... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

3. série

Epilog

24. prosince 2015 v 10:00 | Lajka
Nekonečné pastviny. Čas od času proběhne loukou mladý pes, následuje ho další a za ním další. Chvíli dovádí v nízké trávě, pak přeběhnou do vysoké. Poblíž je potůček vlévající se do obrovského rybníka. Sem se každý z nich chodí napít, nebo smočit, když je potřeba… Od rybníčku se táhne dlouhý pás stromů. Jsou od sebe ve vzdálenosti přibližně 20 metrů. Pod jedním z nich leží hnědobílá bíglice Rita. Tiskne se k ní černý pes se zlatou srdcovou maskou. Poblíž sedí doga Maja společně s bílou fenkou Lajkou. Zdá se, že si rozumí, o něčem živě diskutují. Před Lajkou se batolí zlaté štěňátko, maličká Picwick. Je vidět, že všichni psi si užívají pohody, zdá se, že dokonce snad zlenivěli. Náhle se Rita obrátí na záda a odhalí břicho, aby ho vystavěla troše slunečních paprsků. "Myslela jsem si to…" Zašeptá zasněně. "TOHLE je náš domov… Škoda, že pes musí zemřít, aby tuto nádheru poznal…" Black jen pokývá hlavou. Lajka se na ni se zájmem obrátí. "Já jsem nádherný domov našla… Ale pravda, Duhovému mostu se nevyrovná… Ale války tam nebyly také…" Zpoza stromu se vynoří Tess. Protáhne se a zívne. "Rox mýtinu opustil…" Zamumlá, jakoby se nic nedělo. Když se rozhlédne po mýtině, zjistí, že členů Pejsků z Mazlova je tu dost… Chybí tu Cooper s Michell a Willym a také Tara, ani Dexter tu není, ale jinak jsou tu všichni, kteří se ve smečce již vystřídali… Tedy, téměř všichni… Berrýsek se k ní přitulí. "Rox asi moc zlý… Zašeptá. Rox nezaslouží Duhový most. Sem jenom hodní…" Tess ho láskyplně olízne mezi ušima. Lajka si vzdychne. "Stejně je mi líto, že to došlo tak daleko…" Šmouha jen mrskne ocasem. Ví, že zde se psi nesmí pouštět do hádek, tak pokaždé, když Lajka promluví, mlčí. Daisy smutně zakňučí. Duhový most ji příliš nenadchl. Vypadá zklamaně, nedokáže myslet na nic jiného, než na Roxe. Ano, byl krutý, ale milovala ho více, než kohokoliv jiného. Jeskyní, kterou sem přichází noví "obyvatelé" zní náhle prudké oddechování. Lajka zvedne hlavu a pohlédne tím směrem. Stín se stále blíží k východu k jeskyni, když náhle na prahu louky a jeskyně stojí bílý pes. Má černé ucho a jednu tlapku, jinak je celý sněhově bílý. Daisy se zájmem zvedne hlavu a pohlédne na něj. Ten pes jí přijde povědomý. Lajka náhle vyskočí a vybíhá tím směrem, vybíhá za pejskem, kterého si velmi oblíbila. Je stejný, jako si ho pamatuje. Od doby, kdy ho viděla naposledy, mu přebývají jen dvě věci. Pravá přední tlapka a barevný obojek… Znak Duhového mostu…" Teď už vybíhá i Daisy. Je jiný, než jakého ho znala. Jeho dlouhá srst vlaje ve větru, obě oči hledí hrdě a vznešeně… Všechny čtyři tlapky má zaražené v zemi a ocásek… Celý ocas se mírně pohupuje. Pak si všimne Daisy a přiblíží se až k ní. "Promiň…" Zašeptá a otře se hlavou o její bok. "Nechtěl jsem, aby ses trápila… Smečka mě příliš zmátla… Udělala ze mě zrůdu…" Daisy se diví jeho proměně, avšak nic nenamítá. Rox ji jen lehce olízne ouško a pak společně i s Lajkou odchází pod strom, kde polehávají členové smečky Pejsků z Mazlova. "Už to nemůže být lepší…" Probleskne hlavou Daisy, když smáčí své tělo v potůčku společně se svým milovaným Roxem…

Kapitola 16

17. prosince 2015 v 10:00 | Lajka
Rox se rozhlédl po mýtině. Vše dopadlo tak, jak naznačoval Kojot. Jen tři domácí leží mrtví na zemi, avšak Krvavá smečka byla vyvražděna téměř celá. Zkrvavená Tess leží na zemi, hlavu položenou na svém mrtvém synovi, na štěňátku, které nikdy nemohlo poznat život dospělého psa… Na Berrym. Krev barví i tělo Roxova zástupce Jima i zem pod ním. Mladý zrzavý pes několikrát ve smrtelné křeči pohne tlapkou, kvíkne, než jeho dech nadobro ustane. Rox přivírá oči - až teď mu došlo, co způsobil, kvůli mizerné vládě zabil všechny… "Oni napadli tvoji sestru! Zabili ji, roztrhali ji na kusy, stejně, jako tvoji matku! Zasloužili si to!" šeptá vnitřní hlas… Možná má pravdu. Rotwailer nad ním zavrčí a Rox se vrátí ze svých myšlenek do reality. Leží na zádech a zdá se, že prohrál… Pokud… "Vzdávám se…" Zašeptá tiše, téměř neslyšně, jako by se za své rozhodnutí styděl. Aby ne, samotný Rox přeci nikdy neprohrál! Rox - symbol vítězství se nyní zbaběle vzdává. Statný pes zaskočeně seskakuje z jeho hrudi. Pohlédne mu do očí a Rox poníženě uhne pohledem. Tohle je už zkrátka uzavřená kapitola. Rox prohrál. A dostal se nejníže, kam mohl. Na úplné dno. Však on to napraví… Teď už je z něj samotář. Bude zabíjet ostatní samotáře, dokud z něj opět nebude obávaný zabiják. Smečka domácích se spojuje a společně odchází za svými majiteli. Teď se opatrně zvedá a kulhá pryč i Rox. Opouští les a zrovna se chystá přejít silnici, když za sebou uslyší hlas. "Roxi?" Nemusí se otáčet. Ten její sladký hlásek pozná kdekoliv. Přesto se ale pohrdavě ohlédne přes rameno a mrskne ocasem. "Myslel jsem, že jsi mrtvá…" zabručel suše. "Ne, právě naopak! Vysmekla jsem se tomu Rotwailerovi a schovala jsem se! Mám jen trochu poškrábaná záda, ale jinak jsem v pořádku…" Kňourá energicky. Pak ale zvážní. "Ale ty… Vypadáš hrozně…" Vlastně až teď si Rox uvědomil, jak moc ho bolí celé tělo. A pohled na něj také nebyl vůbec hezký. Z několika míst na jeho těle prýštila krev, na mnoha částech měl strhanou kůži. Zbytek jeho přední tlapy opět krvácel, přišel o zub i kousek čenichu. Daisy se k němu mírně přisunula. "Musíme znovu obnovit smečku… Musíme přesunout dál poselství Pejsků z Mazlova!" Snila Daisy. Rox jen zavrtěl hlavou, čímž mírně ztratil orientaci a zavrávoral. Zvedl se mu žaludek, předklonil se a zprudka dýchal. Pak jen hrubým hlasem zavrčel. "NE! Opusť smečku, Sedmikrásko, dřív, než ti něco udělám… Nedokážu ovládnout své emoce, můj hněv zašel až příliš daleko…" Oklepal se a pokračoval. Jeho hlas byl nyní ještě hrubší a lhostejnější. "Kdybych chtěl…" zabručel, "…Jediným kousnutím rozlousknu tvoji hlavu jako oříšek…" Znovu se otřepal. Co se to s ním sakra děje… Opět ten rudý pohled… Opět ta touha po krvi… Tyto myšlenky ještě nikdy nevyslovil nahlas… Všiml si, že ve velkých Daisyných očích se zaleskly slzy. Opět mrskl ocasem a chladně zamumlal: "S okamžitou platností rozpouštím smečku. Nechť rod Pejsků z Mazlova navždy přestane existovat!" Bylo to po dlouhé době poprvé, co Krvavou smečku nazval jejím původním názvem - jako Pejsky z Mazlova. To už Daisy nevydržela, rozplakala se a utekla. Ve chvíli, kdy Daisy zmizela navždy za rohem, Rox se zasmál. "Kojot lhal. Dva členové smečky přežili! A ano! Ze mě se teď stane samotář a zabiji vše, co se pohne! Rox opět bude takový, jako kdysi!" Náhle se mu zamotala hlava. Podlomila se mu přední tlapka a upadl na čenich do loužičky vlastní krve, která se pod ním utvořila. Ztěžka dýchal a v tu chvíli cítil, že se to blíží… Jeho oči se pomalu zavíraly a než stihnul naposledy škubnout pahýlkem svého ocasu, ubíhal již s větrnými chrty za Duhový most…
Mladá, vyhublá Daisy běžela stále rovně, kam jí tlapky nesly. Po srsti jí stékaly slzy smutku i vzteku. Vzpomínky z bitvy jí probleskávaly hlavou, což jí přidávalo horší a horší náladu. Ve chvíli, kdy přebíhala pole, uslyšela ostrý hlasitý zvuk, který neznala a následně ucítila prudkou, ale krátkou bolest. Bezvládné tělo mladé, krásné fenky se svalilo k zemi. Daisy byla na místě mrtvá. To pytlák číhající v křoví si zlatého vyhublého kokršpaněla spletl se zajícem…

Víte co? Původně jsem chtěla nechat tuto kapitolu úplně bez dodatku... Ale já vám sem prozradím malé tajemství. :) Za týden máme Štědrý den a tak jsem se rozhodla, že jako každý čtvrtek, i za týden v 10:00 se můžete těšit na speciální díl, na naprostý závěr, na epilog. Do Silvestra by pak měl vyjít doslov ke třetí sérii. A tím vlastně končíme... Ne... Ještě tu pro vás mám jednu novinku. Blog PzM projde další změnou vzhledu, tentokrát snad už poslední. Měla by přijít o víkendu, nebo na začátku příštího týdne. A také budou doplněny profily postav. :) Doufám, že se vám změny budou líbit. :) A na závěr otázka, kterou jsem si pro tento díl původně chtěla odpustit: Vaše názory? :)

Kapitola 15

10. prosince 2015 v 10:00 | Lajka
Rox se společně se svoji smečkou přibližoval až k rozlehlé mýtině, na které již stál statný samec argentinské dogy. Shlížel na Roxe s opovržením a nechutí, krví podlitýma očima, jak už dogy mívají. Byl celý sněhově bílý a dobře osvalený, jen o málo vyšší, než samotný Rox. "Čekal jsem vás…" Zabručel a mrskl ocasem. Daisy se uctivě uklonila, velký pes však stále hleděl na Roxe. "Jsem Sorbon…" Zasyčel tiše a sjel pohledem na Krvavou smečku. "Bude mi ctí pozvat ty nejlepší domácí, na souboj se samotnými Pejsky z Mazlova…" Jen se ďábelsky usmál, když Rox vztekle dupl a nezbývalo mnoho, aby vystartoval. "Jsme KRVAVÁ SMEČKA, Sorbone…" Tess nervózně polkla, to už ale Jim přišel až k Roxovi. Posadil se těsně vedle něj a hleděl zpříma vzhůru, na mnohem vyššího soupeře. "Kdy začne souboj, Sorbone?" Samec dogy přivřel nepřátelsky oči. "Pokud jste dostateční bojovníci… Bitva započne již zítra v poledne… Pokud se na to necítíte… Vyhledáme si vás…" Rox kývl. "Takže zítra, až slunce vyjde nejvýše?" Sorbon kývl. "A teď běžte, ubožáčci. Utíkejte se připravit, protože zítřek bude váš osudný den…" Rox se vzteky naježil. "Porazíme vás. Všechny. Zítra večer bude Krvavá smečka posměšně tančit na hrobech domácích…"
Nastalo poledne. Slunce se vyhouplo nad obzor a Jim s obavami sledoval Roxe, jak budí členy smečky. Necítil se bezpečně. Slova Kojota mu stále zněla v hlavě. "Zemřete všichni. Do jednoho…" Na obavy je už ale pozdě. Smečka si sedá do půlkruhu a Rox jim přednáší. "Překvapíme je zezadu. Nadběhneme si je přes lesík. Oni už budou na mýtince čekat, my je obklíčíme a naženeme do rohu mýtiny. Tam je všechny do jednoho pozabíjíme…" Smečka uznale kývá hlavou, Daisy má v očích jiskřičky. Jimovi se až sevře srdce, když si představí, že všichni tito psi by měli zemřít. I Daisy mu přirostla k srdci… Zvláště ona… Škoda, že její láska k Roxovi zůstane navždy nepochopena… Jim si smutně vzdychne a cítí, že se mu do očí derou slzy. Slyší vrčení Roxe, svého nadřízeného, svého Alphy. Vybíhá až k němu, aby mu mohl pomoci při cestě za domácími.
Smečka vbíhá do lesa. Jakoby se něco dělo, praští náhle Jima do nosu ostrý zápach psího žrádla a lidské ruky. Jeho snaha upozornit Roxe je ale příliš marná. Otočí se dozadu. Maličkého Berryho právě srazil k zemi statný ovčák a stiskl mu čenich, aby nemohl kňučet. Tess si toho všimla a snaží se mu pomoct, i ona ale končí pod čelistmi labradora. Aby toho nebylo málo, Daisy strhává k zemi rotwailer. Fenka jen zoufale zavyje a Jim jí vybíhá pomoci. Rox se prudce zastaví a zvedne hlavu. Pomalu se otočí. Jeho smečka hrdě bojuje s domácími, kteří stále a stále přibíhají. Jeho taktika se nezdařila, domácí ji prokoukli. Zpoza stromu se náhle vynoří Sorbon. "Přišli jste včas. Je vidět, že odvaha vám nechybí…" Rox sklopí uši k hlavě a tiše zavrčí. "Zradili jste nás. Napadli jste nás v lese…" Sorbon se jen chraplavě zasměje. "Copak si myslíš, že domácí nedokážou prokouknout taktiky divokých? Jste tak předvídatelní, tak trapní…" Obchází Roxe a hledí mu zpříma do očí. "Tak slabí…" Zavrčí a skočí Roxovi po krku, ten stihne uhnout. Rox se rozhlédne po lese, Daisy někam zmizela a Berry také. S domácími bojuje jen Tess s Jimem. Sorbon znenadání zaútočí na Roxovu přední tlapku a Rox se svalí na čenich. Okamžitě ale vstává a strhává dogu k zemi. Několika dalšími pohyby se dostává až ke krku a jediným stisknutím celou záležitost se Sorbonem ukončuje. Náhle zezadu zaútočí jakýsi pes. Rox okamžitě pozná sladký pach a otočí se. "Sweetie…" Zašeptá. Více nenávistně, než láskyplně. Fenka na něj upřeně hledí a očekává vhodnou chvíli. Rox je ale rychlejší. Vyřítí se jí po krku a stiskne… Její pohled je uvolněný a prázdný, ztěžka dýchá. "Udělej to…" Zasípe… A Rox stiskne… Ochablé tělo padá k zemi a Roxovi najednou probíhají hlavou děsivé vzpomínky. Letní románek. Mladá, nádherná fenka. Maličká štěňata. Tajné návštěvy. Výchova štěňat… Už několikrát mu říkala, že chce zemřít… Už několikrát mu říkala, že smrt pro ni bude vysvobozením… Rox zalapá po dechu, když ho k zemi strhne obrovský rotwailer, ten, který před několika vteřinami zaútočil na Daisy. Oba udělají několik kotrmelců, Rox dopadne na záda a pes mu stojí na hrudi. Marně se Rox snaží zvednout. Marně kope velkého psa do břicha. Jeho čelisti se přibližují stále více a více. "Poslední přání?" Zašeptá.

A je to tady, vážení! Poslední díl a končíme! Už za týden si můžete vychutnat poslední díl celých tří sérií Pejsků z Mazlova. Absolutní konec. Odhaduje si někdo tipnou, jak příběh skončí? :)

Kapitola 14

3. prosince 2015 v 10:00 | Lajka
Tess se probudila a zjistila, že na ní leží ohromná vrstva spadaného sněhu. Sněžit navíc nepřestávalo, sněžilo stále více a více. Opatrně vstala a setřepala ze sebe vločky. Jim stále spal, tak do něj lehce šťouchla čumákem. Totéž provedla i se šmouhou, ten se však, na rozdíl od Jima, nezvedal. Tess kňourala a šťouchala do vlka tlapkou, Jim se jí snažil pomoct odhrabat stále přibývající sníh. Šmouhovo tělo však bylo promrzlé na kost. Mladý vlk zemřel v noci na následky zranění, které utrpěl od Roxe, a ani ta sněhová vánice mu příliš nepomohla. Tess lehce olízla čelo Šmouhy a uronila maličkou slzu. Ta však na její tváři téměř okamžitě zmrzla.
Oba psi se vrátili ke své smečce. "Kde je Omega?" Zavrčel vztekle Rox. Jim sklopil smutně hlavu. "Je nám to moc líto, Alpho. Šmouha dnes v noci zemřel." Nezdálo se, že by to Roxe trápilo. Hlasitě zívl a nakázal vydat se na další cestu… Po několika kilometrech uslyšeli kroky. A po několika chvilkách před nimi stál starý zrzavý pes. Naklonil hlavu a začenichal. "Kdo jste?" Zašeptal zvědavě. Tess k němu přišla blíž. "A kdo jsi ty?" Zeptala se překvapeně. Pes mírně sklonil hlavu. "Jsem Kojot. Potulný starý pes. A kdo jste vy? Sháním smečku Pejsků z Mazlova…" Tess zavrtěla ocasem. "To jsme my!" Rox vztekle zavrčel a scvakl zuby přímo u ucha Tess, aby jí naznačil, že nechce, aby toto vyzrazovala. Kojot pohlédl Roxovi do azurového oka. "Ty JSI Pejsek z Mazlova?! Jsi jejich Alpha, že jo?" Rox pozvedl pysky. "Jsem Alpha Krvavé smečky, Šakale." Kojot zavrčel. "Jsem Kojot. A některé členy vaší smečky znám. Co s nimi máš společného?" Rox se oklepal. "Nechci mít s Mazlovskými nic společného, ač jsem syn poslední dochované vůdkyně. Matka myslela, že jejich smečku povedu dále a v místě které našla, budou ´Pejsci z Mazlova´ živořit dlouhá léta po mnoho generací. Ale já nechci být jedním z nich. Jsem Alpha Krvavé smečky, nehraju si na takové ty kamarádšofty mezi členy smečky, neexistuje, aby každý člen smečky měl stejné postavení a všichni spolupracovali. Původní smečka Pejsků z Mazlova vznikla z čisté zoufalosti, ti psi byli zbabělí ubožáci, blázni, kteří nikdy nic nedokázali!" Kojot si všiml, že někteří členové smečky překvapeně přešlápli, Ten zrzavý, velmi chlupatý, vypadal, velmi překvapeně. "Jak to myslíš?" Naklonil Kojot hlavu. Rox znovu pozvedl pysky. "Jejich majitelé byli zabiti ve válce. Ti psi neměli na vybranou. Byli štvanou zvěří, zápasili se psy, které vlastnili nepřátelé jejich majitelů. Výjevy z války jim probíhaly hlavou každou chvíli, tisíce mrtvých těl, mezi nimiž byla i těla jejich majitelů. Šakale, oni byli blázni! Válka jim vymyla mozky! Spousta psů je podporovalo! Dali se dohromady a měli halucinace, nevěřím tomu, že jim hvězdy seslaly vizi dokonalého místa. Stvořili tu nesmyslnou pověst, přežívali v lese a toužili po ideálním místě bez války. PROČ?!" Zahřímal Rox, až se Kojot lehce přikrčil. "Byli to vaši prapředci. Zakladatelé tvého rodu. Pokud byli blázni oni, jsi blázen i ty…" Kníkl s přivřenýma očima. Zuby Roxe mu scvakly přímo před zavřeným okem, Rox prskal vzteky. "COS TO ŘEKL?" Zaječel. "ŽÁDNÝ ČLEN SMEČKY PEJSKŮ Z MAZLOVA BY NEMĚL BÝT HRDÝ NA SVŮJ PŮVOD!!! PEJSCI Z MAZLOVA VŽDY BYLI BLÁZNI, KTEŘÍ ŽILI V NESMYSLNÝCH PŘEDSTAVÁCH!" Kojot kýchl. "Měli svoje sny, Roxi… Měli alespoň něco, co je činilo mocnými…" Rox se zakousl do jeho krku. "Co tady chceš, Šakale?! Přišel jsi mě upozornit, že bych měl být hrdý na svůj původ? Nebuď směšný. Krvavá smečka je krutost sama!" Kojot zalapal po dechu. "JSEM KOJOT…" Zavrčel a vymanil se z Roxových zubů. Pak mu pohlédl do očí a pokračoval. "Pejsky z Mazlova čeká bitva s domácími. Zemřete všichni. Do jednoho… Pokud chcete žít, bitvu zrušte, nebo se na ní vůbec nedomlouvejte… Tohle si Pejsci z Mazlova nezaslouží… Pokud to uděláte… Zemřete!" Rox si jen posměšně odfrkl. "Nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat. Jsme velmi silná smečka… Máme-li zemřít… Zemřeme… Ale přece si nemůžeš myslet, že budu naslouchat žvástům umírajícího starýho psa? Tak to ne…" Kojot zakňučel. "Měj na paměti, Roxi, že mé sny jen málokdy lžou. Měl jsem vizi. Mrtvá těla divokých psů a nad nimi vítězoslavně stojí domácí. Krev se řine proudy po celé mýtině a barví sníh…" Rox se znechuceně se na Kojota podíval. Nenechal ho domluvit. Jemným trhnutím hlavou jen naznačil smečce, aby pokračovala v cestě…

Malý dotaz na vás... Docela mě zajímají vaše tipy... Věříte Kojotovi? Co myslíte, že se v nejbližších dílech stane? :)

Kapitola 13

26. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka
Rox předstoupil před smečku a mávl ocasem. "Vyzveme domácí na souboj." Zavrčel, jakoby nic. Šmouha se zasmál. "Vážně? Stále chceš ještě riskovat vlastní život? Že tě to ještě baví! Jsi blázen! Nedokážeš žít klidným životem! Věčně musíš bojovat!" Daisy s Berriem se přitulili k Tess, protože věděli, co přijde. Rox vyběhl rychlostí blesku a zastavil se přímo před Šmouhou. "Odporoval jsi právě Alphovi?" zašeptal naoko klidně, přestože všem bylo jasné, že zuří. Šmouha obrátil oči v sloup. "JSI BLÁZEN! Zabiješ nás všechny!" Zavrčel. Rox po něm vystartoval, rval ze Šmouhy srst i kůži, vrčel a nadával a Šmouha trpěl… Jim už to nemohl sledovat, a přestože Šmouhu z duše nenáviděl, přiběhl mu na pomoc. "Roxi… Roxi v klidu, nech ho…" Rox pomalu zvedl hlavu a pohlédl na Jima krví podlitýma očima. Jim couvl. Rox přeskočil bezvládné Šmouhovo tělo a pomalými kroky se přibližoval až k Jimovi. "Všichni jste se zbláznili!" šeptal hrůzostrašně Rox. "Všichni zpochybňujete Alphu. Všichni si zasloužíte zemřít!" Jim zakopl, zradily ho tlapky a upadl na zem. Odhalil břicho a podřízeně zakňučel. "Omlouvám se, Alpho… Už se to nikdy nebude opakovat…" Rox jen tiše zavrčel, otočil se a zamířil kupředu, na místo, kde ho uvidí celá smečka. Zbědovaný Šmouha se roztřeseně posadil a nenávistně si Roxe přeměřoval pohledem. Rox se nadechl a spustil znovu. "Nedaleko je lidská vesnice. S domácími svedeme souboj. Na cestu se vydáme hned teď. Musíme jim sdělit, že se na ně těšíme a domluvit se na termínu nadcházející bitvy…"
A tak vyrazili. Počasí jim nepřálo, zrovna začalo sněžit. Nebyl to klasický zimní snížek, byla to krutá vánice. Jen za tu chvíli, co stihli projít lesem, napadlo sněhu Daisy po kolena. Rox šel vepředu a dalo by se říct, že celé smečce ušlapával stezku, ve skutečnosti to ale tak jednoduché nebylo. Roxovy tlapky byly dlouhé, břicho po zemi téměř netahal, a tak za ním zůstaly vždy jen 4 jamky do sněhu. To Daisy s Berriem se třásli zimou, Tess přivírala oči před silným větrem a Šmouha, který pochodoval vzadu, měl vyloženě problémy. Každou chvíli se zastavil, aby se nadechl, a vykašlával krev. Tyto zastávky mu způsobily velký rozdíl, kdy svým pomalým krokem byl asi 200 metrů za smečkou. Přes závan větru téměř neviděl žádného člena a najednou ucítil, že se musí zastavit. Podlamovaly se mu tlapky, bolelo ho na plicích a nebylo mu dobře. Posadil se a zavyl. Po chvilce dorazila Tess s Jimem. "Rox zastavil." Zašeptala Tess a olízla Šmouhu mezi ušima, kde se mu již usadila přibližně dvoucentimetrová vrstva sněhu. "Budou už odpočívat. Zítra bude cesta pokračovat, chtěli jsme jít za tebou a pomoct ti…" Šmouha kýchl. "Děkuju vám mockrát… Jste tak milí, že si to ani nezasloužím… Vím, že mé chování v posledních měsících bylo otřesné, ale Lajku jsem miloval nade vše… Odmítla mě a já jí přísahal pomstu…" Přivřel oči a opět vykašlal krev. Bolestně zasípal a při pokusu o nádech do něj vjel tak mrazivý vzduch, až mu do očí vhrkly slzy. "Nechtěl jsem ji zabít… Tedy, v tu chvíli ano, ale když jsem ji zabil, došlo mi, co jsem udělal… To vše kvůli tomu malému zmetkovi… ANO, Roxe jsem nenáviděl a navždy ho budu nenávidět… To není jen to zatmění, jako bylo u Lajky…." Slza stekla po jeho kožíšku a Šmouha začal kňučet. "Je mi to tak líto… Byl jsem tak hrozný člen smečky…" Jim začínal chápat, kam Šmouha míří. "Upřímně… Taky jsem tě dřív neměl rád, Šmouho… Ale smečka potřebuje co nejvíce členů! Rox nás vede na smrt… Musíš se vzpamatovat…" Šmouha zalapal po dechu a zavrávoral. Tess popošla blíž, aby ho zachytila. "Nedokážu to…" vzdychl si Šmouha. "Rox mi pomohl… Rox mě přiblížil… Ó, matko, já vidím matku! Svatý Broku, Lajka!! Na těch zelených pláních se prohání Lajka!" Ztěžka dýchal. Náhle zavrávoral a sesunul se na zem. Z tlamy mu vytékal pramínek krve a z čenichu podivná pěna. Tess si lehla přímo k němu, namáčkla se na něj a začala ho láskyplně olizovat. "Děkuji, Tess…" Zašeptal Šmouha slabě. "Ty jsi byla vždycky dobrá matka…" Položil si hlavu na tlapky. Jim si lehl z druhé strany a položil si hlavu na Šmouhova záda. Netrvalo to dlouho a Jim i Tess usnuli…

Kapitola 12

19. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka
Rox stále hleděl na hvězdy, když už Daisy dávno plakala do ramena své kamarádky Tess. Nasucho polkl. "Hvězdy… Naše bitva… Bude se konat bitva mezi domácími a divokými?" Ať hledal, jak hledal, odpověď v hvězdách neviděl. Jen psí hvězda Sírius zářila natolik, že se zdálo, že chce Roxovi něco sdělit. Dlouze hvězdy pozoroval, ale žádný vzkaz v nich neviděl. Vstal proto, aby se šel napít. Právě zde, ve studánce, zahlédl místo svého odrazu povědomou tvář bílé fenky s černou srdcovou maskou, tvář fenky, kterou vídal ve svých snech, ať už dobrých, či zlých. Zdálo se mu, že na něj šeptá tichým a přívětivým hlasem, takovým, jakým šeptají matky na svá štěňátka. "Roxi… Roxíku…" Zvedl hlavu a otočil se. Z brady mu kapaly kapky čerstvé ledové vody. Hvězda, která zrovna padala, dopadla jen pár metrů od něj a vydala bolestivý žár. Přiblížil se ke keři, kam viděl hvězdu dopadnout a spatřil zářící siluetu. "Synku, Roxíku!" Štěkala ta fenka. A Roxovi v tu chvíli došlo, že je to jeho matka. "Můžu s tebou mluvit jen malou chvilku, lásko…" Kvíkla. "Velmi ses změnil. Není teď na mně, abych porovnávala tvé chování a nadávala ti za něj. Nyní ti musím něco důležitého říct. Brzy se stane něco velmi převratného. Válka rozvrátí dva světy a jeden z nich zničí. Nemůžu ti říct, kdo bude zničen. Je jen na tobě, jak se vypořádáš s mými slovy. Naslouchej radám náhodného kolemjdoucího. Vyslyš jeho prosby, Roxi! Jen to může zachránit zemi od zkázy!" Rox kníkl. "Matko!" Přistoupil k zářivé siluetě a pokusil se otřít o bok známé fenky, fenky, kterou miloval nejvíce. Nešlo to. Jakoby jí jen prošel, jakoby byla jen stín. Zářivá silueta se začala rozpouštět. Rox Kňučel a hleděl na místo, kde ještě před několika vteřinami stála jeho milovaná matka. Celý obraz se rozmazává a bílý Rox se probouzí do dalšího dne…

Kapitola 11

12. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka
Tess nervózně přecházela okolo Daisy. Ano, ta fenka byla krásná, a za dobu, co byla ve smečce vyspěla, ale nemá žádnou šanci… Občas se zastavila a prohlédla si Daisy od čeníšku po špičku ocásku. Sedmikráska se chvěla nedočkavostí a vypadala, že snad každou chvíli úplně vybouchne. Minimálně emocionálně. Tess se zastavila a vytáhla z ocásku mladé fenky smítko prachu. Pak se posadila. "Za ucho ti ještě vložím květinu. Hodila by se sedmikráska, podtrhne tvé vlastnosti…" Daisy jen kývla a začala hledat květinu. Západ slunce ozářil les a začínal se hlásit chladivý vítr. Podle veškerých výpočtů Tess nastala zima a bylo jen otázkou několika dní, než začne sněžit. Konečně našla květinu a vložila ji mladé čubičce za ucho. Ta jen slastně zavrněla. "A teď běž!" Vyzvala ji Tess. "Chovej se co nejvíce přirozeně, ale přesto odvážněji, než obvykle…" Daisy kývla a rozeběhla se směrem, odkud přicházel silný pach hniloby a bláta. A pak ho spatřila. Byl tam. Mladý bílý psovlk seděl na louce, hlavu lehce zdviženou a cosi si broukal pod vousy. Dříve, než však Daisy stačila přijít blíž, otočil se.

"Co tady pohledáváš, Sedmikrásko?" Daisy zvedla hlavu a mírně se pootočila, aby ukázala Roxovi květinu za uchem. "Přišla jsem… Za tebou…" Zavrněla a trhla hlavou. Její uši v mírném vánku povlávaly, dlouhá srst se rozprostírala okolo jejího těla… Byla… Nádherná… Rox se oklepal. Nemůže se do ní zamilovat. Prostě ne. Ona je jen Daisy. Podřízená. On je vysoko nad ní… Navíc k ní nic necítí, vždyť je natolik jiná! V divoké smečce by zemřela! A své nesympatie jí už najevo dal, co po něm chce? Pomalu se k němu přibližovala. Cítil její dech na své hrudi, cítil květinu za jejím uchem. Tiše zavrčel. "Roxi… Alpho… Už dlouho ti chci něco říct…" Rox zavrčel hlasitěji, fenka se zatřásla. "Je chladno…" Zašeptala. Rox si ji přeměřil pohledem. "V divoké vlčí smečce si každý jede na vlastní tlapku. Já vám teplý mech v pelechu nezařídím, stejně, jako Alpha vlků!" Daisy sebou lehce škubla. "Jsi nádherný vlk… Já… V poslední době… Zamilovala jsem se… Někdy bychom mohli zakousnout do králíka společně…" Rox se odrazil a skočil po mladé feně. "Já… Tě… Nemiluju! A nikdy milovat nebudu! Králíky budu nadále žrát sám a ty také! Smiř se s tím, láska mezi Alphami a prostými členy smečky neexistuje! Porušení pravidel je vážné a trestá se smrtí…" Stiskl Daisy zadní tlapku, až vykvikla. "Jsi tak krutý…" Zašeptala se slzami v očích a rozeběhla se pryč. "Jsem Alpha…" Zavrčel a hrdě zdvihl hlavu k prosincové obloze.

Kapitola 10

5. listopadu 2015 v 10:00 | Lajka
Bílá srst mladého vlka se prosmýkla křovím. Prudce se zastavil a rozhlédl se. Zavětřil, aby zjistil, zda ho nikdo nepronásleduje. Dal se do běhu, proběhl lesem, úzkou pasekou a přeběhl silnici, až doběhl k nízkému plotu. Znovu se rozhlédl. Podlezl plot dírou, kterou minulé noci pracně vyhrabával. Objevil se na rozsáhlé zahradě u nádherného, prostorného domu. Naproti mu vyběhla mladá fenka, snad ovčačka, a radostně vrtěla ocáskem. Zpoza jejích zad vyletěly 4 droboučké kuličky a sápaly se na bílého vlka. Olizovaly mu koutky a vrtěly ocásky, že si je málem ulomily. Vlk tiše zavrčí, rozkročí se a vyvrhne štěňátkům kupu lehce natrávené potravy. Oklepe se a přikráčí k mladé fence. "Dál to nejde, Sweetie." Musíme se posunout dál. Já musím dále vyhledávat bitvy, já musím… Musím zabíjet. Musím naleznout někoho, s kým budu ochotný vést souboj, dřív, než zabiju někoho ze smečky, nebo snad… Nebo snad vás…" Přivřel bolestně oči a při té představě se oklepal. "Naprosto tě chápu, Roxi…" Zašveholila čubička. "Vím, jak je pro tebe těžké skrývat návštěvy… Já a štěňata musíme mít velmi pronikavý pach a to, co pro nás v poslední době děláš… Stejně se obávám, že štěňata jednoho dne zemřou, já už příliš mnoho potravy nemám a držet je v tajnosti se mi už dlouho nepodaří… Pokud je páníček najde, zabije je…" Rox otočí hlavou. "Nechci, aby zemřela. Jsou silná. Jednou z nich budou silní válečníci. Ale do smečky je vzít nemůžu. Zabili by je. Nenávidí mě a nenáviděli by i je. Poté, co zjistili, že má matka má štěňata s vlkem…" Čubička se otřela o Roxův krk. "Víš… Někdy ani nedokážu uvěřit tomu, že jsi tak podlý a krvežíznivý. Vždyť v mé přítomnosti se měníš v naprostého andílka!" Rox pozvedl pysky do hravého úsměvu a skočil na fenku. Ta se převalila na záda. Chvíli se společně kutáleli a hráli si, smáli se a radostně poskakovali. Po chvíli, když mu fenka žmoulala láskyplně ucho, Rox se po ní ohnal s vyceněnými zuby. Chytil ji pod krkem a třísknul s ní o zem, že na chvíli ztratila vědomí. Ještě více stiskl její nebohé hrdlo, fenka jen zoufale kopala nahama. Rox se náhle oklepal, seskočil a popoběhl o pár metrů dál. "Promiň, já… Já… Omlouvám se, zase to na mně přišlo. Viděl jsem rudě, chci krev, chci zabíjet… Lásko, já chci trhat maso z živých obětí, chci slyšet bolestný ryk zoufalých psů… Toužím po jejich smrti. Víc, než kdykoliv jindy." Tmavé oči mladé samice se zaleskly v záři měsíce. Vykašlala několik kapek krve a pohlédla na vlka, do kterého se před dvěma měsíci zamilovala. Byl tak statný a odvážný, v té době. Pak ji téměř přestal navštěvovat, a když porodila, jeho návštěvy opět začaly. Jeho srdce ale ztvrdlo jako lidský chléb. Často po ní vyjížděl. Často ji pokousal a často ji málem zabil. Bála se ho, ale zároveň toužila po jeho stisku. V jeho přítomnosti se klepala. Strachem i vzrušením, touhou po dalším jeho úderném a smrtícím stisku. Na jednu stranu si přála zemřít. Chtěla bolestivě chcípnout s Roxovými tesáky hluboko zarytými v srdci. A s každou další návštěvou chladného vlka se její sen pomalu přibližoval skutečnosti. Náhle zvedla hlavu a pohlédla do toho jeho modrého oka. "A co kdybychom vás my, domácí, vyzvali na souboj?" Roxovi se rozzářilo oko a přátelsky fenku olízl. "Jako… Že bych konečně mohl zabíjet? Mohl bych vyvraždit ty bezduché domácí stvoření, které přilnutím k člověku ztratily soudnost?" Sweetie se zasmála. "Přesně tak, Roxi. Náš plán se může zapsat v hvězdy. Nechť na mýtině zapomnění stane se bitva, která se bude nést v dějinách pod názvem: Rox proti domácím!" Rox se ďábelsky zasmál a na rozloučení fenku olízl. Pak spěšně odběhl za svojí smečkou.
Když se navracel ke své smečce, vyválel se v mršině krkavce a také v bahně. Pak ještě smočil tlapky v potoce. Smečka jej z ničeho neobviňovala - každopádně se nerozhodla mu cokoliv říct do očí. Tak si jen lehl a do několika minut usnul…
.

Kapitola 9

29. října 2015 v 10:00 | Lajka
Když se Daisy probudila, všichni ještě spali. Zato déšť máčel kožíšky psů, i ten její zmokl a ztěžkl. Byl tak studený, až se Daisy rozklepala. Vstala a rozhlédla se po mýtince. Všichni pejsci spali jako zabití. Jakoby jim déšť vůbec nevadil. Copak takhle vypadá život v divočině? Oklepala se, aby ze sebe dostala ty litry vody, které jí promývaly kožíšek, nebylo jí to však k ničemu platné. Vzdychla si a položila hlavu na tlapky s nadějí, že déšť snad brzy přejde… Netrvalo dlouho, než znovu usnula…
Slunce už bylo vysoko nad obzorem, když Rox otevřel oko. Vstal a hlasitým pronikavým štěkotem upozornil všechny členy smečky, aby pokračovali v cestě za bitvami. Pejsci pomalu vstávali, protahovali si ztěžklé údy a bolavé klouby a vyklepávali vodu z kožíšků. Šmouha něco vztekle brblal, když se zařadil na konec psího průvodu. Nešli dlouho, když se Rox posadil. "Mám hlad…" zašeptal. "Ulovte mi něco…" Pryč byly ty doby, kdy se Rox vydával na lov. Nyní museli lovit všichni… Jen on ne. Tess se podřízeně sklonila a odplížila najít něco k snědku, Berry s Daisy ji následovali. I Jim někam zmizel. Jen Šmouha stále seděl na místě a s hraným nezájmem klepal ocáskem do promočené země. "Něco jsem nařídil, Omego…" zavrčel Rox. Šmouha se uchechtl. "V této smečce jsem byl dřív, než ty, štěně. Možná jsi mě porazil a způsobil mi mnoho šrámů… Ale to neznamená, že splním každý tvůj příkaz…" Rox přivřel oči a přitáhl uši k hlavě. "VŠICHNI… MUSÍ… POSLOUCHAT… ALPHU…" Se Šmouhou to mírně cuklo, snažil se ale nedat svůj strach najevo. Přesto věděl, že Rox musí cítit, že se bojí. "Stejně mně brzy utrápíš k smrti, Roxíku… Pejsci z Mazlova už nikdy nebudou jako dřív… Všichni kvůli tobě zemřeme!" Rox zavrčel. "Nezasloužíš si jíst, Omego…Koneckonců… Nikdo z vás zoufalců si nezaslouží jídlo " Přišel až blíž k němu, na první pohled tak klidný a vyrovnaný. Přiblížil čumák k uchu Šmouhy. "Jsem Alpha, vlku. Kdykoliv budu chtít… Můžu tě zabít… A nikdo nemůže namítnout nic proti tomu. Protože Omegy jsou obětní beránci…" Chytil vlka pod krkem a třísknul s ním o zem. "Na mně si nedovoluj… A teď… Utíkej lovit… A pokud neseženeš více, než 5 kg masa… Nevracej se…" Zavrčel Rox. A když i Šmouha zmizel z mýtiny, rozvalil se Rox na zádech a dal se do přemýšlení o životě.
První přišla zpět na mýtinku Daisy. Držela v tlamě králíka, kterého položila před Roxe spícího na zádech. Málem se jí podlomily tlapky, když ho takhle viděla… Byl tak… Dokonalý… Lehce se k němu přiblížila ve snaze olíznout mu čumák, v tu chvíli ale Rox otevřel oko. "Co tu chceš?" Zavrčel a vstal. Jeho svalnaté tělo, čtyřikrát větší, než tělíčko Daisy se v očích mladé fenky tyčilo do obrovských rozměrů. "Přinesla jsem ti… Ehm, vám… králíka…" Rox kývl. "Neříkala jsi, že neumíš lovit?" Daisy zklamaně sklopila hlavu. "Ona… Ehm… No, upřímně… Eeee… Půjčila… Ulovila ho Tess… A dala mi ho… Jen pro vás…" Rox zavrčel a pustil se do jídla. Vrhnul se na králíkovo tělo s takovou rychlostí, že kapky krve, které z něj vylétly, dopadly až na čumáček Daisy. "Jak… Jak to chutná?" Zeptala se Daisy a přiblížila se k Roxovi. "Ještě nikdy jsem syrové maso nejedla - ve vesnici jsme jedli jen granule a pak… Nejedla jsem už téměř 4 dny… Mám pocit, že padnu hlady… Nemohla bych…?" Rox hrůzostrašně zavrčel a vystartoval po ní. Scvakl zuby před jejím obličejem, až upadla na zem. Hleděl jí zpříma do očí, pořád ještě vrčel, teď už jen tiše. "NIKDY NERUŠ ALPHU PŘI JÍDLE… NIKDY…" Zavrčel a vrátil se ke svému králíkovi…
Brzy přišla i Tess s Jimem a Berrym. Společně táhli srnku, Berry pak držel v tlamě ještě obrovského sumce. Položili ho na zem, přesně na místo, kde byly ještě poslední kapky krve po králíkovi. A jako poslední přišel Šmouha. Držel poměrně vypasenou krysu a také ji položil na slušně se zvětšující hromádku. Rox bez jediného slova vstal a pustil se do srnky. Celá smečka jej pozorovala, až jim kapaly sliny, Rox však nepřestával jíst. Bylo vidět, že už nemůže, slzy mu stékaly po tváři a břicho se mu pohybovalo. Nechutně mlaskal a žvýkal, až Tess musela na chvíli odvrátit zrak. Pejsci pozorovali Roxe asi hodinu, než sežral celou srnu. Zhruba v polovině ryby přestal a zmizel všem psům z očí, odešel do hlubin lesa, tak, že z něj neviděli jediný chloupek. Šmouha toho chtěl využít a vrhl se na rybu, Tess však zavrčela. Šmouha se vrátil zpět na svoje místo a pejsci čekali, až se Rox vrátí. Nikdo z nich se neodvážil vstát a zakousnout se do jídla. Věděli by, že by nedopadli dobře. Roxovi trvalo dlouho, než přišel, asi půl hodiny. A sotva přišel, dojedl celou rybu a pustil se do krysy. Nechal jen ocásek, i kosti snědl. Položil ho před Jima a kývl. "Jez…" Zašeptal. Jim na něj zoufale pohlédl. "Já… Nechci, nemohl bych ho dát radši…?" Rox vztekle dupl. "ŽER!" zařval přes celou mýtinu. Stál nad Jimem, dokud do sebe nedostal kousek ocásku. Nebyl příliš dobrý, a Jim ani něměl hlad, ale jíst musel. Alphu je nutné poslechnout. A jakoby toho nebylo málo, Rox pak opět odešel. Daisy už to nevydržela a rozeběhla se na místo, kde Rox jedl. Zuřivě začala vylizovat stopy krve, zbytky chlupů, které po jeho nechutné snídani zbyly. Marně. Když se Rox vrátil, kývl na pejsky, aby pokračovali. Celý den, kdy ušli a uběhli snad 20 kilometrů, neřekl jediné slovo. A zatímco jemu se šlo celkem dobře, pejsci za ním klopýtali, plni bolesti. A večer se celá rutina opakovala. Rox poslal psy lovit, zatímco pozoroval přírodu na počátku zimy. Tentokrát ale sežral skutečně vše - ani Jim nic nedostal - a opět odešel z dosahu smečky.
Tento styl trápení pejsků mu vydržel asi tři dny. Tedy, spíše by se dalo říct, že takto vydržel pejskům. Došla jim totiž trpělivost a začali se stravovat už na lovu. Zpočátku malými dávkami, později většími. Roxovi však nikdy nepřinesli načatou kořist. Velkým překvapením pro ně bylo, že Rox s tímto jejich novým zvykem nedělá vůbec nic. Pravděpodobně byl natolik zaujat jídlem, že si nevšiml, že jeho lovcům páchne z tlamy právě sežrané maso… Možná ale nechtěl rozdělovat porce jídla. Možná doufal, že se psi najedí při lovu a jemu odnesou vše, co může sníst… Tato otázka byla, stejně jako mnoho dalších otázek o Roxovi, pro pejsky velkou záhadou…

Kapitola 8

22. října 2015 v 10:00 | Lajka
Ještě ten den přijala Tess mladou fenku do smečky i přes Roxovy počáteční protesty. "Kdo jste?" Ptala se maličká fenka. "Jsme smečka, která byla před mnoha lety odkázána najít domov… Pověst o ní by měl znát každý divoký či domácí pes… Jsme…" "Pejsci z Mazlova!" Vyštěkla vzrušeně fenka. Tělíčko se jí rozvrtělo radostí. "A kdo je váš velitel?" Tess si vzdychla. "Ten bílý. Je to kříženec vlka se psem a jeho matka byla zabita za porušení pravidel. Začal nenávidět celou smečku… A opustil místo, které Lajka našla. Štěně, Pejsci z Mazlova nalezli dlouho hledaný domov, ale Rox jej opustil…" Fenka sklonila hlavu. "Je nádherný…" Zašeptala. Pohlédla na bílého vlka a její tělíčko se zachvělo. Rox se na ni otočil a pohlédl na ni svým modrým okem. "Není jako ty…" Zašeptala Tess. "Navíc zavedl nové pravidlo - zakázal fenám vrhnout štěňata, pokud tak některá učiní, stihne ji prý velmi těžký trest…" Fenka sklonila hlavu, aby se vyhnula pohledu přicházejícího Roxe. "Jak ji pojmenuješ?" Zavrčel neochotně. Tess zavrtěla ocasem. "Bude to Daisy!" Fenečka zvedla hlavu a zavrtěla pahýlkem ocásku. "…Sedmikráska Daisy…" Zašeptala Tess a Rox s pokýváním hlavou odešel. Tess se pak obrátila na maličkou Daisy. "Tvých sedm vad budeme brát jako sedm krás. Staneš se ozdobou smečky." Daisy naklonila hlavu. "Vždyť mám jen šest vad…" Tess se starostlivým úsměvem zavrtěla hlavou. "Sedmá vada je ze všech nejhorší, Daisy. Velmi změní tvoji pozici ve smečce a velmi změní chování Alphy k tobě. S tvojí sedmou vadou musíš zacházet velmi opatrně…" Daisy naklonila hlavu a pozvedla ucho. "A co je tedy má sedmá vada?" Tess fenku přátelsky olízla. "Tvá láska k Alphovi…"
A tak smečka putovala dál. Až příliš aktivní Daisy pobíhala od Roxe, který šel jako první vpředu až k Tess, která šla jako poslední. Když se začalo stmívat, Rox zastavil. "Zde přespíme!" Štěkl. Nečekal na odpověď smečky. Konal tak, jak chtěl sám. Stulil se do klubíčka a položil si hlavu na tlapky. Netrvalo dlouho, než k němu přišla i Daisy. "Co tu chceš?" Zavrčel neochotně a zvedl hlavu. "Chtěla bych… Si k Vám lehnout… Víte… Myslím, že smečka Pejsků z Mazlova by měla držet při sobě, jako za starých časů…" Rox tiše zavrčel. "Krvavá smečka…" Daisy naklonila hlavu. "Co… co jste říkal?" Rox vstal a oklepal se. "Nejsme Pejsci z Mazlova. Jsme Krvavá smečka. A já jsem Alpha této smečky a chtěl bych od vás mít klid aspoň v noci!" Daisy nešťastně fňukla. "ale…" To už jí ale silné vlkovy čelisti scvakly přímo před čumákem. Bojácně se přikrčila a se staženým ocasem odešla až k Tess. "Je dokonalý…" šeptala, když odcházela. Přes rameno se ještě ohlédla na bílého polopsa. Ležel na zádech a odpočíval. To Tess ji na rozdíl od vůdce přivítala s otevřenou náručí. "Je blázen…" Zašeptal Berrie a pohledem ukázal na Roxe. "Nedráždit. Bude bojovat. Nesnáší všechny, co vzpouru chtějí…"

Kapitola 7

15. října 2015 v 10:00 | Lajka
Rox si všímal, že jeho nevinné štěňátkovské myšlenky začínají být vytlačovány hrubými. I jeho dříve jemný a roztomilý hlas se změnil… A Rox brzy zjistil, že zní úplně stejně jako hlas, kterému naslouchal ve svých myšlenkách… Hrubý, hluboký hlas, kterým každé vyslovené slovo získalo úplně jinou hodnotu… Hlas zněl, jakoby se Rox chystal druhého psa po dokončení věty zabít. Také v krvi si Rox liboval. Miloval všechny bitvy bez výjimek, za následující 3 měsíce zažil dvě. Jednu s mladou liškou, která přecházela jejich území, druhou s dvojicí toulavých psů, které potkal na lovu. Při jedné z bitev mu bylo natrženo ucho, takže začínal vypadat jako skutečný bojovník.
Asi měsíc po začátku jara nastoupil Rox opět před svoji smečku. Odkašlal si a svým hrubým hlasem zavrčel: "Vydáváme se na cestu. Budeme putovat krajinou a vyhledávat bitvy, kterým bychom se mohli účastnit…" Tess zakňučela. "Ale posláním Pejsků z Mazlova je…" Rox pohlédl fence do očí a výhružně zavrčel. "Nezajímá mě, co je posláním Pejsků z Mazlova. My se vydáváme na cestu. Už nejsme Pejsci z Mazlova. Jsme Krvavá smečka!" Berrie nesouhlasně zakňučel. Rox se několika skoky ocitl u něj, chytil jeho malou tlamičku a stlačil ji k zemi. Berrie zoufale odhalil bříško. "VYDÁVÁME SE NA CESTU, KRVAVÁ SMEČKO…" zavrčel Rox a se zdviženým ocasem odkráčel přímo do lesa. Nebyli na cestě dlouho, když zaslechli pláč. Tess naklonila hlavu. "Co… Co to je?" Kníkla tiše a popoběhla, aby mohla informovat Roxe.
"Někdo tady pláče, Roxi…"
"Co je mi do toho? My pokračujeme v cestě…"
"Roxi, určitě je to nějaké štěně… Musíme… Musíme ho zachránit, potřebuje pomoc…"
Rox na ni znechuceně pohlédl a hluboce si vzdychl. "Tak dobrá. Zkusíme to štěně najít…" Chvíli čenichali, až narazili na mladé štěně krčící se v křoví. "Neubližujte mi!" Kníklo hnědé štěně a zoufale si zakrylo oči tlapkami. Tess se na něj usmála. "Co dělá tak malý pejsek jako ty sám tady v divokém lese? A co jsi vůbec zač?" Štěňátko na ni pohlédlo. "Páníčkovi se nelíbil už můj příchod na svět - narodila jsem se se zlomeným ocáskem, který mi musel být po narození amputován… Zhruba ve 3 měsících majitel zjistil, že kulhám a jedno ouško mám delší, než to druhé... A navíc jsem na svůj věk nestandardně maličká. A protože má chovnou stanici zaměřenou na čistokrevné kokršpaněly bez jediné vady - vyhodil mě… Zde v přírodě zjišťuji, že nejenže nedokážu lovit, protože mám příliš zpomalené reflexy, ale že i můj čich nepracuje…" Pohlédla na bílého velitele smečky. "Nemohla bych… Nechtěli byste mě přijmout do vaší rozsáhlé smečky?" Rox si jen odfrkl. "Nemáme potřebu přijímat vadné jedince…" Tess jej chytla za ucho a odtáhla od maličké fenky.
"Jedno štěně navíc nám neuškodí. To nebohé zvíře bez naší pomoci zemře!"
"Příroda si poradí. V divoké smečce vlků by mu také nikdo nepomohl. Slabí jedinci zkrátka umírají!"
"Ona potřebuje naši pomoc, Roxi… Je to pes, který nezná divoký život…"
"Je to bastard…"
Tess sklonila hlavu, aby se vyhnula přímému očnímu kontaktu. "To ty taky…" špitla téměř neslyšně. Rox se dvěma kroky přisunul až k ní, čenich přiblížil k jejímu uchu. "Copak jsi to řekla?" zašeptal. "Ty taky…" Zavrčela už hlasitěji Tess. Rox vztekle chytil její kůži za krkem a párkrát škubl hlavou. Pak převalil Tess na záda, stoupl si na její hruď přední tlapkou. Tlamu opět přiblížil k její tváři a zašeptal: "Podobné větičky už nikdy neříkej, miláčku…" Tess lehce zvedla pysky, aby dala Roxovi najevo, že toto jednání se jí nelíbí. Když z ní seskočil, vstala, oklepala se a zavrčela. "To štěně půjde s námi!"

Kapitola 6

8. října 2015 v 10:00 | Lajka
Rox se probral do světlého dne. Když otevřel oči, zpanikařil. Vyděšeně se rozhlížel, těkal očima ze strany na stranu a nervózně kňučel. Pak se všiml, že vedle něj sedí Jim. "Co… Co se děje?" Kvikl Rox. Jim pokýval hlavou a ochranitelsky olízl Roxe na temeni hlavy. "Bojoval jsi statečně, Roxi. Šmouha se teď vzpamatovává ze svých zranění, které utržil v boji s tebou. Přiznal, že jsi velmi dobrý bojovník a řekl, že se ti bude vyhýbat. Na rozdíl od něj jsi ty utržil jen jedno zranění - přišel jsi o oko…" Rox zalapal po dechu. "Tak proto… Aaach… Musím za svojí smečkou…" Vydrápal se na vlastní tlapky a rozeběhl se k Tess a její rodině. Šmouha si olizoval tlapku a předstíral nezájem, přesto Roxe po očku sledoval. "Rozhodl jsem se…" Zašeptal Rox a pohlédl Šmouhovi přímo do očí. Ten jen sklopil hlavu a odvrátil zrak. "Už jsem Vám řekl, že naše smečka bude mít složení, jako má vlčí smečka. Neřekl jsem vám ale, kdo bude zastupovat jakou funkci… Jime?" Chundelatý zrzavý pes se oklepal a přišel až za Roxem. Ten kývl hlavou a obrátil se opět na smečku. "Jim mi velmi pomáhal nejen v době, kdy jsem se vypořádával se smrtí matky, ale také nyní, když jsem v boji se Šmouhou přišel o oko. Jim bude můj zástupce. Když mi bude nejhůř, nebo budu potřebovat zastoupit, pomůže mi. Když budu potřebovat poradit, poradí mi. A Šmouha určitě ví, koho chci určit Omegou…" Šmouha přitiskl uši k hlavě a mírně pozvedl pysky. Rox zavrčel. "Omega si nesmí nic dovolit na Alphu, je na konci žebříčku… A pokud bude mít někdo chuť do někoho si kousnout, je tady Omega k dispozici!" Zašeptal bez zájmu Rox a odešel až k velitelskému kameni, kde se posadil. Jim jej následoval. "Co hodláš dělat teď, Roxi?" Rox na něj otočil hlavu. "Asi přestěhuju smečku." Jim se usmál. "Ne, myslím to vážně. Porazil jsi o 4 roky staršího vlka. Můžeš na sebe být hrdý. A co uděláš teď? Zavedeš ve smečce nová pravidla? Půjdeme lovit? Kousneme si do Omegy?" Rox zavřel oči. "Také to myslím vážně, Jime. Pejsci z Mazlova našli domov, což bylo jejich posláním. Ale kdo tvrdí, že na tomto místě musíme zůstat? Víš… Při bitvě se Šmouhou jsem zažil něco úžasného. Zdálo se mi… Zdálo se mi, jakoby se do mě vlila energie, čím větší nenávist jsem cítil ke Šmouhovi, tím větší energii jsem měl. Měl jsem mžitky před očima a jakoby - vím, že se mi asi budeš smát, ale mně se zdálo - přišlo mi, že snad vidím rudě. Toužil jsem Po Šmouhově smrti, Jime. A tohle chci zažívat častěji. Nechci jen tak znuděně sedět na jednom místě, Jime. Moji životní láskou jsou bitvy. Mým posláním je dostat se do drsných potyček. Mým posláním je… Zabíjet!"
Ještě ten den sdělil Rox svoji myšlenku ostatním členům smečky. Tess zaprotestovala, ale Rox na ni zavrčel. Ucouvla, takového ho neznala. Bitvou se Šmouhou se Rox změnil k nepoznání. "Také bych chtěl vyřknout několik pravidel!" Štěkl Rox a posadil se.
  1. Nikdo ze smečky se nesmí zamilovat do jiného divoce či domácky žijícího zvířete. Takovýto čin bude tvrdě trestán.
  2. Nikdo ze smečky nesmí napadnout velitele. Trest se stupňuje podle postavení.
  3. Nikdo ze smečky nesmí napadnout kohokoliv jiného ze smečky, kromě Omegy.
  4. V bitvě bojujeme hrdě a nepomáháme skupině, se kterou smečka válčí.
  5. Žádná fena ve smečce nemá dovoleno vrhnout štěňata. Pokus o rozšíření smečky bude velmi tvrdým způsobem potrestán.
  6. Všichni poslouchají Alphu.
  7. Je přísně zakázáno opouštět bezpečnou zónu smečky bez svolení Alphy.
Rox pohlédl na svoji smečku. Tess měla vyděšením vypoulené oči, Cooper se lehce třásl. Když Rox vstal a odešel, aby se prospal, sklonil Cooper hlavu. "Opustím smečku… S těmito pravidly nehodlám dále žít." zašeptal. "Vezmi sebou nějaké štěně…" Kvikla Tess. Cooper pokýval hlavou.
"Michelle a Berrie půjdou se mnou."
"Ne… Berriho mi tady nech… Prosím…"
"Dobrá. Půjdou Michelle a Willy…"
Ještě tu noc Cooper požádal Roxe o svolení k opuštění smečky. Rox znechuceně přijal jeho žádost. A tak se smečka zmenšila o tři členy a čítala pouhých pět jedinců.

Kapitola 5

1. října 2015 v 10:00 | Lajka
S každým dalším dnem, kdy Rox odcházel lovit, toužil jeho vnitřní hrubý hlas po ustanovení pravidel, jaká jsou u vlčí smečky. A tak se jednoho dne, poté, co se vrátil z lovu, postavil před svoji smečku a zaštěkal. "Chtěl bych Vám něco říct, milá smečko! Vzhledem k událostem, které se udály od vlády fenky Rity, kterou znám bohužel jen z vyprávění, bych Vám chtěl oznámit důležitou změnu, kterou ve smečce počínaje dneškem zavedu. Naše smečka se od této chvíle stává smečkou téměř vlčí. Budeme zde mít Alphu, čímž budu já, a Omegu. Omegou bude určen ten člen smečky, který se mi zprotiví nejvíce, člen smečky, kterého nenávidím od počátku svého života…" Šmouha naklonil hlavu a posunul se o krok dopředu. "Na co si to tady hraješ, štěně? Vždyť ani nevíš, jaká pravidla má vlčí smečka!" Rox zdvihl ocas. "Jsem napůl vlk, Šmouho. Nesrážej mě, nebo s tebou zle naložím…" Šmouha vrhl po Roxovi nenávistným pohledem. "Vždyť ani nevíš, co to znamená…" Bílý stín se mihnul krajinou. Pět metrů, které dělily dva znepřátelené jedince, přeletěl Rox rychlostí blesku. Jakoby mu ani nechyběla pravá přední tlapka, vyskočil a srazil Šmouhu k zemi. Převalil jej na záda a stál mu na hrudi. "…Boj…" dořekl větu se zajíknutím Šmouha. Teď ležel na zádech a hleděl do azurových očí Roxe. Svého vůdce. Polovičního vlka, kterého tolik nenáviděl. Kopnul zadními tlapkami Roxe do břicha, ten seskočil a zkroutil se bolestí. Najednou do něj vjela vlna nenávisti a vzteku. Začal zprudka dýchat a jeho mysl obsadily nejhorší scénáře a myšlenky, jak se s černým vlkem vypořádat. Otočil se, přivřel oči, zvednul pysky, čímž odhalil všechny zářivě bílé tesáky a vrhl se na Šmouhu. Ten vyděšeně vyjekl. Rox hryzal, rval a trhal, bojoval jako ďábel, útočil jako stroj. Šmouha byl téměř bez šance, pak však Rox udělal jednu chybu… Sehnul se, aby popadl Šmouhovu přední tlapku, chtěl ji zcela rozdrtit, poznamenat Šmouhu navždy. Toho Šmouha využil a hryzl Roxe do obličeje. Bílým psem projela prudká bolest, začal se klepat a cítil proud krve stékající po jeho tváři. Před očima měl mžitky, viděl rozmazaně, vyděšeně mrkal a třásl hlavou. Prudká křeč neustupovala a Rox se omámeně svezl k zemi…

Kapitola 4

24. září 2015 v 10:00 | Lajka
Rox ještě ten den s pomocí Tess pohřbil svoji matku blízko velitelského kmene. Následující měsíc často sedával u jejího hrobečku, hleděl na hvězdy a vyl. Z černých myšlenek ho často dostával Jim, syn fenky Tess. S Roxem se velmi spřátelili, hrávali si spolu, přetahovali se a naoko rvali. Přestože byl Jim o něco málo starší, neměl nejmenší problém se s Roxem přátelit. Ukázal mu, jak lovit, jak se rvát a jak si hrát… Do dění ve smečce se Rox příliš nezapojoval, spíše jen určoval, kdo půjde v danou chvíli lovit a kdo bude hlídat tábor. Nejradši chodil na lov sám. Mohl přemýšlet o smrti, životě a smečce.
Ten den zrovna vyrazil Rox na lov. Už mu nepřipadalo nějak zvláštní, že nechává smečku v táboře samotnou, bral to jako samozřejmost - to on potřeboval nejvíce samotu. Už mu bylo téměř 8 měsíců a ten den zrovna začal uvažovat o tom, že by měl smečku trochu uspořádat. "Udělej ze všech přátele…" Říkala mu Lajka, když umírala. Vyprávěla mu o Ritě, fence, za jejíž vlády si smečka navzájem vypomáhala. Za vlády Lajky pak dobré vztahy ve smečce poklesly na minimum. A nyní? Vždyť smečka je rozdělena na 3 části! On, Šmouha a Tess s rodinou! Čím více uvažoval o své smečce, tím více toužil po jejím sjednocení. "Vlídným jednáním dosáhnu svého…" šeptal hlas v jeho hlavě. Pak se ale přidal jiný hlas. Hrubý a krutý, temný, hluboký hlas, který doposud neznal. "Matka ti vyprávěla o vlčích smečkách… Uspořádání vlčích smeček je nejspolehlivější, Roxi. Nikdy nehrozí nenávist…" Rox se oklepal. Přece by nemohl… "Alfa a Omega… Vlk na vrcholu, kterého všichni milují a ten na spodu… Ten na konci žebříčku, ten, kterého všichni nenávidí… Tato metoda VŽDYCKY funguje…" Rox několikrát zamrkal, aby se vrátil do přítomnosti. Cítil králíka. A zatraceně blízko… Chvíli nato nalezl v trávě dvě mláďata králíčků s oušky přitisklými k tělu. Zakousl je dřív, než si stačila uvědomit, co se s nimi děje…

Kapitola 3

17. září 2015 v 10:00 | Lajka
Bylo jasné, že pokud se Lajka od svého syna odejde jen na pár minut, bude konec. Často vídala Šmouhu a Dextra, jak sedávají poblíž studánky, cosi si špitají a měří si Lajku s Roxem nenávistným pohledem. Když však uplynul měsíc od tragické události, vstala Lajka po dlouhých 4 týdnech od svého syna. Už nechtěla, aby jí pomáhala Tess. Rox už byl schopný chodit i běhat o třech tlapkách a tak si myslela, že jej může na chvíli opustit. Když se přiblížila ke studánce, aby se napila, pokýval Dexter hlavou. "Krásný den Lajko, jsem rád, že ses uráčila opustit svého syna… Konečně ti můžeme pořádně vytknout tvoji péči…" Lajka zavrčela. "Nechte si toho…" Šmouha přitáhl uši k hlavě. "Je jedno, jestli už dokáže chodit nebo ne - zabít jej můžeme - a navíc už to není štěně… Ale to nám může být jedno, když pravidla porušila naše velitelka, můžeme i my…" Lajka nakrčila čenich. "ROXE… NIKDY!" Dexter se zasmál.
"A jak to chceš dokázat?"
"Radši zabijte mě, než jeho…"
"Bude mi potěšením…"
Dexter skočil po Lajce a strhl ji k zemi. Zakousl se jí do tlapky, bílá fenka vyjekla překvapením. Hryzla stafforda do tváře a trhla hlavou, zlatý pes jen zavrčel. Postavil se na zadní, na chvíli pustil fenku, aby se jí mohl zahryznout do kůže za krkem. Lajka se vysmekla, když se na ni vrhnul i Šmouha. To už si Tess se štěňaty a Cooperem všimli, co se děje. "Chudinka…" Zašeptal Willy a zavrtěl hlavou. Rox vstal a se slzami v očích doběhl až k místu dění. Lajce se za záhadných okolností podařilo vyprostit z čelistí Dextra a rychle se otočit, až nad ním získala kontrolu. Hryzla jej do zad, poté jej chytla za krkem, tak, jak před chvílí držel on ji. I přes jeho velkou sílu se jí podařilo ponořit Dexterovu hlavu pod hladinu studánky. Pes chvíli vzdoroval, po krátké chvíli však ochabl. Toto jednání rozzuřilo Šmouhu, který na Lajku drsně zaútočil. Lajka nechápavě zavrčela.
"Co se s tebou poslední dobou děje? Vždy jsi byl milý a vlídný vlk…"
"Jen do té chvíle, co ses mě zkusila drsným způsobem zbavit…"
"Říkala jsem, že nemám ráda vlky…"
"Pochopil bych tě, kdyby ses nespřáhla s mým bratrem a neporodila ty dva zatracený křížence…"
"On byl jiný…"
"Já jsem byl vždycky ten hodnější… Zasloužíš si smrt, Lajko. Tara toužila po tvé smrti od chvíle, co Rita zemřela. Dexter od chvíle, co tě poznal osobně. Já poté, co jsi se zamilovala do Larse. Zasloužíš si smrt, Lajko. Jsi zákeřná, protivná a prodejná čuba. Rod Pejsků z Mazlova se nikdy nebude ubírat takovým směrem, jakým jsi ho vedla ty! Následující bitva bude měřit naše síly. Kdo vyhraje… Bude nadále velitelem…"
"Ne…" Zašeptala Lajka. "Ne, tak to nebude…" Sklonila hlavu. "Vzdávám se velitelství. Už nechci být velitelkou Pejsků z Mazlova. Můžeš mě zabít…" Šmouhovi se rozlil po tváři škodolibý úsměv. Lajka však pokračovala. "Pod jedinou podmínkou… Velitelem smečky se stane…" na několik vteřin ztichla, aby se nadechla a udržela napětí. Lajka pohlédla na maličkého syna. "…Rox!" Smečkou projel překvapený šum. Cooper zíral na Lajku s vykulenýma očima, Michelle s nakloněnou hlavou. "Vždy byly vůdci smečky jen fenky, proč teď Lajka určila Roxe?!". Tess jen nešťastně vrtěla hlavou, tak trochu doufala, že její dcera Michelle se stane novou velitelkou. I Šmouha zalapal po dechu. "ROX? Takže ten kříženec má být naším vůdcem?" A s těmito slovy se bez varování vyřítil Lajce po krku. Několikrát stiskl její hrdlo a pustil ji na zem. Lajka se sesunula k zemi a nešťastný Rox k ní vyběhl. "Proč já, matko?" Kňučel. Lajka zašeptala. "Už je ti půl roku, Roxi… Již můžeš být velitelem smečky… Staň se hrdinou, kterého tato smečka nepoznala… Staň se vůdcem, po kterém toužil již Brok…" Zaklonila hlavu a zavyla.
"Smečku nikdy nezradíš,
Vím, že ty si poradíš.
Přátelé ať všichni jsou…
Ať jak já nedopadnou…
Přátelství a lásku dál,
Musíš šířit, jako král."
Rox zaprotestoval.
"Chtěl bych vůdcem smečky být,
Musím se však začít mstít...
Musím bitvou, krví žít…"
Lajka zavrtěla hlavou. "Bitvy a války nikdy nic nevyřešily, Roxíku…" Zakašlala, až vykašlala několik kapek krve. "Zabila jsem Dextra, ale Šmouha natropil mně několik smrtelných zranění… Mohl by ses pokusit šířit mír… Zlepšit vztahy ve smečce a obnovit rod Pejsků z Mazlova! Brok z nás pak bude mít radost…" Zalapala po dechu a převalila se ztěžka na bok. "MAMI!" Vyštěkl Rox. Lajka jej jen zlehka políbila na čelíčko. "Mám tě ráda, Roxi… Prosím, modli se za divoké chrty, ať mé tělo donesou až Za Duhový most… Ačkoliv… Já si asi nezasloužím ráj. Byla jsem špatná velitelka… Maličká slza stékala po její tváři, a když se svezla až k čenichu a ponořila se do louže krve, velitelka naposledy vydechla. I Rox měl slzy v očích a hlasitě fňukal… A bylo to naposledy, co bylo možné vidět slzy na jeho tváři…

Kapitola 2

10. září 2015 v 10:00 | Lajka
Když se Lajka probudila, zapřemýšlela, jestli včerejší událost byla jen sen, či skutečnost. Když se však z jejích struků napil jen Rox, zoufale zakňučela. Nebyl to sen. Vstala a protáhla se, šla se napít k potůčku. Cestou zpět ji pozorovaly oči psů ze smečky. Dexter a Šmouha jen zavrčeli, když se k nim přiblížila. Tess nešťastně vrtěla hlavou. Věděla, jaké to je přijít o štěně. Vlastně - u Tess všechna štěňata přežila, ale jedno z nich se nenadechlo včas… Stal se z něj nebohý chudáček, který nebyl schopný se o sebe sám postarat. I v půl roce života, kdy by měl být schopný lovit, stále posedával na místě s otevřenou tlamičkou. A navíc - stále používal štěňátkovskou řeč, ačkoliv jeho sourozenci už mluvili jako všichni členové smečky.
Když se Lajka vrátila na svoje místo, zjistila, že její štěňátko, Rox, už není na svém místě. Zoufale zavyla a rozeběhla se za Šmouhou. "Kde je Rox? KDE JE?!" Šmouha zavrčel. "Není tu, Lajko, vážně. My o něm nevíme vůbec nic…" Pohlédl na Dextra, který souhlasně přikyvoval. Lajka se rozeběhla napříč pasekou rozhodnuta najít svoje jediné štěně.
Mladičký Rox ťapal vysokým roštím. Už byl pěkný kousek cesty za pasekou, na které smečka přebývala. Netušil, že jej matka hledá. Probudil se, když ještě spala, slyšel totiž zvláštní štěkání. Poblíž budou určitě nějaká štěňata, říkal si. Třeba se s nimi spřátelí a oni ho přijmou do smečky. To by pak už Rox nemusel snášet drsnou situaci v současné smečce… "Nech toho! Au, bolí!" Vyštěkl mladý hlásek jen pár metrů od něj. Začenichal. Podobný pach nikdy necítil, bylo to podobné psu, ale s nádechem ještě něčeho… Ani vlci to nebyli, i jejich pach znal - mají přece ve smečce Šmouhu… Se skloněnou hlavou odhrnul houští před ním a ocitl se na travnaté pasece. Od matky často slýchal, že za roštím je tráva zelenější, ale že je takhle nádherná, to netušil. Zabořil tlapky do jemné, krátké trávy, chvíli se v ní brouzdal, když zaslechl udivený štěkot. "Naše tráva! Co ty tady? Naše území, naše louka! My vládci!" Rox sklonil hlavu a pomalu se otočil. Uviděl zrzavé štěně s černými tlapkami a bílou špičkou ocásku, nebylo o moc mladší, než on. "Já přítel. Má smečka na louce vedle. Chci kamarády. Naše smečka-hádky-nenávist-bitva. Možná vaše bez nich…" Největší zrzavé štěně naklonilo hlavu a otočilo se na svého - pravděpodobně - bratříčka. "Máma říkala - žádný kamarád. Ani liška, ani vlk. Jsi vlk?" Rox zvedl tlapku. "Napůl. Otec vlk. Lajka pes." Štěně couvlo. "Půl pes, půl vlk…" To už se přiblížil k Roxovi i jeho bratříček. "Nechceme psa. Ani vlka. Jen lišku. Uteč!" Rox se rozplácl a odhalil bříško. "Chci kamarádit…" zakňučel. Jedno ze zrzavých štěňat najednou spustilo pronikavý štěkot. Během několika vteřin se objevila fenka. Nebyla o moc větší, než její štěňata, páchla však mnohem hůř a její srst byla mnohem zářivější. Co však Roxe udivilo, bylo, že mluvila stejně, jako její mláďata. "Co ty tu?!" Zavrčela. Rox znovu opakoval vše, co říkal podivným štěňatům. A pak fenka udělala věc, kterou by nikdy nečekal. Vystartovala po něm. Rox nestihl ucouvnout a jen bolestně zavyl.
Lajce zamrazilo v zádech. "Och, svatý Broku, hlavně ať Rox není na území lišek…" Rozeběhla se po zvuku srdceryvného pláče, drala se skrz husté houští, až dorazila na travnatou paseku. Když spatřila ten výjev, musela odvrátit oči. Slzy se jí draly po tvářích a zoufale vyla. "Chtěl se jen spřátelit…" Zavrčela na lišku a srazila ji k zemi. Ač zvíře bojovalo statečně, na rozzuřenou Lajku nemělo. Lajka sama se divila, co všechno dokáže. Když pustila bezvládné zrzavé tělo, mláďata jen zoufale zakňučela a utekla hluboko do lesů. Lajka jemně chytila tělíčko svého syna. "Bolí" štěkal zoufale. Přišel o tlapku. Nepřejícná liška mu ji ukousla. Lajka plakala a její slzy padaly na Roxovo tělíčko. Pak vzala pavučinku a překryla s ní Roxovu tlapku. "Uzdravíš se. Pokud budeš chtít chodit…" Rox si povzdechl, ale pokaždé, když se snažil vstát, zoufale vyl a kňučel. Lajka věděla, že zranění chce svůj čas. Také však věděla, že nebude trvat dlouho, než na ni Šmouha s Dextrem zaútočí a vyženou ji ze smečky. Musí do té doby naučit Roxe chodit… Smečka skomírá a upadá… Smečka potřebuje někoho, kdo její osud vezme do svých tlapek a očistí jméno Pejsků z Mazlova… Smečka potřebuje… Roxe.

Kapitola 1

3. září 2015 v 10:00 | Lajka
Předem chci upozpornit, že tato kapitola je trošku brutálnější a smutná :/


A pak si Lajka všimla štěňat. Uprostřed kruhu psů stál Dexter. A v tlamě měl… Maličkou Picwick! Lajka vyštěkla úděsem, nedokázala si představit, že některý pes by byl ve skutečnosti schopen zaútočit na štěně. Lajka si nepřipadala po bitvě s Tarou příliš oslabeně a bezmyšlenkovitě, plna energie se vrhla na černého psa. Dexter byl sotva odrostlé štěně, neměla z něj strach. Vrazila mu hlavou do boku, pes se vyděsil a pustil štěně. Picwick při dopadu na zem vykvikla, Lajka si oddechla, že se jí nic jiného nestalo. "Viděl jsi, doufám, co potkalo Taru…" Zavrčela a hryzla huňatého psa do kůže za krkem. Submisivně se přikrčil. Ještě horší však bylo, když si Lajka všimla, že Picwick není na místě, kde ji Dexter pustil. Pohlédla vzhůru a spatřila její bezmocné tělíčko viset ze silných čelistí Šmouhy. Ten černý vlk velitelku k smrti nenáviděl od chvíle, kdy se rozhodla se ho zbavit - což nevyšlo podle jejích plánů. Vyštěkla a vrhla se na něj, zahryzla se mu do kůže na krku. "Picwick bude vaše nová vůdkyně smečky!" štěkla tlumeně. Šmouha zavrčel. "Ne, když ji zabiju!" Vrhla se na Šmouhu a zahryzla se mu okamžitě do krku. Mrskla s ním o zem, na Taře si taktiku procvičila a celkem se jí zalíbila. Zavrčela. "Já jsem tady velitelka a já si určuji pravidla. Každý má právo udělat chybu." Poté se rozeběhla k maličké dceři, stejně tak i Rox. Začal do sestřičky šťouchat čumákem. Ta jen zvedla hlavičku. "Bolí. Srdíčko. Ťapičky. Mami. Bolí. Moc. Neumřu - Umřu? Moc bolí!" Rox zakňučel. "Přežiješ. Nezraněná. Vůdkyně. Ty - to - dokážeš." Picwick zakašlala, krev se z ní linula po proudech. "Cítila zuby. V srdci. Moc bolí. Mami, pomož. Umírám dlouho?" Lajce se sevřelo srdce a zvedl se jí žaludek z agresivity a krutosti smečkových psů. Když viděla bolestné oči malé Pickwick a zkontrolovala její tep, věděla, že nemá šanci přežít. "Počkej. Pomůžu." Zašeptala po štěňátkovsku. Do určitého věku štěňátka totiž řeči dospělých příliš nerozumí, jejich řečí rozumí přesně jen matky. Se slzami v očích vzala co nejněžněji Picwick do tlamy. Zbývalo jediné řešení. Slzy se jí draly z očí víc, než kdy jindy, když nesla Picwick napříč loukou, kde přebývali. Věděla, že takováto zranění trápí psy dlouhé hodiny, někdy dokonce i dny, než zemřou. Nechtěla, aby se její maličká dcera více trápila. Položila štěně ke zdi, která stála asi 400 metrů od jejich louky, před nízký keř s modrými bobulemi. Polkla, utřela slzu a nadechla se. "Sněz." Přikázala štěněti. "Bude líp. Nebolí. Budeš běhat. Na louce. Bude dobře." Pickwick zvedla vysíleně hlavičku, aby sežrala bobulku. Lajka odvrátila bolestivě hlavu, ač věděla, že své dceři pomůže od bolesti. Nechtěla, aby se dlouhé dny trápila bolestmi, které jí učinili dva členové smečky. "Voní. Můžu? Ochutnám!" štěkl radostně Rox, Lajka ho urychleně popadla do tlamy a odtáhla od smrtelně jedovaté rostliny. "Nesahat. To pomoc. Od bolesti. Picwick umře. Bez bobulí velká bolest. Takhle rychle." Okamžitě se rozplakala, fňukala a kňučela a proudy slz jí máčely kožíšek.

Do tábora se vrátila už jen s Roxem. Malou Pickwick pohřbila pod keřem jedovaté rostliny. "Snad najde cestu za větrnými chrty…" Zamumlala nešťastně a uložila se ke spánku s očima plnýma slz…

Prolog

27. srpna 2015 v 10:00 | Lajka
Lajka pohlédla na dvě štěňátka, už to bylo pár týdnů, co chodila. Pejskům byly už dva měsíce a bylo vidět, že to nejsou 100% psi… Začínaly se rýsovat znaky na tváři, těle i tlapkách, znaky zděděné po rodičích i prarodičích. Ach Broku, buď milosrdný… Šeptala Lajka při pomyšlení, co by její smečka udělala, kdyby zjistila, co jsou štěňata zač. Jsou napůl křížená s vlkem, což pravidla vylučují. Lajka, která si vždy přála dodržovat pravidla Pejsků z Mazlova, nyní porušila pravidlo z nejdůležitějších - spářila se s vlkem, zrádným předchůdcem, vrahem a nečistou zrůdou, krvežíznivým ďáblem... Aspoň takhle viděli vlky všichni divocí psi. A někteří lidé také. A drobní savci a ptáci. A kromě nich i domácí mazlíčci. Od smrti krutého diktátora Krvavého stína však prošel rod vlků obrovskou změnou… Přesto však na ně všichni nahlíží v nejhorším světle… A porušení pravidel se trestá smrtí… - Lajka si přece zákoník znovu zavedla a určila, ale smečka z toho nebyla zrovna nadšená… Možná na to smečka nepřijde… Říkala si. Ale věděla, že čím víc pejsci stárnou, tím větší bude smečka podávat podezření. Rox, ten bělostný pejsek s vlčí tváří, který má černé jedno ouško a tlapku. A Pickwick - ta maličká zlatá fenka - kdoví, kde svoji barvu vzala. Ale ona tady bude pro ně - Ať se stane cokoliv…
Lajka si všimla procházející Tary. "Dobré ráno, sestřičko… Jdu si jen natrhat několik pampeliškových lístečků. Po včerejší večeři mi dost smrdí z tlamy… Ráda bych ji měla opět VOŇAVOU A ČISTOU!" Lajka si uvědomila, že při posledních slovech pohlédla na štěňata. Jen klid, Lajko, žádný pes přeci nemá tolik krutosti, aby zabil bezmocné štěně… Tara sežrala pár rostlinek pampelišky, přičemž stále hleděla na štěňata. Lajka vstala a instinktivně zavrčela. "Moc dobře vím, co smečka chystá, přinejmenším ty se Šmouhou a Dextrem. Ale ani jednomu z mých štěňat nikdo z vás nezkřiví ani chloupek…" Tara se pohrdavě zasmála. "Nebo co? Nebo mě šílená matka, která je sotva odrostlé štěně, které se nikdy nenaučilo bojovat, urve hlavičku? Nebuď směšná, Lajko, z TEBE bojovník nikdy nebude…"
"Nikdy bych nevěřila, že má sestra bude tak podlá a zákeřná…"
"Měla jsem dobrou učitelku. Naše matka bojovala lépe, než kterýkoliv jiný pes, nebo vlk… Ach, promiň, tys ji téměř nepoznala… A teď dovol, abych ti prokázala malou laskavost, dříve, než zabiju ty nechutné křížence. Zabiju TEBE! Tys porušila pravidla, feno! Copak je naší smečce platné, že rozumíš lidem, když jsi zrádce?" Lajka zavrčela: "Žádný člen smečky nesmí zaútočit na velitelku, ba ji dokonce zabít. Jinak si ho hvězdy podají. A jen tak mimochodem, Pickwick se stane vůdkyní smečky, až zemřu. Až řeknu, bude vůdkyní ona…" Tara zavrčela, přešlápla a pohlédla na štěňata, která ťapkala po mýtině a přetahovala se o větvičku. Lajka šeptem dodala: "Nikdo ze smečky nebude umírat zbytečně, feno! Už tak rod Pejsků z Mazlova utrpěl mnoho ztrát…" Tara se zasmála, což už nemohla Lajka vydržet a vrhla se na ní. Obě bojovaly za svoji pravdu. Bojující klubko přilákalo další členy smečky. Sesedli se v kruhu a pozorovali zápasící feny. Lajka sice neuměla moc bojovat, ale jeden chvat se naučila. Využila volné chvíle, chytila Taru pod krkem a mrskla s ní o zem. Převalila jí na záda, rozškrábla tlapku a natrhla ucho. Jednu tlapku přiložila na její hrdlo, druhou stála na Tařině hrudi. "Je konec…" Zašeptala k Taře, která se marně snažila zvednout. Ta jen zamručela: "Na co ještě čekáš, sestřičko, zabij mě! Zaryj své tesáky hluboko do mého krku, trhej moje maso, jako kořist. Staň se opět mocnou. Naše hádky ustanou navždy! Porazíš nezničitelnou Taru! Dokonči, co jsi začala! Nech moji krev, ať potřísní tvůj kožich!"
"Ne!" Vyštěkla Lajka a pohlédla na seskupenou smečku. "Takhle to dopadne? Tohle je skutečně konec? Na čí smrt vlastně dnes čekáte? Čí tělo pohřbíte pod pokrývkou země a kdo bude uhánět za Větrnými chrty?" Smečka překvapeně zašuměla. "Zabij ji!" Vyštěkl Dexter do napjatého ticha a Lajce došlo, že věta není mířená na ni. Obrátila se k Taře a výhružně zavrčela. "Pokud nechceš mít žádné problémy, feno, okamžitě opusť smečku Pejsků z Mazlova. Na první pohled jsi neohrožená a krutá, skvělá bojovnice, když však ležíš pode mnou, v očích máš strach. Dala jsem si záležet, aby ses dobrých pár týdnů nedokázala na tlapku postavit. Mohla bych ti tlapku ukousnout. Mohla bych tě na místě zabít. Mohla bych ti udělat COKOLIV, co by tě nenapadlo v nejhorším snu. Ale já to přesto neudělám, Taro. Já to neudělám, protože nejsem jako ty. Takže teď tě napomínám a vyzývám, feno, opusť smečku Pejsků z Mazlova! Ať už se s tebe teď stane vyděděný samotář, nebo mazlíček, jsi s okamžitou platností VYHNÁNA ZE SMEČKY!" Lajka seskočila z Tařiny hrudi. Ta vstala, věnovala smečce poslední pohled. Jen Dexter v jejích očích viděl větu "Neslyšeli jste o mně naposledy…" A pak se vůdkyně revoluce proti Lajce (která však nikdy nedopadla tak, jak všichni čekali) odbelhala do dalekých lesů se svěšeným ocasem. Nepřemožitelná Tara byla poražena odrostlým štěnětem, které neumělo bojovat…
 
 

Reklama