... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

4. série

Kapitola 12

9. listopadu 2017 v 10:00 | Lajka
Kojot zprudka otevřel oči a vyskočil na všechny čtyři. Rozhlédl se mezi stromy, aby zjistil, odkud přichází štěkavý zvuk hádky. "Teď jsi divoký pes! Přestaň se konečně chovat jako rozmazlený mazlíček!" "Nejsem mazlíček," bránil se vysoký hlas, "mám jen majitele, kteří mě krmí! A hladí, a češou, myjí, dělají krásné účesy, kupují obojky s diamanty a krásné oblečky! A já jím to oplácím láskou, jako k alphovi!"
Kojotovi v tu chvíli došlo, komu patří ten vysoký hlásek. Michelle. A jen chvíli nato si všiml maličkého černého klubíčka odvážně štěkajícího na minimálně třikrát větší fenku, Vanille. "Však to říkám, mazlíček," zavrčela rozhořčeně Vanille, "copak by ti pravý alpha, vůdce psí smečky, koupil obojek s diamanty?" Kojot se rozhlédl. Nyní už byli vzhůru všichni pejsci. Pozorovali hádající se fenky a občas po očku pohlédli na Kojota. Meeka seděl má zemi, opřený o Taru tak, jako by se do ní chtěl zcela vsáknout. Očka měl doširoka rozevřená, klepal se a zoufalým pohledem Kojota pozoroval.
Zkouší mě? Ptal se sám sebe, chtějí, abych zasáhl? Pak vstal a zamířil k oběma fenkám. "Nechte těch hádek," zabručel suše a pohlédl na Taru, aby ho ujistila, že nevychované členy smečky zpražil bravurně. "V každé smečce dojde k nějaké potyčce," uklidňovala ho Tara, což zrzavého psa ještě víc rozčílilo. "Násilí nikdy nic nevyřešilo!" vyštěkl prudce, "zvláště smečce Pejsků z Mazlova byla osudná rozhodnutí jednat násilím!" Meeka se ještě více přitiskl k břiše Tary a téměř neslyšně zakňučel: "Násilí nám zabilo matku i otce!"
"Co se vlastně stalo?" zeptal se Willy klidně a střídal pohled z Michelle na Vanille. "Slečinka se nám ušpinila," kňourala posměšným hlasem Vanille. "Tak dost!" Vyštěkl Kojot a vskočil mezi obě fenky, které vypadaly, že si co nejdříve podají jedna druhou. "Nechci tady zavádět pravidla, ani ta se smečce Pejsků z Mazlova nikdy nevyplatila!" Tara štěkla na souhlas: "Souhlasím. Lajka svá vlastní pravidla porušila, proto byla potrestána!" Loki, který až do nynějška klidně ležel, si zívl a protáhl se. "Otec taky porušil pravidla, když se zamiloval do matky," zavrčel a Kojotovi přejel mráz po zádech. Překvapovalo ho, nejen to, jak je to štěně moudré, či to, s jak ledovým klidem mluví o svých rodičích, ale i to, jak se, vzhledem ke svému věku, dokáže bravurně zapojit do diskuze dospělých psů. "Abych to ukončil," nadechl se Kojot, "v naší smečce žádné hádky nebudou. Copak nevíte, co byla původní smečka? Smečka, které vládla moudrá Rita? Mnohým z vás koluje v tělech její krev. Máte její genetické znaky. Barvy, tvary, i mysl. Pokud dokázala Rita být moudrou vůdkyní smečky, pak vy dokážete být moudrými členy. Prokažte mi tu laskavost, a staňte se opět Pejsky z Mazlova. Ne společenstvím, ne Krvavou smečkou, ale Mazlovskými. Těmi, kteří si navzájem pomáhají."
Michelle si vztekle odfrkla: "Když jsme teda skoro všichni potomci jedný psice, co tady pak dělá ona?" Trhla hlavou směrem přes Kojota, aby ukázala na Vanille. Kojot se jen se zájmem posadil. "Tak si ji prohlédni, Michelle," zašeptal Kojot. Ustoupil, aby malá fenka mohla svou sokyni vidět a lehl si vedle toho malého klubíčka. "Jen si ji pořádně prohlédni," zašeptal Michelle do ucha, "nepřipomínají ti snad ty zlaté znaky nad očima i v hrudní oblasti někoho? Má však delší čenich a trochu jinou barvu, než většina zástupců tohoto plemene. Vsadil bych se, že v krvi Vanille, i její sestry Choco, koluje krev nejen rozvážného a hrdého rottweilera, ale i moudrého a oddaného bígla."
Michelle nechápavě pohlédla Kojotovi do tváře, jen Tara se se zájmem vymrštila ze země. "Besi?" zakňučela šťastně a ocásek se jí mírně rozvrtěl. Ucho Vanille se mírně pootočilo. Hlavou jí projely desítky vzpomínek, na které se celých těch dlouhých šest let snažila marně vzpomenout. Teplé tělo matky, sestra, jazyk milujícího otce a… bratr?
"Matka se nás zřekla?" zalapala po dechu. Hlava se jí zatočila a svět se změnil k nepoznání. Poslední zbytky štěstí se roztříštily ve smutku a zoufalosti. "Proč?" špitla. Do této chvíle tak sebejistá fenka se náhle změnila v hromádku neštěstí.
"Jen pár metrů od nás bydlí lidé. Vezměte Britu a Besi… a odneste je lidem. Moc bych si přála, aby alespoň Buck prožil spokojený život." Maja moudře pokývala hlavou a vzala do tlamy mladou Besi. "Ale… Ale Rito, to nemůžeš! Jsou to… Budou to nové vůdkyně smečky! Nemůžeš je odnést lidem!" Rita zavrtěla hlavou: "Ne, Maxi. Chci, aby Buck vyrostl a zesílil na mém mléku. Necítím se ještě slabá. Vůdkyní určím své příští štěně, štěně následujícího vrhu…" Max znechuceně zavrčel a dost nešetrně popadl do tlamy Britu. Společně s Majou pak zamířili k lidskému obydlí, kde Maja vyskočila až ke zvonku, položili štěňata ke dveřím a pelášili zpět ke smečce…
"Vaše matka Rita…," začala Tara a pohlédla zklamaně i na Choco, "porodila čtyři štěňata. Jedno z nich však zemřelo, a druhé se narodilo velmi slabé. Vy jste ale byly velmi silné, Rita se vás vzdala, aby ochránila Bucka. Což se jí, bohužel, stejně nepovedlo. Buck zemřel při bitvě s domácími. V bitvě, kde poté Rita porodila Lajku."
Choco i Vanille zalapaly po dechu. "Takže... my jsme vlastně členové Pejsků z Mazlova!" zavrtěla ocáskem Choco a Tara pokývala hlavou.

Kapitola 11

2. listopadu 2017 v 10:00 | Lajka
Kojot se rozhlédl po okolí, začenichal a pozvedl uši. Zdálo se, že je vše v pořádku. Dnešní noc snad nové generaci Pejsků z Mazlova nic hrozit nebude.
Michelle zvedla hlavu a pohlédla na ulehajícího Kojota. "Mohli bychom slyšet pohádku?" zeptala se opatrně, "otec nám je vždycky vykládal. Každý večer!" Cooper souhlasně kývl a Willbur zastříhal ušima. Meeka překvapeně zvedl hlavu: "Co je to pohádka?" zeptal se a nechápavě naklonil hlavu na stranu. "Příběh, který ti někdo vypráví, aby se ti lépe spalo," odpověděla mile Vanille a zavrtěla ocáskem, "může být naprosto o čemkoliv. O Brokovi a jeho bájné smečce, o životě toho, kdo vypráví, ale i o životě těch, kterým vypráví."
Tara pohlédla Kojotovi do tváře: "Snad by nikdo neprotestoval, kdyby Kojot vyprávěl svůj životní příběh!"
Hnědý pes se nervózně oklepal. "Koho by zajímal příběh jednoho starého psa, který v určitých chvílích už ani nedokázal myslet na svůj budoucí život?!" Tara se rozhlédla po smečce. Většina členů měla tlamičky otevřené v údivu, jiní jej hypnotizovali pohledem: "tak už mluv!" Tara se zasmála a otřela se čenichem o krk Kojota. "Tvoji smečku," zašeptala.
"Narodil jsem se jednoho březnového rána své matce, byla to krásná černá hladkosrstá fenka s bílými znaky na tlapkách a hrudi. Samozřejmě jsem se nenarodil sám, měl jsem i sestru. Ta byla odmalička velmi slabá a matka, přestože měla mléka dost i pro osm štěňat, upřednostňovala vždy ji - ne, že by mě zcela zavrhla - já byl jen 'ten druhý', 'záložní plán', zkrátka, náhrada, kdyby se maličké něco stalo. Ne, že bych žárlil, ale matka mě například ke strukům pouštěla obden. Když mi bylo přibližně 8 týdnů, matka mě učila, jak přežít ve městě. Jedl jsem přejeté zajíce, myši, či kočky, zatímco matka se starala o sestru. Několikrát jsem svůj 'úlovek' přinesl i jim, do té temné uličky za popelnicí, kde jsme žili. Matka mě navíc dále učila přežít ve městě - v jakých popelnicích najdu to nejlepší jídlo, v jaké louži je pitná voda. Snažila se tomu všemu učit i sestru, ale byla stále velmi slabá. A když konečně aspoň na chvíli trochu zesílila, vážně onemocněla. Matka už se od ní nechtěla hnout vůbec. Byla všude s ní a stále ležela, zatímco já se staral o potravu a vodu. Jednou jsem se zrovna vracel do té temné uličky - ten den si přesně pamatuji do dnes - slunce bylo vysoko na obloze a bylo z velké teplo, období sucha. Nesl jsem v tlamě čerstvě nalezenou kočku, když jsem ji našel u silnice, měla sílu na mě zasyčet, než zemřela…"
Tara na Kojota pohlédla. Seděl s hlavou skloněnou na místě, pak jen zvedl pohled ke dvěma Roxovým štěňatům. "Už spí?" zeptal se. Choco kývala hlavou a vzrušeně štěkala. "Jak to bylo dál?" ptala se Michelle. Kojot si tiše vzdychl a pokračoval: "Když jsem zabočil do oné temné uličky... čekal na mě hrozivý výjev. Nejen, že byla všude krev, ale všude kolem se šířil pach, který jsem v té době ještě neznal. Pach strachu. Za popelnicí stal muž. Nejdřív jsem si myslel, že je to psí doktor, o kterém mi matka vyprávěla. Že přišel pomoci sestře i nám. Ale když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že má v ruce zbraň. Tyč. Takovou tu dlouhou kovovou tyč... A že má matka i sestra..." Kojot se odmlčel, aby vypustil tichý kňouravý vzlyk. Taře přejel mráz po zádech, když Kojot pokračoval: "V tu chvíli mě kromě strachu přepadla i neuvěřitelná odvaha. Chtěl jsem trhat maso a pít krev, chtěl jsem ho roztrhat na kusy, zkrátka, celého ho zabít a sežrat. Tak, aby trpěl. Aby trpěl co nejvíc, jako má matka a sestra, kterým ta zrůda naprosto rozdrtila lebku. Ale když jsem se na něj vrhl a on se proti mně otočil s tou tyčí, která byla delší než my se sestrou dohromady, věděl jsem, že musím udělat jediné - utéct."
Utíkal jsem a utíkal, co mi tlapky stačily, až se mi ho snad konečně podařilo setřást. Nepronásledoval mě. To pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější. Dostal jsem se do jakéhosi parku, který jsem sice neznal, ale doufal jsem v to, že mi v této kritické chvíli poskytne pocit bezpečí. Schoulil jsem se pod lavičku, a aniž bych něco snědl nebo vypil, usnul jsem.
Najednou se mnou něco šíleně škublo a já vyděšeně vytřeštil oči. Ohromné ruce mě zvedly ze země, jednou rukou mě držel pod zadečkem a tou druhou za kůži za krkem. Nebylo mi to vůbec příjemné a tak jsem tiše zakňučel. "To je on?" zamumlal ten muž. Hleděl jsem mu do tváře. Matka mi lidi ukazovala a tak jsem věděl, jak vypadají, nedokázal jsem je však od sebe rozeznat. A v tu chvíli jsem si absolutně nebyl jistý, jestli tohle není ten člověk, který zavraždil moji rodinu. Byl obtloustlý, tvář měl pokrytou hustě narostlými vousy a několikrát mě lehce pootočil, aby si mě prohlédl ze všech úhlů. "Tenhle střízlík je ta krvelačná bestie, co tady terorizuje okolí?" zasmál se směrem ke svému o poznání mladšímu kolegovi. Pak mě naložil do velkého čtyřnohého ďábla a někam odvezl.
Bylo mi zatraceně špatně, když se se mnou celá země točila, drncala a přeskakovala. Málem jsem se pozvracel, když mě konečně z té zrůdy vytáhl a položil na trávu. Tam si mě prohlížela ještě chvíli nějaká žena a víte, co se stalo pak? Hodili mě za mříže! Nechali mě na betonové podlaze, uvězněného za ocelovými mřížemi!
Poté, co mě zavřeli do té klece s betonovou podlahou, snažil jsem se dostat pryč. Snažil jsem se podhrabat, ale akorát jsem si tlapky rozedřel do krve. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem s jen vlezl na ten kus hadru, co tam byl položený. Když padla tma, všichni psí kolem se rozštěkali a slyšel jsem vrzání mříží. "Pouští nás ven!" napadlo mě a začal jsem radostí poskakovat po té tvrdé betonové podlaze. Dvounohý pak přišel až ke mně, a když jsem se pokusil vyběhnout, zarazil mě dlaní a vhodil dovnitř misku. Krásné voněla, a tak jsem ochutnal. Byly to granule, ale musím přiznat, že chutnaly lépe, než mršiny, kterými jsem se živil v prvních týdnech svého života. Pak jsem usnul. Zjistil jsem, že sem chodí různí dvounozí, různé staří i různě voňaví. Vždy kolem mě prošli, vyděšeně jsem se přikrčil, ak oni mě jen obešli s milým úsměvem. Až... až na něj. Nebyl to starý dvounohý a u mé klece se zastavil. Chvíli mě pozoroval a pak odešel. Vrátil se s tou, která mi včera ulovila jídlo a nesl divný provaz. Tázavě na mě pohlédl a pozvedl onen provaz s jakýmsi uzlem na konci - až později jsem zjistil, že to je obítko a vodojek..." Choco vyprskla smíchy: "Vodítko a obojek," štěkla pobaveně a Kojot obrátil oči v sloup. Pak pokračoval: "Zeptal se té paní, jestli jsem vážně pes. Že vypadám EXOTICKY. Jako nějaká liška, vlk, nebo snad... Kojot.
Vzal mě k sobě do domu a mluvil se mnou. V té době jsem mu ještě nerozuměl, ale později jsem se dozvěděl, že hledal kamaráda. Kamaráda, se kterým by mohl mluvit, chodit na procházky a žít ten nejlepší život. Krmil mě dokonce masem, za což jsem mu neskutečně vděčný. Házel mi míčky a chodil se mnou do parku, kde jsem potkal mnoho psích kamarádů. A hlavně... dal mi jméno. Něco, co mi celý život chybělo, něco, co ze mě udělalo živou bytost. Jmenoval jsem se Dusty. Žádná radost ale netrvá věčně, a tak jsem se já, který jsem v té době byl šťastnější, než kdy předtím, dostal opět na úplné dno. Bylo pozdní zimní odpoledne, které začalo přecházet ve večer, pomalu se stmívalo a já byl se svým páníčkem Lukášem v parku. V jedné ruce držel vodítko - nepotřeboval jsem ho, poslechl jsem ho na slovo, ale nosil ho srolované v ruce pro případ nouze, pro případ, který měl brzy nastat. Druhou ruku měl volně svěšenou podél těla. Držel jsem v tlamě svůj oblíbený tenisák a občas jsem ho čenichem mírně šťouchl do dlaně. Vždy se zasmál tím upřímným smíchem, tak milým, že jsem ho od člověka nikdy neslyšel, a láskyplně mi studený čenich mírně stiskl. A pak... pak jsem uviděl... jeho..." Tara tiše zavrčela. Kojot zvedl hlavu a upřel k ní zoufalé oči plné smutku a vzpomínek. "Ty jsi byl... mazlíček?" zeptala se s náznakem pohrdání v hlase. Kojot na ní hleděl bez jediného slova a sklonil pohled. "Ano," zašeptal téměř neslyšně, -ne snad proto, že by se za to styděl, ale proto, aby v jeho hlase nebyl slyšet smutek, který právě prožíval - "ano, byl jsem mazlíček." Mezi psy to překvapeně zašumělo. Jen pět vteřin trvalo ticho, než jej vystřídaly zvídavé otázky ostatních pejsků. "Čím přesně tě krmil?" "Jak často tě česal?" "Spal jsi s ním v posteli?" "Mohl jsi na gauč? "Měl zahradu?" Kojot tiše zavrčel. "A dost! Já vyprávím! Pokud by vás zajímal můj příběh do podrobností, můžete se zeptat, až skončím, nebo kdykoliv jindy!" Pejsci ztichli a mlčky se opět pohodlně usadili nebo uložili. "Spatřil jsem jeho," pokračoval Kojot tam, kde skončil, "míček mi vyděšením vypadl z tlamy. Všiml jsem si, jak Lukáš strnul a tiše mě chytil za obojek. Opatrně vzal vodítko a pokusil se mi ho připnout, a pak... všechno se to seběhlo tak rychle! Ten člověk s klackem se přiblížil až k nám, já se Lukášovi vytrhl a vrhl se na toho nebezpečného. Na toho s klackem. Cítil jsem Lukášův strach, slyšel jsem, jak křičí mé jméno a cítil jsem jeho sílící pach. A pak najednou jeho měkkou kůži na ruce, která mi vjela z ničeho nic do tlamy, aby mi lehce zmáčkla jazyk. A o chvíli později i ostrou štiplavou chuť krve.
Až když jsem seskočil na zem, došlo mi, co se stalo.
Uši jsem stáhl k hlavě, když jsem viděl pramínek krve stékající po hřbetu jeho ruky a kapající na zem. Kap, kap. Vytáhl kapesník a ihned šel za tím mužem, pomohl mu vstát ze země a pak se vrátil ke mně. Natáhl ke mně ruku, ale já se nedokázal nechat pohladit. Pokousal jsem svého majitele. Nebyl jsem hodný pes. Byl jsem zlý pes. A tak jsem utekl. Křik Lukáše i fakt, že za mnou můj majitel, kterého jsem před chvíli zranil, běžel, mě dováděl k šílenství. Stejně jako fakt, že jsem ho pokousal. Býval jsem divoký pes jako štěně, zvládnu být divoký, jako dospělý, říkal jsem si. Jen se nesmím vrátit. Mohl bych... Mohl bych mu znovu ublížit. Přiblížil jsem se k silnici, která dělila lidské domy od rozsáhlých polí. Netušil jsem, co se skrývá za nimi, zda nějaká další vesnice, či snad další pole, ale věděl jsem, že jen kousek odsud je les. Vběhl jsem na širokou stezku a samým rozčilením si nevšiml zrovna přijíždějícího čtyřnohého ďábla. Nestačil jsem uskočit. A on nestačil zastavit. Jedna šílené obrovská noha ďábla mě odmrštila blíž k poli. Blíž k mému snu. Snažil jsem se vstát, ale... bylo to marné, nemohl jsem. Lukáš mě mezitím doběhl a odtáhl k poli. K tomu poli, na které jsem se tak toužil dostat, k tomu poli, na které jsme společně chodili na dlouhé procházky. Rukou ovázanou kapesníkem mě opatrně podrbal za ušima a já v tu chvíli zauvažoval nad tím, zda mám vůbec odejít. Věděl jsem ale, že musím. Konečně se mi podařilo vstát a olíznout tak mému milovanému pánečkovi, který klečel přímo naproti mně, obličej. Jeho tvář byla plná slaných slz. Bál se o mě a měl mě rád. Byl jedinou živou bytostí, která mě měla ráda a já... jsem ho musel proto opustit. Abych ho už nikdy nebránil. Upřel jsem na něj předposlední pohled. Nepochopil, když jsem po třech tlapkách kulhal napříč polem. Zavolal na mě. A tak přišel poslední pohled. Pohled plný smutku, pochopení, lásky, ale i strachu z mých nekontrolovatelných reakcí, strachu ze strachu. A on pochopil. Všiml jsem si, já se stáhl a kývl. Utřel slzu a pak tiše, téměř neslyšně zašeptal: "Tak běž," Bylo to slovo, na které jsem čekal. Běžel jsem. Běžel jsem tak, jak mi to zraněná tlapka dovolila. Vstříc lesu. Vstříc novému životu. Vstříc životu divokého psa, Kojota."
Kojot pohlédl na smečku. Až na Taru všichni pejsci již spali. "Příští noc budu pokračovat, pokud budete chtít. Teď ale dospávejte," zašeptal, "zítra je velký den."

Kapitola 10

26. října 2017 v 10:00 | Lajka
Cooper se znaveně posadil a pohlédl na veledílo, které právě dokončil. Vyhrabaný tunel se vinul pod plotem na druhou stranu, tak, že bylo zcela nemožné zranit se při průlezu na druhou stranu. Posbíral na zahradě několik svých hraček a klacíků a šel vše oznámit svým štěňatům. "Michele, Willbure," zavolal do ložnice a oba mladí psí se otráveně zvedli. Věděli, že dnes má přijít ten osudný den, zdaleka však netušili, co je čeká.
"Myslíš, že otce ještě nepřešly ty sny?" zakňučela s obavami vysokým hláskem Michelle. Willy na ni pohlédl, aniž by vydal nějaký nežádoucí zvuk. Věděl, že dnes je otec vytáhne divočiny. Dnes se tři domácí psí stanou divokými, aby otec konečně poznal, jak krutý je život divokého psa a nemusel své sny prožívat ve spánku. Willy opatrně nadzvedl hlavou psí dvířka vedoucí na zahradu a pohlédl na svého otce, který se třikrát šťastně otočil dokolečka. Tlapy měl obalené bahnem, bříško bylo také celé černé a z tlamy mu navíc visely kusy trávy. "Jen pes, který v životě nepoznal trápení divokého psa se jím může chtít stát," prolétlo hlavou Willymu, "otec nemohl být nikdy divoký pes. Měl jsem pravdu, je to blázen. Má vize. Vize, které nás zavedou na smrt!"
Willy se provlékl psími dvířky takovou rychlostí, že když se navracely, bouchly jimi procházející Michelle do čumáčku. Ta jen vykvikla a tiše zaklela. Cooper zavrtěl ocáskem. "Vidím, že jsme všichni. Támhle u plotu je díra. Dělal jsem s ní celou noc, zatímco mi hvězdy radily, co mám dělat!" Willy s Michell pozvedli obočí a vyměnili si nechápavé pohledy. Cooper však dále pokračoval: "Brzy bude svítat. Měli bychom co nejrychleji vylézt, pomoct i Vanille s Choco a pak vyrazíme, kam nás čenichy povedou. Kojot si nás vyzvedne."
Willbur zvedl hlavu. "Půjdou s námi... Vanille a Choco?" zeptal se, jestli slyšel dobře. Jazyk mu vypadl z tlamy a ocásek se rozvrtěl. "Aby ses z ní nezbláznil, Čokoláda je stejně pro psy jedovatá," procedila skrz zuby Michelle a Willy i Cooper ji zpražili pohledy. Pak Cooper hladce prolezl vyhrabanou dírou. Willy ho okamžitě následoval. Šlo to ztuha, byl o trochu větší, než otec, ale za plotem se mu podařilo z díry vydrápat. Oklepal se a štěkl na Michelle: "No tak, Blackie, pojď s náma!" Černá fenečka tiše zavrčela: "A ušpiním si kožíšek, nebo dokonce obojek?! To víte, že jo, radši zůstanu s páníčky!" Willbur mírně podrážděně zabublal: "Černý kožich ti hnědé bláto neušpiní! A navíc... víš, že otec se tak snadno odbýt nenechá!" Černá fenka zvedla čumáček k nebi a vítězně se posadila na zem. "Já nikam nejdu!" Štěkla rozhodně. Cooper s Willym si povzdechli a Willy se vydrápal zpět ke své sestře. Díru, kterou jeho otec vyhrabal, pečlivě upravil a pohlédl na svoji sestru. "Nikam se nejde? Otec bude hledat smečku sám?" kňourala radostně a vrtěla ocáskem. "Ne," zabručel prostě Willy, uchopil o mnoho menší sestru za kůži za krkem a rozeběhl se s ní proti zídce, která tvořila plot. "Zbláznil ses?!?!" vrčela hystericky Michelle, až jí od tlamičky odletovaly sliny. Willy ji však nevnímal a prudce se zabrzdil. Couvl o několik kroků a pohlédl na plot, aby si vyměřil vzdálenost... a pak vyrazil. Rozeběhl se přímo proti plotu, na poslední chvíli vyskočil, odrazil se zadníma tlapama od betonové podezdívky a předními tlapkami se opřel o dřevěné prkno. Pak už mu nedělalo problém seskočit za svým otcem, kde také konečně pustil na zem svou zlostí prskající sestru.
Netrvalo dlouho, než se k nim připojily i Vanille s Choco. Zatímco Vanille měla oči doširoka rozšířené v očekávání životního dobrodružství, Choco se za ní zklamaně vlekla s oušky svěšenými.
"Skutečně… musíme?" kníkla a otočila se k místu, odkud se sestrou přicházely. Ani fakt, že bude součástí smečky společně se svým milovaným Lupínkem, jí nezvedl náladu. Ne, když součástí smečky nemohou být ti, které miluje nejvíce: její majitelé.
Tara zavrtěla ocáskem a pohlédla na přicházející smečku. Pohledem sjela z jednoho na druhého. Coopera už znala, stejně, jako Michelle a Willbura - jak ti mladí pejsci vyrostli a dospěli!
Její pohled se zastavil na Vanille a Choco. Těkala pohledem z jedné na druhou, dokud si jí ta větší s bílou náprsenkou nevšimla. "Co na mě tak civíš? Děje se snad něco?" zavrčela otráveně Vanille. Tara také tiše zavrčela, ale pohledem neuhýbala - ona tu byla dřív, ona měla vyšší postavení. Vanille přišla až teď. Je domácí pes a život ve smečce jí nic neříká, jestli má někdo uhnout pohledem, tak právě ona! Nakonec Vanille za tichého brblání obrátila pohled směrem k sestře. "Z nás nebudou kamarádky," zavrčela si sama pro sebe Tara.
Smečka ležela hluboko uvnitř lesa. Meeka odpočíval na zádech, Loki ležel u něj a každou chvíli tiše zavrčel, aby bratra ochránil. Tara seděla jen pár metrů od nich vedle Kojota. Když si všimla, jak Loki rve na kusy list, který prolétlo kolem Meeky, sevřelo se jí srdce. Opřela se o Kojota a čumákem mu mírně nadzvedla ucho. "Jsou tak zranitelní," zašeptala Tara s pohledem upřeným na hnědého hladkosrstého psa. Ten jen tiše kývl a zabořil čenich do její chundelaté srsti. Tara byla jiná, než říkaly hvězdy, změnila se. Nyní je tak citlivá... Co si musela všechno prožít, aby se z fenky, jež vyhlásila válku své velitelce a vlastní sestře zároveň, stala ta citlivá duše, která teď sedí vedle něj a otírá se o něj? "Všichni jsou zranitelní," souhlasil Kojot, "nejen štěňata. Domácí nejsou na smečku zvyklí. Bez dobrého Alpha páru by nepřežili." Tara se odtáhla od Kojota a nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Alpha pár?" Polkla a přešlápla. Pohlédla zpět na domácí psy, kteří nad něčím vzrušeně debatovali. "Pejsci z Mazlova nikdy v čele alpha pár neměli," zavrčela s obavami a čenich se jí mírně nakrčil. Kojot se usmál. "Pejsci z Mazlova měli být dávno mrtví. Jestli jim má v budoucnu ještě někdy něco ublížit, alpha pár v čele to rozhodně nebude!"

Kapitola 9

19. října 2017 v 10:00 | Lajka
"Takže," začala Tara a střídala pohled z jednoho bratra na druhého, "jak to s vámi vlastně bylo?" Loki na ní smutně pohlédl. "Většinu jste slyšeli od Myšilova. Opustila nás matka a prvních pár východů slunce se zdálo, že bude vše v pořádku. Myšilov nás zásoboval kořistí. To uměl přirozeně už odmalička, proto taky dostal to jméno. Celou dobu jsme žili v domnění, že lidé by nás zabili, kdyby nás našli. A Myšilov se to riziko rozhodl podstoupit, aby nás zachránil. Řekl, že ať se bude dít cokoliv, ochrání nás, protože je náš starší bráška, i když jen o hodinu."
Tara s Kojotem na sebe pohlédli a Meeka hlasitě polkl: "A pak si ho lidé všimli," pokračoval Loki, "krmili ho hnědými králičími bobky, o kterých si mysleli, že jsou plné masa, říkali jim granule. Občas mu ale dali i kus masa. O vše se s námi poctivě dělil, tak, aby každý snědl tolik, aby se nasytil."
Meeka zakňučel a všichni se k němu obrátili. "A pak došlo k té hádce!" zavyl, "Myšilov dostal na krk pruh modré srsti, takové, jakou nosí dvounozí! Oni z něj udělali domácího psa! Zničili nám bráchu!" kňoural a ohlédl se na Lokiho, aby pokračoval.
"Dali mu také nové jméno. A někdy v té době došlo k té absolutní změně povahy. Z Myšilova, kterého jsme měli tak rádi, se stal sobecký Jack. Nechtěl ani slyšet své původní jméno, byl na nás hrubý, když jsme m opakovali jeho sliby a už vůbec nechtěl, abychom se někdy ukázali lidem. A když přišli jeho dvounozí, vše se ještě zhoršilo. Oni asi tušili, že matka neporodila jen jedno štěně a dali mu víc jídla, než by on sám byl schopen sníst. A když se ho dvounohý zeptal, kde má ty sourozence, kteří mu pomohli sníst tolik jídla," Loki se odmlčel a sklonil hlavu. Tiše hleděl do země a hledal slova, aby vysvětlil, co se stalo.
"Odvedl ho tam, kde jsme pohřbili Roztrhbřicha," kňoural Meeka, "zabil nás! Pohřbil nás před našima vlastníma očima! Odepsal nás! A ten člověk to pochopil! Řekl, že je mu to líto, podrbal brášku za ušima a vzal ho ven."
Loki zavrčel. "Nemluv o něm jako o 'bráškovi'! Zrádce to byl! Už to není náš bratr! Ne po tom, co ti udělal!"
Kojot zalapal po dechu a obrátil se na maličké štěně. "Tvůj vlastní bratr ti ublížil?" Meeka se převalil na pravý bok, čímž odhalil zranění na levém boku - široký škrábanec, kolem něhož byl vylysaný zarudlý kruh. "Tohle ti udělal?" zavrčela vztekle Tara. Meeka sklonil hlavu a pohlédl na bratříčka Lokiho, který pokračoval za něj.
"Byly to dva východy slunce po hádce. Bratr dostal plnou misku a my měli opravdu veliký hlad. Kňučeli jsme a vyli, ale nikdo nás neslyšel. Nikdo, kromě něj. Hladově se pustil do jídla, hltal bez kousání, div se neudusil a po očku sledoval naší reakci. Než jsem ho stihl zachytit, Nerv… Meeka se za ním rozeběhl,"
"Myslel jsem, že je v něm ještě aspoň maličký kousek dobra!" skočil mu do řeči zoufalý Meeka. Kňoural jako lidské mládě, když nadává, jak je svět nespravedlivý. Loki si povzdechl a s pohledem upřeným do prázdna pokračoval: "Volal na Myšilova oběma jmény. Žádal aspoň o zeleninu, ale bratr mu nechtěl nic dopřát. A když se Meeka přiblížil k Myšilovově misce, jeho bratr ho nenechal ani ochutnat. S vyceněnými zuby proti němu vyrazil, strhl mu kůži na boku, a kdo ví, kam by to až došlo, kdyby bráška neutekl do nory za mnou, kam se už Myšilov neodvážil. Kdyby třeba zůstal zděšen stát na místě, roztrhal by ho na ty nejmenší kousíčky!" Loki se oklepal a Tara s Kojotem sykli bolestí.
Loki zakňučel: "Kdybyste nepřišli… zemřel by. Byl už tak slabý, pořád jen spal, bříško mu kručelo a on sám plakal, že už nechce žít! Nabízel jsem mu vše možné, co mě napadlo, abych mu dopřál aspoň trochu jídla…" Meeka zavrčel: "Přece bych tě nesežral! Jsi můj brácha! Nedokázal bych sníst tebe. Dokonce ani Myšilova, i když nám provedl to všechno! Pořád jste oba má rodina! Radši bych zemřel hlady, než tě zabít!" Loki se mírně naježil. "Nemusel bys mě zabít! Přežil bych to a ty by ses najedl! Otec taky dokázal žít bez ucha!"
Kojotovi se zatmělo před očima a srst se mu zděšením naježila. Nikdo si nedokáže živě představit, jakou hrůzu musela ta nebohá štěňata zažít a jak vstřícný musí Loki být, když nabídl svému bratru něco tak děsuplného.
"Tak dost, klid, děcka. Nehádejte se mi tu. Našli jsme vás, a to je přece hlavní, ne? Teď jste oba najezení a v pořádku a my s Tarou se postaráme o to, aby vám už nikdy nic nehrozilo a abyste nikdy neměli hlad. A teď si lehněte a spěte, štěňátka musí odpočívat. Zítra vyrazím naproti posledním členům smečky a pak vyrazíme na louku, kterou Lajka opustila. Na bezpečný domov Pejsků z Mazlova."

Kapitola 7

5. října 2017 v 10:00 | Lajka
Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.
Kojot se ale odmítal vzdálit ze zahrady. Nevypadne, ne bez těch maličkých. Pes na terase se hbitě vyhoupl z lehu do stoje a sklonil hlavu. Pozoroval Kojota černýma očima a celé tělo bylo napružené, připravené vyrazit proti vetřelci. "Jen klid," zašeptal Kojot a přiblížil se o dva kroky k malém psovi, "není čeho se bát. Neublížím ti." Vrčení toho štěněte bylo čím dál tím hlasitější a s dalším Kojotovým krokem štěně vyrazilo. Kojot překvapeně zalapal po dechu a Tara za plotem soucitně kvikla, když se Kojotovi štěně pověsilo na přední tlapku. Pokusil se ho setřást, ale marně. Ostré štěněčí zoubky se mu pomalu zarývaly až do masa a Kojotem projela ostrá bolest. Chytil štěně za kůži za krkem a to se instinktivně pustilo. Ve vzduchu s ním ještě zatřásl a až pak s ním mrštil o zem. Když Myšilov knikl bolestí, stiskl mu zuby hřbet tlamy.
"Jsi Myšilov, že?" zavrčel, přičemž stále držel tlamu štěňátka. To jen kývlo a zuřivě poulilo oči. Kojot jeho tlamu pustil a štěně se vztekle oklepalo. "Býval jsem Myšilov. Teď jsem už Jack. Pojmenovali mě lidé a dobře udělali. Kdoví, co by ze mě bylo, kdybych zůstal Myšilovem. Odporný, špinavý čokl!" Kojot nechápavě zvedl od štěněte hlavu. Celé ho překvapovalo. To, jak se chová i to, jak mluví. Nejen, že má zvláštní typ vyjadřování. On už nemluví tou štěňátkovskou řečí, které mnoho dospělých psů nerozumí. Hvězdy se asi trochu spletly, pejsci nebudou až tak maličcí.
"Ty nemáš sourozence?" zeptal se Kojot a zapíchl pohled na ucho Myšilova, který se zrovna drbal. "Roztrhbřich zemřel," štěkl, jako by se nic nedělo. "A to mi říkáš jen tak?" divil se Kojot. Myšilov pokrčil rameny. "Prostě se stalo. Asi zemřel hlady. To víš, byl to hladovec. Tak moc se sápal po mléku, až matce strhal některé struky. Proto mu taky dala to jméno." Kojotovi přejel mráz po zádech, když si uvědomil, s jakým klidem mluví o smrti svého bratra a zranění matky. "A ti druzí dva?" zavrčel netrpělivě. Štvalo ho, jak musel mládě k odpovědím dovádět. Koneckonců, to štěně v něm vzbuzovalo víc rozporuplných pocitů, než kdejaký dospělý pes.
"Jsou v pořádku," odbyl ho Myšilov. "Tím myslíš také mrtví?" zavrčel znechuceně Kojot. Štěně nakrčilo maličký nosík. "Jsou v mé péči. V naprostém pořádku." Kojot se posadil a sklonil ke štěněti hlavu. "Vážně? A proč si to myslíš? Kdyby ses o ně dokázal postarat, nepřivolají mě k nim hvězdy!" "Nevěřím ti, že s tebou mluvily hvězdy," zavrčel Myšilov, "navíc mi matka sama řekla, že se mám o bratry postarat. Když odcházela do bitvy, řekla mně, nejstaršímu a nejspolehlivějšímu, že pokud nepřijde do západu slunce téhož dne, je pouze zraněná. Ovšem pokud nepřijde do východu dvou sluncí, je už dávno mrtvá!"
Kojot štěně povalil na zem, převrátil na záda a chytil pod krkem. "Kde jsou?" Zavrčel. S Myšilovem to ani nehlo. Nadzvedl ho tedy mírně do vzduchu za kůži a srst na krku. Nechtěl ho zabít, jen mírně zranit, aby vyzradil vše, co chtěl Kojot slyšet. "Kde… jsou?" zeptal se znovu a rázněji. Myšilov zasípal a po chvilce, kdy se marně snažil nic neříct, vykašlal nesouvislou větu: "Nora… strom… u plotu, díra!" Kojot s ním, dnes už po druhé, mrštil o zem. Tentokrát už ale Myšilov nedokázal být tak chladný. Zakňučel bolestí, co nejrychleji se zvedl a se staženým ocasem utekl psími dvířky do bezpečí domova. Kojot se za ním jen znechuceně otočil a mrskl vztekle ocasem. Pak se otočil a zamířil k místu, kde, jak řekl Myšilov, měli být jeho sourozenci. Udělalo se mu špatně, když si všiml maličkých uzlíčků v noře. "Taro?" kvikl a ohlédl se na fenku, která přeskočila plot, aby mu pomohla.
V rohu zahrady ve vyhrabané díře pod kořeny stromů se choulila dvě štěňata. Poměrně maličká, zvláště v porovnání se svým bratrem. Kosti jim byly vidět a kůže na nich volně visela, neměla žádný tuk, ani svaly. Jedno z štěňat, to o trochu větší, které mělo zamračený výraz a mělo až doposud hlavičku položenou na svém bratrovi, roztřeseně pozvedlo oči ke Kojotovi. "Jsme mrtví?" kvikl tiše, aby spící maličké štěně pod ním nevzbudil. Kojot zavrtěl hlavou. "Ne, ale nezbývá mnoho. Pojďte s námi, pomůžeme vám. Tady vás už nic hezkého nečeká."
Štěně si povzdechlo a roztřeseným krokem vyrazilo až ke Kojotovi. Bálo se, ale vědělo, že pokud s ním nepůjde, zemře stejně. "A co on?" zeptal se opatrně s pohledem upřeným na maličkého spícího bratříčka. Tara se pomalým krokem přiblížila k noře a opatrně uchopila do čelistí maličké štěně. "A teď rychle pryč, než si nás někdo všimne a zabije nás," zavrčel Kojot, chytil do zubů Matkotrapiče a všichni čtyři zmizeli jako mrsknutím ocasu za plotem Myšilovovy zahrady…

Kapitola 6

28. září 2017 v 10:00 | Lajka
Kojot čenichal u země. Cítil to - věděl, že jsou poblíž - ale zaboha je nemohl nikde najít. Vždyť tady jasně cítí ten pach, pach, který cítí ve snech, které mu seslaly hvězdy. Zvedl hlavu a pootevřel tlamu, aby identifikoval pach i pomocí čidla na horním patře. Jsem už starý, pomyslel si zaraženě, už ani čich mi neslouží.
Křoví za ním se pohnulo a hnědá fenka s bílými tlapkami vyletěla ven magickou rychlostí. Strhla Kojota k zemi a sladce zavrčela: "Co tady pohledáváš, drahoušku?" Kojot pozvedl pysky. "Hledám tebe!" Tara nechápavě naklonila hlavu na stranu a seskočila ze psa, který byl až do této chvíle pod ní tak přišpendlený, že se nemohl ani pohnout. "Mluv," vyzvala ho. Kojot se oklepal, aby setřepal zbytky prachu a potupy, že ho složila fenka.
"Hledám Pejsky z Mazlova," štěkl prostě. Tara naklonila hlavu na stranu. "Ty jsi ten pes z mých snů?" pokorně stáhla ocas a přiložila uši k hlavě a opatrně očichala psu před sebou hruď. Kojot se velmi divil její proměně. Vždyť před chvílí ho málem zakousla a teď je mu podřízená, jako snad nikomu. "Co všechno víš?" zeptal se jí vlídně. "Smečka bude vedená hnědým psem, složená z těch členů Pejsků z Mazlova, kteří se od smečky kdy oddělili," knikla, "jen nechápu, proč bychom měli zakládat novou smečku, když teď někde existuje původní rod Pejsků z Mazlova, který vede má sestra." Kojot na ni tiše hleděl, v domnění, že jí to dojde. Když však viděl, jak překvapeně jej pozoruje, vzdychl si.
"Tvá sestra je mrtvá, Taro," zavrčel, "a její syn, Rox, místo toho, aby smečku zachránil na místě bez válek, ji dovedl k naprosté záhubě!" Taře mírně poklesla čelist. Překvapeně hleděla na Kojota a nebyla schopna uvěřit svým vlastním uším. "Všichni… zemřeli? I Dexter a Šmouha?" Kojot nepatrně kývl. "Neznal jsem je, ale jistě i ti. Vím o všech přeživších Pejscích z Mazlova. A ti teď vytvoří novou generaci smečky!" Tara mu uctivě olízla koutek a kývala hlavou. "Jistě, alpho." Kojot se uchechtl. "Kojot," zabručel vlídně, "říkej mi Kojot."
Cooper nervózně poposedával u branky. Věděl, že dnes to přijde, věděl, že dnes se přidá ke smečce Pejsků z Mazlova. Páníčkové před chvílí odešli a náhodnému pozorovateli se může zdát, že čeká právě na ně, on se však těší na příchod toho, kterého uznává jako svého Boha, na příchod alphy Pejsků z Mazlova, Kojota. Hvězdy mu dnes v noci poslaly sen. Seslaly mu sen o tom, jak Kojot potkal Taru. Tu Taru, která chtěla svrhnout Lajku, až byla vyhnána ze smečky. A teď míří sem, do blízké lidské vesnice, přímo pro ně. Pro Coopera, Willyho, Míšu a Choco s Vanille.
Kojot s Tarou za patami obezřetně vyšli z lesa a stanuli před cestou dvounohých, jak říkal Kojot silnici. Strachy přitiskl uši k hlavě a koutky tlamy se mu stáhly do zamračeného výrazu. "Děje se něco?" zeptala se Tara, která vycítila jeho nervozitu. "Stezka dvounohých. Je velmi nebezpečná," zakňučel Kojot a prázdně hleděl před sebe. "Stůj na místě, dokud nepřejede čtyřnohý ďábel!" Tara se uchechtla: "Čtyřnohý ďábel? A to jsem myslela, že aspoň ty jsi normální, Kojote," zavrčela pobaveně. Předními tlapkami vstoupila na stezku dvounohých a tiše začenichala. Popošla o dva kroky dál, když se zpoza rohu vyrojil obrovský čtyřnohý ďábel a s hlasitým: "svissst," projel kolem pejsků. Tara stihla jen tak tak uskočit a ještě schytala spršku z roztátého černého sněhu, který se odrazil od kol vozidla.
Vztekle prskala, měřila si Kojota obdivným pohledem a vzpamatovávala se z děsivého zážitku. "Teď!" vyštěkl Šakal a vyrazil přes silnici. V půlce si však uvědomil, že hnědobílá fenka zůstala stát před stezkou dvounohých. Otočil se uprostřed silnice a začal hystericky štěkat. Tara však byla naprosto zmrzlá a neschopná pohybu. "Dělej, než nás srazí čtyřnohý ďábel! Poběž!" Štěkal zoufale Kojot a pootočeným uchem vnímal zvuk přijíždějícího vozidla. Rozběhl se proto k Taře, chytil ji za kůži za krkem a odtáhl přes celou silnici na druhou stranu. Sotva se jejich tlapy dotkly zelené trávy za silnicí, auto hlasitě prosvištělo kolem nebohých pejsků. Kojot zprudka dýchal, tlapy se mu klepaly a oči měl doširoka otevřené. Tara si mezitím zoufale olizovala odřená záda, kterými drhla o zem, když ji Kojot táhl po silnici. "Zbláznil ses?" ňafala hystericky, "mohls nás oba zabít!" Kojot zavrčel. "Zachránil jsem ti život a spoustu času! Sama bys stezku dvounohých nepřešla! Čtyřnohý ďábel by tě smetl a rozsekal na miliony kousků! Rozedřená kůže na zádech proti tomu není vůbec nic!" Tara k němu obrátila smutné oči. "Promiň, Kojote," pípla, "měla jsem strach. Jsem ráda, žes nás zachránil."

Kapitola 5

21. září 2017 v 10:00 | Lajka
"Tak my jdeme, Jacku! Buď tady hodný a hlídej!" zavolal vesele Knírač. Myšilov radostně štěkl a třikrát se zatočil dokolečka. "Buď tu hodný, my musíme do práce. Za chvilku jsme doma." Venkovní branka se zabouchla a Myšilov se rozeběhl ke své misce na terase. Uchopil do zubů kus masa a uháněl s ním k rohu zahrady. "Dali mi maso jako doplněk ke granulím!" Zamumlal hrdě, když spustil kotletu mezi své dva sourozence. "Granule?" Zavrčel nechápavě Matkotrapič. "Ty hnědé kuličky," poučil ho Myšilov.
"Myšilove!" vypískl Nervydrásal, když zvedl hlavičku od jídla, "bráško, co to máš na krku?" Myšilov hrdě zvedl hlavu a ukázal modrý obojek s bílým vyšitým nápisem Jack. "Obojek," zavrněl hrdě. "O-co?" Zavrčel Matkotrapič. "Obojek," zopakoval mírně vytočeně Myšilov. "A k čemu ti je? Že tě tlačí v kožíšku? Řeže do kůže? Ničí ti srst!" zakňučel Nervydrásal a oklepal se. "Nee," zasmál se Myšilov, "to znamená, že jim patřím." Oba bráškové naklonili hlavičku na stranu. "Patříš… KOMU?" Zavrčel Matkotrapič. "Jim. Knírači a Zlatovlasé. Jsem teď jejich pes. A říkají mi Jack."
Oba bráškové si vyměnili překvapený pohled a Nervydrásal couvl. "Co je s tebou, bráško? Změnil ses. Proč máš nové jméno? Ty jsi Myšilov. Náš bráška. Jméno Jack by tě mělo urážet. Ohavné lidské jméno." Myšilov zavrtěl ocasem. "Jsem na něj hrdý. Právě naopak, nesnáším jméno Myšilov. Je urážlivé. Stejně jako vaše jména. Matka nás nenáviděla a nechtěla nás ukázat dvounohým jen proto, že by se bála, že by nás měli radši, než ji!" Nervydrásal zalapal po dechu a Matkotrapič hluboce zavrčel. "Jak jen můžeš…" pomalu se přibližoval ke svému bráškovi, který ho však zastavil jednoznačným argumentem: "A proč se tedy jmenuješ Matkotrapič? Tedy ten, kdo trápí Matku?" Bratr se zastavil a překvapeně posadil. "A Nervydrásal? Víš vůbec, co to znamená? Měla tě plné zuby, nenáviděla tě, LEZL JSI JÍ NA NERVY! A co teprv Roztrhbřich!"
Nervydrásal přiložil uši k hlavě a stáhl ocásek podél těla. "Nemluv zle o našem bratříčkovi, když umřel. Nezaslouží si to. Byl moc hodný. Milý. Přátelský…" Jack zavrčel: "A měl absolutně příšerné jméno." "Myšilove," pískl Nervydrásal. Jack jen vztekle mrskl ocasem. "Jsem Jack. Neříkej mi tím jménem. Nemůžu ho již vystát. Lovit myši mě nebaví. Teď mám granule, kotlety a žvýkací kosti!" Otočil se k sourozencům zády a mířil přímo k misce s jídlem.
"A kde jsou ty tvé řeči, že dokud budeš s námi, jsme v bezpečí? A nebo to, že bychom neměli každému hned věřit? Ty sis dvounohé zamiloval za necelý týden!" Ozval se Matkotrapič. Jack zavrčel a otočil se na svého drzého bratra. "Knírač a Zlatovlasá mě krmí. Vybírají mi blechy z kožichu. Určují, kde budu spát a když mám zlý sen, můžu se k nim přitulit. Oni jsou má smečka. A vám je už deset týdnů. Dokážete se o sebe postarat sami." Nervydrásal sklonil hlavu a zakňučel. "Mohli bychom být smečka všichni společně…" Jack odhalil bělostné štěňátkovské zuby a poposkočil blíž k sourozenci. "Kdyby dvounozí chtěli tři psy, pořídili by si je! Dokud nebudete tolerovat moji věrnost k lidem, nechci o vás slyšet." Opět se otočil a zamířil na terasu, kde sežral zbytek misky, lehl si na záda a odhalil břicho prvním lednovým slunečním paprskům.
"Stává se z něj to, co bylo z naší matky," zavrčel znechuceně Matkotrapič, "rozmazlený, sobecký jedináček, který se bojí, že bude jeho místo ohroženo jiným psem."
Klíče zarachotily v zámku a Matkotrapič s Nervydrásalem zmizli v noře. Na zahradu vešli dvounozí a Jack se líně protáhl. Když si jich všiml, vyběhl jim šťastně naproti. Dvounozí ho ošahávali a dokonce zdvihali ze země, pak si ale černovlasý kníratý muž všiml prázdné misky. "Tys to snědl všechno? Nepomohl ti s tím náhodou někdo?"
Nervadrásal významně pohlédl na Matkotrapiče: "Teď nás objeví. Stane se z nás velká smečka a nikdy nebudeme trpět hlady!" Jack ale zatáhl muže za nohavici a proběhl mu kolem nohou k nízkému křoví na opačné straně od nory štěňat. Muž okamžitě pochopil jeho počínání a následoval ho. Jack usedl před ledabyle rozhrabanou část zeminy, z níž vykukovala ještě špička ocásku zemřelého sourozence. Jack k ní zoufale přičichl a zavyl. A muž mu rozuměl. V tu chvíli došlo k naprostému porozumění mezi těmi dvěma naprosto odlišnými druhy - člověkem a psem.
"Tví bratříčci umřeli?" Zeptal se muž smutně se slzami na krajíčku. Jack jen zakňučel, převalil se na záda a odhalil dvounohému bříško.
Nervydrásal popotáhl a pohlédl na svého o dost většího brášku. "On… on nás pohřbil…" kvikl tiše s pohledem upřeným na místo, kde před týdnem pohřbili nebohého Roztrhbřicha. Matkotrapič jen zavrčel: "Netušil jsem, že je toho schopen. Nechť mu tímto začne válka!"

Kapitola 4

14. září 2017 v 10:00 | Lajka
"Nemůžeme potvrdit, co bylo příčinou masového úhynu tak velkého množství psů. Liší se jejich barvy, tvary, velikosti, fyzická zdatnost, věk i pohlaví. Přesto byla za zcela záhadných okolností nalezena tato zvířata mrtvá," hlásily televizní zprávy, "podle všeho mohlo dojít k nějaké potyčce s divokými psy, kteří se ve městě potulují. Mnoho z uhynulých zvířat totiž na sobě nemělo ani obojek a nevykazovala známky pravidelné péče."
Reportáž skončila a blondýna sedící na pohovce smutně zalapala po dechu. Posledním záběrem byla totiž fotografie mladé fenky německého ovčáka ležící bezvládně na zemi s otevřenou tlamičkou. Rána na jejím krku byla skryta v rozmazané cenzuře.
"Takže… Sweetie je…?" popotáhla blondýnka. Po tolika nálezech mrtvých psu v okolí lidské vesnice už nespoléhala na to, že by se ztracená fenka vrátila domů. Vědět, co se s ní stalo, však bylo jako bodnutí dýkou do srdce. Roztříštění posledních střípků naděje v hořké pravdě. Černovlasý muž s knírkem se prudce vymrštil z křesla. "To určitě udělal ten beznohej pes. V poslední době se v okolí motal víc, než kdy jindy. Byl šílenej, nepochyboval bych o tom, že byl nakaženej vzteklinou," zabručel, "měli bysme varovat ostatní, co maj psa, aby ho nechali naočkovat."
Zcela maličké štěně se sunulo v trávě za šedivým maličkým zvířátkem se sametovým kožíškem. Vymrštilo se ze země, chytlo myšku tlapkami a zlomilo jí vaz. Hrdě se s ní pak vracelo k díře vyhrabané v zemi. Naproti mu vyběhli dva sourozenci. Jeden z nich se tvářil celkem vyděšeně, druhý, který měl - snad díky masce - téměř neustále naštvaný výraz, jen hlasitě zívl.
"Myšilove, Myšilove, stala se hrozná věc!" kňučel vyděšený. Mladý pejsek, Myšilov, položil kořist na zem a tázavě na bratříčka pohlédl. "Roztrhbřich je mrtvý. Zemřel. Asi hlady, prostě se ráno neprobudil!" Myšilov zacukal vousky. "To bude v pořádku, Nervydrásale. Tuhle krizi přežijeme. Ulovil jsem myšku, na, podělte se!"
Mladý vyděšený Nervydrásal se vrhl na myšku, zatímco zamyšlený Matkotrapič se neustále ohlížel k vyhrabané díře. "Nemyslíš, doufám, na to, na co si myslím, že myslíš?" Zavrčel Myšilov. Matkotrapič si odfrkl. "Co nás matka opustila, trápí nás hladomor. Myši nás dlouho neuživí. Bratr nám může pomoci. Roztrhbřich je naše naděje." Myšilov se prudce otočil a převalil Matkotrapiče na záda. "Já jsem ten, který vás ochrání. Já jsem ten, co vám pomůže přežít. Bratra nikdo žrát nebude, pohřbíme ho a večer už bude poskakovat Za Duhovým mostem. Jestli k němu jen čuchneš bez mého vědomí, zaručují ti, že zažiješ ten nejnepříjemnější den svého života, jako že je Brok nade mnou!"
Dveře cvakly a všechna tři štěňata vyděšeně zaběhla do nory. Na zahradě se objevil muž s knírkem. "Jestli má být někdo naše naděje, tak on." Zakňučel Myšilov směrem k bratrům. Muž se za zvukem štěněčího kňučení se zájmem otočil a Myšilov, snad ve snaze odvést pozornost od sourozenců, neohrabaně vyběhl ze své skrýše. Muž si přičapl a pejsek k němu pomalými kroky zamířil. Možná, že ho muž nezabije, jak neustále tvrdila matka. Ne teď, když je mrtvá. Ne teď, když Knírač nemá psa. Možná ho přivítá s otevřenou náručí!
"Ty budeš štěňátko Sweetie, že?" Broukal muž a natáhl ruku ke štěněti, aby ho podrbal za uchem. Myšilov tiše zavrčel, ale při zaslechutí jména své matky pootočil hlavou a zavrtěl ocasem. A pak ho člověk zvedl ze země a zanesl dovnitř, do domu.
Myšilov si samozřejmě musel nové místo okamžitě označit důležitým přičapnutím, což drobnou blondýnku hlasitě rozesmálo. Přiblížila se k němu a natáhla ruku. Nevěděl, proč lidé mají potřeba štěňata ošahávat, ale nechal ji. Podrbala ho mezi ušima a Myšilov si uvědomil, že její počínání mu není zrovna nepříjemné.
A pak přinesla jídlo. Nádobu plnou maličkých hnědých kuliček - vypadaly jako myší bobky a voněly podobně, ale hlad byl veliký a tak se do nich Myšilov okamžitě pustil. Chuť sice tak hrozná nebyla, ale čerstvě ulovené myši se pokrm nevyrovnal…
"Chutná?" Zeptal se Knírač, když Myšilov zvedl tlamičku od prázdné misky a olízl se. Místo odpovědi si hlasitě říhl, což opět spustilo smích obou lidí v místnosti.
Byl večer. Myšilov ležel na verandě na zádech. Bloňďatá žena otevřela dveře domu a přinesla na terasu misku s těmi hnědými myšími bobky. Vrátila se do domu a přinesla ještě jednu, plnou křišťálové vody. "Kdybys chtěl, Jacku, můžeš přijít za námi. Těmito psími dvířky se dostaneš dovnitř," zamumlala s úsměvem. Myšilov naklonil hlavu. Jacku? Proč mi neříká mým jménem? Proč mi neříká Myšilove, jako všichni? Pak si ale položil hlavu na zem a žena zavřela dveře. Myšilov se zvedl a protáhl si tlapky. Ohlédl se, aby zjistil, zda ho lidé nepozorují, uchopil misku do zubů a opatrně ji odtáhl k díře v rohu zahrady. "Tohle mi dali. Ale já už dneska jedl. Podělte se o to. Ještě je tam voda!" vyštěkl směrem k bratříčkům a zavrtěl ocáskem. Matkotrapič i Nervydrásal vyběhli z nory, poskakovali šťastně kolem Myšilova a olizovali mu koutky. Pak se hladově vrhli na granule v misce. "Ty jsi skvělý, Myšilove! Budeš nám nosit lidské jídlo! My se tu budeme skrývat, když budeš sám, lidi tě nezabijou! A tak budeme mít šanci na přežití," kňoural Nervydrásal, "a pak, až budeme dostatečně velcí, utečeme do divočiny a budeme žít život divokých psů, jako taťka! Budeme smečka!" Myšilov se usmíval a horlivě bušil ocáskem do země. "Samozřejmě, bráško. Neboj se, postarám se o tebe. Jsem sice starší jen o pár hodin, ale o to tě mám radši." Nervydrásal se zatetelil slastí a Myšilov ho olízl. V tu chvíli nemohla být štěňátka šťastnější.

Kapitola 3

9. prosince 2016 v 10:00 | Lajka


Zrzavý pes se srstí rozčepýřenou do všech stran se protáhl a hlasitě zívl. Venku ještě byla tma, poslední dobou ho ale trápila silná nespavost. Tiše vyšel z psích dvířek v ložnici a následně i z těch, které vedly na zahradu, a snažil se, aby mu při tom ani trochu nezacinkala známka na obojku. Posadil se na zahradě vedle velké boudičky a pohlédl na jasné nebe. Bylo zcela bez mráčku, s jasně viditelnými hvězdami.

Hvězdy… Dříve jakoby s ním komunikovaly. Dříve. V době, kdy ještě nebyl součástí divoké smečky. Pak ho zcela nechaly být. Až do doby, kdy opustil smečku Pejsků z Mazlova. I včera mu seslaly sen. A dnes také. A on chtěl přijít na to, proč. Začalo ho mírně bolet za krkem a hvězdy stále nekomunikovaly. Lehl si proto do boudičky a doufal, že se ozvou.


Velký hladkosrstý pes čenichá u země. Zvedne hlavu a pootevře tlamu, aby nasál pach, který se šíří všude kolem. Pach klidu, pokoje a bezpečí. "Tady to je?" zeptá se překvapeně. Rozčepýřený kývne. "Tady jsme přebývali s Lajkou. Tohle byl náš domov. Teď je čas obnovit populaci."


Rozčepýřený se s trhnutím probudil. Opět ten sen. Opět mu hvězdy seslaly poselství. Opět ho někdo nabádá, aby se stal součástí divoké smečky. Psí dvířka klapla a zahradu provoněl pach mladého psa, syna střapatého. V době, kdy ještě bývali součástí divoké smečky, se jmenoval Willy, lidé ho ale pojmenovali Lupínek. Stejně tak Michelle, jeho dcera, černá kudrnatá fenečka, se teď jmenuje Blackie. A jeho, Coopera lidi nazývají Ginem.

Willy se protáhl okolo stromu na zahradě. Natáhl si tlapky, začenichal ve vzduchu a zvedl u stromku nožku. Naklonil hlavu, když ucítil pach psa, který už chvíli chyběl v lidském obydlí a odpočíval v boudičce. "Otče?" Se zvednutýma ušima se přiblížil a Cooper se jen otočil na druhou stranu, aby na syna viděl. "Děje se něco, otče?" Zeptal se překvapeně mladík. "Vše je v pořádku, Willbure," zabručel Cooper. Mladý pes se mírně naježil. Nesnášel, když mu otec, nebo sestra říkali Willy a naprosto nenáviděl, když mu říkali Willbure. Byl hrdý na lidské jméno. A to Coopera znepokojovalo. "Zase ty sny?" Zjihl náhle Willy. Na jeho změny nálad si otec již zvykl. A byl si vědom toho, že když sdělí synovi pravdu, vybuchne. Přesto mu nedokázal lhát. "Ano. Vídám ve svých snech velkého hladkosrstého psa, který vede naši smečku." Willy se zarazil. "Naši smečku?" Cooper kývl. "Smečku složenou z posledních pozůstalých pejsků z Mazlova. Musíme splnit poslání!"


Willy zavrčel. "Takže ještě tohle? Po tom všem, co se tenhle týden událo, mi řekneš tohle? Nejdříve to s mou matkou a pak…" "Tvá matka JE mrtvá," přerušil ho Cooper. Dýchání se mu zrychlilo a srdce sevřelo. "Zabil ji její synovec, Rox, kvůli kterému jsme i my opustili smečku. A nejen ji, zabil i moudrého a rozvážného Jima a nešťastného Berryho!" Cooper prskal, až mu zlostí kapaly sliny a oči byly plné slz. Willy zalapal po dechu. V tomhle stavu otce ještě neviděl. Věděl, že vše, co mu vypráví, jsou jen báchorky. Chce se cítit důležitý. Vždyť - on a Blackie jsou jediní sourozenci. A že by se navíc jmenovali jinak? Rozhodl se ale, že bude hrát otcovu hru. Alespoň před ním. To poslední, co teď potřeboval, bylo pouštět se s otcem do nesmyslných potyček…


Kapitola 2

2. prosince 2016 v 10:00 | Lajka

Na nočním stolku se hlasitě rozdrnčel budík. Černohnědá fenka s bílými znaky, Choco se obratně vyhoupla z lehu na všechny čtyři a ve chvíli, kdy páníček zamáčkl budík - naivně si asi myslel, že se aspoň trochu vyspí - skočila na postel. Dvakrát poskočila a dokonce se pokusila vlézt pod deku, než páníček cosi zabrblal. "Tak teda jdeme?" zamumlala rozespale panička.


Choco pootočila ušima, seskočila z postele a s hlasitým cvakáním drápků na linoleu zmizela v obýváku. "Jdeme ven, jdeme ven, jdeme ven! VEN, VEN, VEN!" pokňourávala zpěvavě. Její sestra Vanille se jen na gauči rozespale protáhla. "Musíš každý víkend takhle vyvádět?" Choco se vrhla po plyšové hračce na zemi a třikrát zatřásla hlavou. "Probudila jsem páníčky, a zabila medvěda, podívej na to, leze z něj něco bílýho, bože, Broku, to budou střeva!" Choco se začala točit v kruhu, až z toho malém upadla. "A teď se nasnídají a nám dají taky, dostaneme jídlo, já mám tak strašný hlad, bude jídlo! A pak půjdeme ven, půjdeme ven, půjdeme ven! Na procházku a budem běhat pro míčky!"


Vanille na svou sestru jen chladně hleděla. Seskočila z gauče a řádně se protáhla. Mezitím vešli páníčci do obýváku. Choco je vyrazila s hlasitým funěním přivítat. Vanille se jen posadila na koberec, párkrát mrskla ocasem a čekala, až ten každodenní ranní rituál, to otrávené vítání, bude konečně u konce. Zívla, když se k ní přiblížila panička, aby ji podrbala za uchem.

Všichni byli řádně najezeni a oblečeni, když páníčci s fenkami vyrazili na procházku. Zatímco Choco byla na volno, - ona byla vždy hrozný závislák a páníčci si byli stoprocentně jisti, že by se jich nikdy nepustila dobrovolně - Vanille byla venčena zásadně na vodítku.


Byla přesným opakem své divoké, rozmazlené a závislé sestry. Byla klidná, nenechala na sebe sáhnout každým - svůj kožíšek si střežila obzvlášť před těmi nechutně opatlanými tlapkami lidských mláďat - a hlavně byla odkázána jen na sebe. Dokázala si ulovit, nachytat dešťovou vodu, uschovat pavučinky na rány, případně rozžvýkat správné byliny, když jí nebylo dobře. Jako by snad už někdy v minulosti byla divokým psem. Což byl samozřejmě nesmysl, když je někdo pohodil před domem páníčků v době, kdy jim byly sotva tři týdny a musely tak svádět boj o holý život…


Choco sebou prudce trhla. "Lupínek!" vyštěkla a rozeběhla se směrem, odkud cítila svého oblíbeného psího kamaráda - křížence snad ovčáka, retrívra a teriéra. "Lupínku, Lupínku!" štěkala za čilého poskakování kolem černohnědého psa.


Ten ji přivítal radostným vrtěním ocasu, hravou pozicí a pak už nic nebránilo jejich každodenní divoké hře v parku. Skákali po sobě, běhali z konce parku n druhý a hráli si na schovávanou.


"Co ostatní?" zeptala se na nové události v rodině Lupínka. "Blackie je pořád stejná, však ji znáš," uchechtl se a hodil pohledem po fence s černou kadeřavou srstí a drahým obojkem, na který si dávala velký pozor. Seděla na chodníku a tvářila se tak vznešeně, jak to uměla jen ona. Proběhla kolem ní dvě štěňata a kvůli plné rychlosti od jejich tlapek odlétly miniaturní kousky bahna, které, shodou nešťastných náhod, dopadly na drahý obojek černé fenky. Ta se jako mávnutím kouzelné hůlky změnila z relaxující mladé dámy na větrnou smršť, která si dala jediný cíl - ukázat těm nevycválaným štěňatům pravidla etikety. I Choco se musela zasmát při pohledu na černou fenku, která se snažila svalit k zemi dvě třikrát větší štěňata labradora.


Obrátila se ke svému kamarádovi. "A Gino?" Jeho úsměv se náhle stáhl a pes posmutněl. "Otec měl dnes sen. Prý s ním mluvily hvězdy," zavrčel hořce, "zda se mi, že už pomalu blázní. Takový sen se mu totiž nezdál poprvé!" Choco mrskla ocasem. "Vzpomínám si. Říkal jsi, že už mluvil s hvězdami vícekrát…" Lupínek se zamračil: "Ano, ale nikdy ne… takto. Často mi vyprávěl, že my tři jsme byli součástí jedné velké smečky, která měla celkem vznešený název. Když jsme však s Blackie byli ještě malí, smečku opustil, kvůli jakémusi zlému Alpha psovi. Prý jsou to už dva roky, ale přijde mi to jako nesmysl. Něco takového si totiž vůbec nepamatujeme ani já, ani sestra. A dnes mu hvězdy řekly, že se máme stát novou generací té smečky. Že prý Willy, Michelle a Cooper mají možnost být opět smečkovými psy."

Kapitola 1

25. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka

Černočerná tma. Hnědá dlouhosrstá fenka s bílými tlapkami, které v pochmurné, zatažené noci přímo svítí, se mihla okolo širokého stromu. Zastavila se a ohlédla k místu, kde trávila několik dní svého života. Pak ale opět pokračovala v cestě. Kulhala na přední tlapku a občas při došlapu tiše vykvikla. Vždycky měla útočnou povahu, ale přímé válce se vždy snažila vyhnout. Milovala slovní přestřelky, hádky a urážky. Nechtěla však, aby to došlo takhle daleko. Opět měla zraněnou tlapku. Jako tehdy. Jako tehdy, když jí zranila její vlastní sestra. Lajka.


Lajka sice neuměla moc bojovat, ale jeden chvat se naučila. Využila volné chvíle, chytila Taru pod krkem a mrskla s ní o zem. Převalila ji na záda, rozškrábla tlapku a natrhla ucho. Jednu tlapku přiložila na její hrdlo, druhou stála na Tařině hrudi. "Je konec," zašeptala k Taře, která se marně snažila zvednout. Ta jen zamručela: "Na co ještě čekáš, sestřičko, zabij mě! Zaryj své tesáky hluboko do mého krku, trhej moje maso, jako kořist. Staň se opět mocnou. Naše hádky ustanou navždy! Porazíš nezničitelnou Taru! Dokonči, co jsi začala! Nech moji krev, ať potřísní tvůj kožich!"

"Ne!" Vyštěkla Lajka a pohlédla na seskupenou smečku. "Takhle to dopadne? Tohle je skutečně konec? Na čí smrt vlastně dnes čekáte? Čí tělo pohřbíte pod pokrývkou země a kdo bude uhánět za Větrnými chrty?" Smečka překvapeně zašuměla. "Zabij ji!" vyštěkl Dexter do napjatého ticha a Lajce došlo, že věta není mířená na ni. Obrátila se k Taře a výhružně zavrčela. "Pokud nechceš mít žádné problémy, feno, okamžitě opusť smečku Pejsků z Mazlova. Na první pohled jsi neohrožená a krutá, skvělá bojovnice, když však ležíš pode mnou, v očích máš strach. Dala jsem si záležet, aby ses dobrých pár týdnů nedokázala na tlapku postavit. Mohla bych ti tlapku ukousnout. Mohla bych tě na místě zabít. Mohla bych ti udělat COKOLIV, co by tě nenapadlo v nejhorším snu. Ale já to přesto neudělám, Taro. Já to neudělám, protože nejsem jako ty. Takže teď tě napomínám a vyzývám, feno, opusť smečku Pejsků z Mazlova! Ať už se s tebe teď stane vyděděný samotář, nebo mazlíček, jsi s okamžitou platností VYHNÁNA ZE SMEČKY!"


Lajka je už teď ale kdovíkde. Úspěšně vede smečku, se kterou žije na krásném místě. Obklopena těmi, kteří ji milují a obdivují. Koneckonců, nyní, když byla Tara vyhnána z další smečky, mohla by se zkusit vrátit. Její sestra by ji zajisté přivítala s vrtěním ohonu a tichým kňouráním.


Vůbec za poslední tři roky nezažila hezké období. Se zraněnou tlapkou ještě od své černobílé sestřičky se loudala krajinou dlouhé dny, než ji napadla úžasná myšlenka. Možná tomu přispěl i hlad - od odchodu ze smečky pozřela jen pár brouků a bobulí - připojit se k vlkům. Vlci nebyli daleko od místa, které Lajka našla pro svoji smečku. Právě naopak. U vlků tehdy smečka strávila noc, když se Lajka pokusila vrátit vlkům Šmouhu, vlka, který byl hrdým členem Pejsků z Mazlova poměrně dlouho, což ale pravděpodobně vůdkyně nebyla schopna pochopit. Tehdy došlo k té události, Lajka se zamilovala do Larse, budoucího Alphy vlčí smečky a od té chvíle už s ní šlo všechno z kopce - vždyť - Tara byla vyhnána právě kvůli těm polovlčím štěňatům. A byla v právu! Lajka si sama zavedla pravidla, která porušila. Potřebovala trochu kázání od své starší a zkušené sestry…

To ale nevyšlo, a tak Tara mířila až za pachem vlků. Za tím nechutným divokým pachem, který ji obracel žaludek a vybavoval vzpomínky na dobu, kdy byla ještě štěně, na dobu, kdy se setkala s úplně prvním vlkem. Krvavým stínem, kterého se smečce Pejsků z Mazlova podařilo zabít. I proto chtěli žít vlci s touto smečkou divokých psů již relativně v harmonii - zemřel nejkrutější diktátor a z oveček toužících po krvi se stali nezávislí vlci. Každý se svým názorem a svou povahou.


Vzpomínala i na první setkání s hlídkou Larsovy smečky. Ani to nebylo zrovna příjemné - Tara si všimla bílého vlka procházejícího okolo stromu. Otřel se o kůru, mrskl ocasem a zamířil až k hnědé fence. "Co tady pohledáváš takhle sama, děvče?" zavrněl a tiše našlapoval až k ní. Tara přimrzla na místě a stáhla uši k hlavě. Teď bude řeč těla důležitá. Hodně důležitá. Odvrátila hlavu, sklonila ji k zemi a mírně se přikrčila. Ocas se jí mírně pohupoval ze strany na stranu. "Byla jsem vyhnána ze smečky," kňourla tiše. "Máme na svém území vyhnance?" zavrčel tiše bílý vlk. Nebylo to nenávistné vrčení… Tara si jen nedokázala v tu chvíli přiřadit vhodný pocit, který vlk do věty vložil… vlastně… nedokázala si ho vybavit ani teď, po té dlouhé době. "Co myslíš, že s tebou udělám?" ptal se vlk úlisně, "myslíš, že tě na místě zakousnu?" scvakl zuby u Tařina ucha, až jí přeběhl mráz po zádech. Snažila se neposlouchat jeho poznámky, ale jedno věděla jistě: Jestli bude vlk pokračovat, Tara zaútočí.

Nakonec byla "jen" chycena za ucho a odtáhnuta před obrovského černého vlka. Byl zrovna otočený zády, když bílý cosi nesrozumitelně zavrčel. "Už ji pusť, Makurro. Myslím, že stačilo," zavrčel černý a otočil se čelem k Taře i bílému vlkovi. Ten jen na odchodu odfrkl a něco tiše zabrblal.

"Máme tady špiona?" zeptal se černý vlk a s pozvednutým obočím si Taru prohlížel. Ta se nezaujatě podrbala za uchem. "Stále mám pocit, že tě znám. Že jsem tě už někdy viděl," mumlal Lars a obcházel Taru, aby si ji lépe prohlédl. "Jsem Tara," zašeptala fenka hrdě, "sestra Lajky, vůdkyně smečky Pejsků z Mazlova!" Černý vlk zalapal po dechu. "Lajka?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Tara si odfrkla. "Ano, Lajka. Ta černobílá fenka se srdcovou maskou, která vám chtěla do smečky vrátit tvého bratra. Porodila štěňata. Dvě. Křížená s vlkem. A kvůli nim jsem byla vyhnána ze smečky," dokončila Tara svůj příběh. "Kvůli štěňatům? Kvůli mým štěňatům? A po mně chceš teď co?" zavrčel vlk a pohlédl Taře přímo do očí. Ta okamžitě pokorně uhnula pohledem. "Lajka zakázala psům ze smečky stýkat se s vlky a pak sama porodila křížence. Někdo jí musel něco říct," smlouvala Tara. "Dovolili jste si něco na vůdkyni smečky?" vrčel černý vlk, Lars…

Tara by se s Larsem možná hádala ještě dva západy slunce, kdyby nepřišel Makurra, který se jí zastal. Ano, ten vlk, který Taře přišel zpočátku tak zvláštní a úlisný se jí zastal!

Dva roky se jí podařilo ve smečce zůstat. Lars ji neměl příliš v lásce, a tak se mu snažila vyhýbat, jak jen to šlo, jednoho dne se to ale nepovedlo. Pohár jeho trpělivosti přetekl, když jednoho z vlků fenka napadla kvůli postavení ve smečce a troše masa - tehdy už nepomohl ani Makurra, ač se moc snažil své družce pomoci. Ano, Tara na chvíli stala dokonce družkou toho zvláštního bílého vlka. Taře byl udělen kousanec vyhnanství, hryznutí na přední tlapce, které dokazovalo, že ona je zrádce, že ona rozhodně ke smečce vlků nepatří.


Tara se zastavila a oklepala se. To už je dávno. Minimálně sedm východů a západů slunce. Nyní je opět divokým psem, samotářem. Samotářem, kterým zůstane už navždy…

Prolog

18. listopadu 2016 v 10:00 | Lajka

Vrcholky vysokých smrků ozářila běloba jarních slunečních paprsků. Ty pomalu pronikaly mezi stromy a utvářely na zemi světelné cestičky. Bylo jaro. Možná ne takové, o kterém se učí malé děti ve škole, či snad štěňata od dospělých psů. Bylo mrazivé jaro, zasněžené. Takové, jaké bývalo v posledních pěti letech naprosto běžným.


Pod jedním z nižších stromků se mírně nadzvedla hromada sněhu. Pes, který byl až do této chvíle zasněžen úplně celý, až na černý čenich, který vykukoval z bílé peřinky, zdvihl hlavu. Opatrně se rozhlédl a tiše si vzdychl. Jeho čenich byl již poměrně šedivý, oči trochu zakalené a koutky úst povislé, takže se nejednalo o úplně nejmladšího jedince. S velkým úsilím se vzepřel na tenkých předních tlapkách a úspěšně se pokusil setřást hroudy mokrého tajícího sněhu, ve kterém celou noc přespával. Sám se divil, vzhledem k podmínkám, jaké tuto noc zažil, že stále ještě žije a ani mu není příliš zima.


Protáhl zkřehlé staré tělo: nejdříve položil na zem přední tlapky a vystrčil zadek, poté se zvedl a zadní tlapky párkrát protřepal. Tohle jaro je kruté, říkal si, když začenichal ve vzduchu ve snaze objevit pach kořisti, zlé, studené. Jako by si snad zima a jaro své úlohy zcela vyměnily. Popošel o několik kroků ke konci lesa. Lesa, který mu byl dlouhá léta bezpečnou skrýší, ochránil ho, když bylo potřeba. Snad i proto ho nikdy neopustil od… od TÉ události. Nebo aspoň ne ve dne.


Teď ale cítil, že z něj zkrátka vyjít musí. Blíž k lidským obydlím. Na louku, z níž cítil pach smrti. Jako by zde snad byl jiný pes, možná dokonce smečka. Jako by ulovili kořist, kterou nebyli schopni sežrat a část nechali. Například pro něj. Pro středně velkého zrzavého psa, který byl většinu svého života tulákem. Tlapky se bořily do hustého a hlubokého tajícího sněhu. Každý krok byl těžší a těžší. Aspoň, že už nesněží. Kráčel mýtinou zcela beze strachu, nebál se, že potká jiného psa, nebál se lidí. Nebo si snad své nebezpečí ani neuvědomoval. Byl natolik zaujat pachem, který přicházel z druhé strany mýtiny. Pachem velmi známým a jemu povědomým, který si však za žádných okolností nebyl schopen přiřadit k nikomu, koho za celý život potkal.


Že by už začínalo působit stáří? Že by začínal zapomínat? Nebo je dokonce mrtvý? Z rozjímání jej vyrušil stále se blížící pach. A tak zrzavý přidal do kroku. V tu chvíli ale zakopl a přeletěl přes kupu těžkého sněhu. Odsud se šířil ten pach. Pach nenávisti, zrady, ale i strachu a smrti. Spíše ze zvědavosti, než z hladu, odhrábl část sněhu. A pak ještě trochu. A víc.


Slunce se dostalo vysoko nad obzor, když se zrzavému podařilo odkrýt celé tělo. Tělo neskutečně obrovského psa. Tedy vlastně polovlka. Polovlka, který si tak moc přál být vlkem, až vlastně vlkem vůbec nebyl. Tělo bylo ohyzdně poraněné, bílá srst zcuchaná a oko zeširoka otevřené ze strachu z nepoznaného. Strachu ze smrti. Přes druhé oko se táhla ošklivě nezhojená jizva. To zvíře muselo být válečník. Přesto se ale dočkalo pro divokého psa největší potupy. Zabil ho mazlíček.

A pak si zrzavý všiml pozůstatku přední nohy. Druhá noha byla zcela zdravá a velmi silná a právě na ni proběhly Kojotovi hlavou děsivé vzpomínky.


Rox, velitel krvavé smečky se zakousl do jeho krku. "Co tady chceš, Šakale?! Přišel jsi mě upozornit, že bych měl být hrdý na svůj původ? Nebuď směšný. Krvavá smečka je krutost sama!" Kojot zalapal po dechu. "JSEM KOJOT," zavrčel a vymanil se z Roxových zubů. Pak mu pohlédl do oka a pokračoval. "Pejsky z Mazlova čeká bitva s domácími. Zemřete všichni. Do jednoho… Pokud chcete žít, bitvu zrušte, nebo se na ní vůbec nedomlouvejte. Tohle si Pejsci z Mazlova nezaslouží. Pokud to uděláte… Zemřete!" Rox si jen posměšně odfrkl. "Nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat. Jsme velmi silná smečka. Máme-li zemřít - zemřeme. Ale přece si nemůžeš myslet, že budu naslouchat žvástům umírajícího starýho psa?" Kojot zakňučel. "Měj na paměti, Roxi, že mé sny jen málokdy lžou. Měl jsem vizi. Mrtvá těla divokých psů a nad nimi vítězoslavně stojí domácí. Krev se řine proudy po celé mýtině a barví sníh…"


Kojot se oklepal. Jsou to oni. Dnes se mu o Pejscích z Mazlova zdálo znovu. Žijí. Stále existují členové, kteří přežili! Takže jeho sny, které tvrdily, že vymřou všichni, lhaly. Je tu možnost, že opět obnoví své poselství. Je tu možnost, že obnoví smečku. Je čas na příchod nové generace Pejsků z Mazlova…

Již zítra! :)

17. listopadu 2016 v 17:50 | Lajka
Už zítra 17.11. v 10:00 se můžete těšit na prolog ke speciální 4. sérii PzM! :)
A protože vás mám ráda, házím vám sem speciální úryvek ne z prologu, ani z první kapitoly, ale rovnou z 6. kapitoly. (Ať víte, na co se těšit Usmívající se)

Kojot s Tarou se přiblížili až k menšímu domku s nízkým plotem. "Jsou tady," potvrdila Tara a Kojot vyskočil předními tlapkami na branku, aby mohl nahlédnout do zahrady. Na terase ležel pes, snad to bylo ještě štěně, v modrém obojku. "To bude možná jeden z nich," knikla pobaveně Tara. Pejsek pozvedl ucho a jen setinu vteřiny nato zvedl hlavu. Zvědavě začenichal, a když rozpoznal pach cizince, otočil se přímo k němu. Hleděl na Kojota, mírně pozvedl pysky a s tichým hrdelním vrčením dával Kojotovi na vědomí, že chce-li vypadnout bez újmy, měl by se odklidit či nejdříve.

 
 

Reklama