za temným kapradím. Starý pes, vlčák, proběhl lesem, jeho tlapky ztěžka dopadaly na zem. S potížemi dýchal, nohy se podlomovaly, měl co dělat, aby se nesvalil k zemi. Co se to děje… Jak a proč? Vždyť… Jen jsem chtěl pomoci svojí smečce…Prudce se smykem zastavil. Před ním se rozprostíral obrovský, nekonečný rybník. Otočil se. Kroky za ním se opět přibližovaly. Mrtvý pták mu vypadl z tlamy a dopadl na hladinu rybníka. Pes se zmateně otočil, tlapka mu podklouzla a spadl do rybníka. Voda se nad ním uzavřela, zuřivě kopal nohama a pokoušel se najít ptáka. Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna jemu? On přece téměř nic neudělal… Nešťastné spojení událostí ho donutilo vykonat tu hrozivou věc. Ano, blížila se zima. Ano, mnoho ptáků odcestovalo na jih. A v mnoha lesích utichl řev medvědů. Srnky stále vycházely ze svých skrýší, ale… Už jich nebyl dostatek… Počet lovné zvěře se zmenšoval, smečka nemá co jíst. Nastal hladomor, který hvězdy předpověděly. Smečka vymře. Především jeho vinou... Starý pes, vůdce smečky Pejsků z Mazlova riskoval, lovil u lidí, dlouhé týdny lovil slepice a husy, někdy dokonce přinesl smečce kočku, jednou se mu podařilo přitáhnout i mladé tele. S každým dalším uloveným kusem však přibývaly pasti. Obelhat hlídacího psa nebylo složité - je tak jednoduché lhát do očí mazlíčkovi. Proskákat okolo pastí lovců je také poměrně hračka… Ano, pes si musí dávat mnohem větší pozor, protože stačí maličká chyba… a CVAK! Vaše tlapka leží zkrvavená, drapnutá zubatou potvorou a vy se nemůžete zvednout. Pak ale starý farmář přišel s průlomovým řešením - pro něj. Pořídil si zbraň. Starou flintu, už jednou mu zajela střela pod kůži. Teď je ale v pasti. Mrtvou slepici smečce nedonese. Hrábl tlapkou a rozvířil vodu. Podruhé, potřetí, kopnul zadní tlapkou… Objevil se nad hladinou. Zhluboka se nadechl a plaval dále, ve snaze přeplavat celý rybník. Pokud zvládne přeplavat tu obrovskou louži, oběhne ji po břehu, vrátí se do lidské zahrady, dokud člověk není doma a pak se vrátí ke smečce… Oh, snad ten člověk nenalezne jeho smečku, celou by ji vyvraždil! Uslyšel výstřel a ucítil, jak se mu něco zarylo pod kůži na zádech. Zalapal po dechu a začal klesat pod hladinu řeky. "Ne, ještě ne, hvězdy. Ještě není konec… Musím alespoň doběhnout ke své smečce…" Mraky se odkutálely a odkryly bělostné hvězdy. Vůdce smečky Pejsků z Mazlova na ně pohlédl. Četl poselství, které mu seslaly na zem. V očích se mu objevily obavy a zalily se slzami. Jen pár metrů ho dělilo od břehu. Několika tempy doplavala na konec rybníka a neuvěřitelně hbitě vyskočil na břeh. Zprudka dýchal, v krku i plicích ho pálilo víc, než kdy jindy. Oběhl rybník a vletěl do lesa rychlostí blesku. "Smečko!" štěkal bolestně, až se zajíkal. Další vlkošedý pes mu přiběhl naproti. "Ten lovec… On… Jde po nás. Všechny nás zabije…" Kňučel velitel. "To není možné Broku… Na nás nikdo nemá…" Šedý Brok mu pohlédl do očí. "On ví, kde přežíváme, Lucky… Už nemá smysl vydávat se na další cestu, jsme příliš slabí. Nemáme co žrát. On má s sebou flintu a psa a … zemřeme tady, Lucky, my zemřeme… Hvězdy to říkaly, a ony mají vždycky pravdu, Lucky…" Vlkošedý ovčák Lucky stáhl ocas mezi nohy. "Říkaly hvězdy ještě něco?" Brok zavrtěl ocasem. "Za 100 let povstane nová smečka. Budou to naši prapotomci, ať už domácí mazlíčci, zdivočelí samotáři či potomci vlků, stanou se Pejsky z Mazlova. Budou novou generací, která bude odhodlaná najít místo bez krve a válek. Místo bez lidí, vlků či domácích mazlíčků. Místo se vždyzelenými stromy, potůčky a neustálým slunečním svitem. Smečka, která za 100 let povstane, najde domov, který Pejsci z Mazlova už dlouho hledají, Lucky…" Zašeptal Brok a vyčerpaně se svalil k zemi. Ďábelský smích pročísl ticho lesa. Tři smečkoví psi jen nešťastně zavyli k nebi, dřív, než kulka prolétla jejich těly. Muž se psem a zbraní přes rameno odcházel z místa činu. Z místa, kde zemřeli poslední Pejsci z Mazlova 20. Století…

Jen tak pro začátek

25. prosince 2014 v 11:59 | Lajka
Pejsci z Mazlova začnou znovu. Od začátku. Pokud to vyjde tak, jak mám v plánu, bude vycházet celá 1. série v novém přepisu 18 týdnů. Trošku jsem upravila postavy, některá jména a mírně část příběhu. A za pár minutek vyjde prolog. To je asi vše k mému úvodu k 2. vydání první série... Takže... Asi jediné, co bych vám chtěla popřát... Je Šťastný nový rok! :)
 
 

Reklama

Rubriky