... Profily postav naleznete ZDE

... Vysvětlivky k příběhu píši do tohoto článku.

... Příběhy PzM najdete i na sociální síti Wattpad.



__________________________________________________________________________________________________________________________

Pověsti, Legendy Pejsků z Mazlova

Legenda o hrdinném veliteli Árčím

11. října 2011 v 14:48 | Black
Pohodlně se usaď Lajko. Dnes ti budu vyprávět příběh o hrdinném Árčím, který zachránil rod Pejsků z Mazlova. Sice poté znovu vymřel a zachránili jme jej my, ale jeho hrdinnost a odvaha stojí za zmínku.

Není tomu tak dávno, snad deset let, co po území světa pobíhali PzM, ale jiní než jsme my. V čele stál hrdý Australský Ovčák hnědé barvy, dvouletý, sebejistý a všemi uznávaný Árčí. Ve smečce nebyl až na něj jedinný čistokrevný pes. Árčí se narodil na jedné farmě, ale utekl a přidal se k divokým PzM. Ti ho přijali, a protože jejich velitelka zemřela v bitvě a neměla žádného potomka, smečka chtěla, aby se vůdcem stal on. Později zjistili, že nechybovali. Árčí vedl smečku dokonale, bral ohled na starší feny, matky a štěňata. Nikdy nechtěl, aby jejich smečka putovala rychlým tempem. Jednou se Árčí dopustil největší chyby ve svém životě - před deseti lety brali PzM pravidla jako svůj smysl života. Árčímu se povedlo porušit pravidlo, že žádný velitel se nesmí zamilovat do vlka, nebo domácího psa. Domácí psi zmerčili Árčího u nejkrásnější čubičky border kolie ve vesnici a požadovali bitvu. Árčí chtěl zachránit celou smečku, ale nechtěl ustoupit. Bitvy byly jeho smysl života, jeho život. Všichni domácí přeskočili ploty. Smečka se přiblížila, ale Árčí zavrčel něco v tom smyslu, ať počká. "Nemůžeme si dovolit žádné ztráty!" vykřikl. A vrhl se na rotvailera s vyceněnými zuby. Během několika hodin zabil 3 psy. Smečka stále hleděla a nedovolila se pohnout. Jedno štěně vidělo v Árčím svůj vzor a rozběhlo se za ním. Matka nestihla za ním vyběhnout. Obrovský pitbul sevřel čelisti a rozdrtil štěněti nožku. Árčí se naštval a na pitbula zaútočil. Pitbul ho ošklivě potrhal, ale Arčí ho dokázal zabít. Pak vzal do tlamy štěně, odnesl ho jeho matce a vrátil se do boje. A pak se stala hrozivá věc. Na Árčího zaútočila border kolie, ta, kterou tolik miloval. Rvala z něj srst, ale Árčí si nedovolil krásnou fenku kousnout. Pak ji ale hryzl do nohy a skácel se k zemi. Snažil se postavit, ale na zadní nohy se postavit nemohl. Dosunul se ke své smečce a zašeptal, kdo se stane vůdcem po něm. Poté ostatní psi utekli, jen poslední vlkodav ho za nohu stáhl do bitvy. Árčí sykl bolestí a hrdě se psem bojoval. Vlkodav mu úplně roztrhl ucho a udělal mu dlouhou jizvu drápem přes celá záda. Árčí ho okamžitě zabil. Pak zvedl bradu od krve, hrdě zvedl hlavu a svalil se k zemi. Bylo po něm, okamžitě byl mrtvý. Smečku dojalo, jak za ně Árčí položil život. A hádej, Lajko, kdo se stal novým vůdcem? Bylo to to štěně. Vyrostlo ve statného psa, a přestože mělo jizvu přes oko a chyběla mu zadní noha, jeho hrdost a odvaha zůstala...

Podívám se na spící fenku. "Doufám, že nás nezatáhneš do takovéhle bryndy. To bych tě totiž neposlechl a běžel ti pomoci..." řekl jsem s úsměvem a stulil se k Lajce do klubíčka.

Legenda o léčitelce Arnitě

18. července 2011 v 21:19 | Rita
"Pohodlně se usaaďte... Pajdo, lehni! Aido, co to zase koušeš? Taro, nech Míšu na pokoji...." již několikátý den se snažím uložit šťěňata. Přichází Lajka. "Jak to jde Majo?" Kývám i vrtím hlavou, najednou. Špatně, Lajko... Nikdo nechce slyšet příběh o hrdinné léčitelce Arnitě, předkyni našich předků..." Lajka smutně pohlédne na štěňata, a ač je sama štěně, všichni ztichnou. Visí na mě pohledem a já... Můžu začít!

Před mnoha, mnoha desetiletím pobíhali na krásném místě naši předci, kteří si říkali Pejsci z Mazlova (Pak všichni stářím pomřeli, noví se narodili a znovu spojili). Byli slušnější, milejší, a krásnější... Můj tatínek mi kdysi vyprávěl o svém otci. Hrdém samci šedivé dogy, který byl vůdcem celé smečky... Jmenoval se prý Armageddon. Byl divoký, ladný, a nezkrotný... Byl však prý dokonalým vůdcem smečky - všichni ho milovali. V této smečce žila i jeho dobrá kamarádka. Mladá a krásná kolie, s léty zcuchanou srstí. Jmenovala se Arnita. Nikdy se nepřeřekla. Nikdy nesebrala špatnou rostlinu. Nikdy nenechala umřít někoho, kdo nebyl smrtelně zraněn... A i ty se snažila zachránit. Jak už to u kolií bývá, byla i Arnita dobrosrdečná a přátelská, nikoliv chladná, jako její druh, Menthol. Jednoho dne klan napadli vlci. Nepřátelští, s vyceněnými zuby a zježenou srstí. Naši předci se chránili seč mohli, ale z celé smečky 15 psů 2 na místě zemřeli, 2 byli smrtelně zraněni a 3 byli zraněni. Arnita byla Armageddonem vyslána do cízí země, daleko, předaleko, pro dávku nejléčivější rostliny, která již bohužel stálým používáním vymřela. Jmenovala se Přeslička Psí Zub. Květy byly podivného tvaru a plody ve tvaru psích zubů azurové barvy se sbíraly. Arnita musela psí zub sebrat. I vydala se Arnnita na cestu dlouhou a dalekou, do daleké země "Zubov" Aby v různých druzích rostlin s plody podobným psím tesákům našla jen tu jedinnou přesličku. Totiž, jediná nebyla. Arnita cestovala dlouhé hodiny, když po dni konečně nalezla Zubov. Pro zkušenou léčitelku nebyl jedinný problém najít Přesličku Psí Zub. Vzala pro jistotu i pár snítek měsíčku lékařského. Vracela se Ar nita známou cestou, a druhý den přišla zpět. Bohužel zjistila, že má bylin k ošetření 2 členů smečky. Víc chuděrka Arnita nedokázala pobrat. Probírala psy a nakonec se rozhodla vyléčit dvě smrtelně zraněná štěňata. Dala jim rozžvýkat plod ve tvaru psího tesáku, každému jeden a sama rožvýkala ještě jeden pro každého... (Psí zub léčí zevnitř i zvenčí - když ho štěně sní, a když se rozžvýkaný položí na šrámy, jizvy a rány.) Položila první plod štěněti na tržnou ránu. To samé udělala s druhým Psím Zubem. Pak se rozběhla pro další. Naneštěstí pro ni, v půli cesty ji napadli domácí psi. Arnita se bránila seč mohla, ale domácí ji potrhali - už od dávných časů nesnáší domácí psi ty divoké. Arnita se snažila dokulhat k Zubově - což se jí povedlo. Sebrala Přesličku Psí Zub a plížila se zpět. Již tři dny nejedla a nyní byla vyhladovělá a potrhaná. Léčitelka má spousty pravidel. Jedno z nich znělo : Povinností léčitelky je zachraňovat životy psů ze své smečky - ti mají přednost. To pravidlo znamená, že Arnita nemohla vyléčit nejprve sebe. Viděla na jedno oko zamlženě, kvůli šrámu na tom oku, měla natrhlé ucho a velkou tržnou ránu na zádech. Arnita se snažila udržet se naživu, ale s dalším krokem se skácela únavou. Přestala dýchat okamžitě.... Bolest necítila.
Jedna z dalších legend říká, že žádná léčitelka nepřežije návštěvu cizí země... Nevím, jestli tomu mám věřit....
"Lajko?" Fenka s černou srdcovou maskou se otočí. V očích má posměšný pohled. "Neboj se Majo... Cítím, že přežiju všechno..." Schoulí se do klubíčka a spí... Jako všechna štěňata. "Konečně..." říkám si. "Konečně se mi podařilo je uspat..." Pohlédnu k nebi, pokloním se a zašeptám... "Všechna úcta... Arnitě...." Měsíc je v úplňku. Posadím se a zavyju dlouhou, táhlou píseň...
 
 

Reklama